Kam se ubírá naše civilizace?

antropocen.png

Pozornější divák si možná vybaví, že Česká televize již zhruba před rokem vysílala dokument nazvaný Antropocén, který však nemá nic společného (vyjma zkoumané problematiky) se snímkem Antropocén: Epocha člověka, uváděným nyní do tuzemských kin.

Tento snímek přináší výpověď spíše varovnou nežli vysloveně agitační. Nastoluje znepokojivé otázky, nikoli přímočaré odpovědi. A vyznačuje se vizuálně svébytným uchopením, kdy zejména pohledy na nedozírné povrchové doly s obřími těžebními stroji zahalenými v mlze (či smogu?) vytvářejí výtvarné působivé obrazy. Jen si nejsem jist, zda diváka mají nadchnout, nebo naopak jím otřást. Možná obojí současně.

SEBEZNIČUJÍCÍ PÝCHA

Antropocén - tak se nazývá doba v historii Země, kdy ji v posledních tisíciletích přetvářela lidská civilizace - lze považovat za svého druhu kolektivní dílo: režie se ujali přední kanadští umělci, kameraman Nicholas de Pencier, fotograf Edward Burtynsky a scenáristka Jennifer Baichwallová. Navštívili kdejaký kout, aby poukázali na sebezničující lidskou pýchu, která se opájí technickými a vůbec civilizačními vymoženostmi, ať již obhlédneme metalurgické centrum v sibiřském Norilsku (prý je to nejznečištěnější město na světě!), nedozírné povrchové doly v Německu, odvěký mramorový lom v italské Carraře, s jehož kamenem pracovali již renesanční umělci, nebo třeba těžiště lithia v chilské poušti Atacama.
Upozorňují na masové vymírání rostlinných i živočišných druhů, když některá zvířata zůstávají zaDo chována jen díky zoologickým zahradám, spatříme odumírající, do smrtonosné běloby se halící Velký bariérový útes, největší korálové seskupení poblíž Austrálie. Spatříme olbřímí africké skládky, na nichž se přiživují ptáci i lidé, samovolně bobtnající velkoměstské aglomerace - třeba nigerijský Lagos, který během několika desetiletí zestonásobil svou populaci, nyní tam prý přebývá na dvacet milionů lidí. Spatříme však i třeba záplavy postihující Benátky, jak se jimi brodí lidí obutí do gumových bot..
řady ucelených tematických segmentů roztříštěné vyprávění (a proto jakoby těkavé, zbavené soustřednosti) začíná i končí téměř obřadným spalováním hromad sloních klů zabavených pašerákům -toto vzácné zboží se už nikdy nedostane na černý trh, avšak tisícům zabitých slonů to již život nevrátí.
A při výpovědích ozbrojených strážců rezervací si uvědomíme, že pytláctví, živené i sotva představitelnou chudobou, sotva zmizí. Autoři však nechávají promlouvat i zaměstnance ze zobrazených míst, zpravidla hrdé na své působiště, nepřipouštějí si, že by se podíleli na devastaci životního prostředí, takový problém snad ani nevnímají, když svou práci považují za cosi samozřejmého a prospěšného. Zřídkavý komentář pak předkládá hlavně číselné údaje i výzvy, aby každý člověk začal u sebe a zpytoval svědomí, jak omezit svou spotřebu.

VYMÍRAJÍCÍ BĚLOCH

Snad jedině sebevědomé tvrzení, že člověk svou činností poškodil Zemi mnohem více než všechny přírodní vlivy dohromady, je přece jen přehnané - změny klimatu i se svými zhoubnými důsledky probíhaly odjakživa. Vždyť Anglie náležela k pevninské Evropě, nyní pouštní Egypt býval nazýván obilnicí římské říše, starý název nyní zaledněného Grónska odkazuje k „zelené zemi“, nemluvě o kataklyzmatickém dopadu všelijakých epidemií - od středověkých morových až po španělskou chřipku, která udeřila těsně po první světové válce.
Jenže předpoklad, že v polovině tohoto století se počet obyvatelstva rozroste na deset miliard lidí lačných civilizačního pohodlí i technických vymožeností, sotva poskytne optimistickou vyhlídku, zvláště když se na zmíněném přírůstku nebude podílet bělošské etnikum, které lze s jistou nadsázkou také zařadit mezi vymírající druhy. Navíc když se některé záchranářské trendy kříží: tolik vychvalovaný přechod na elektrický pohon aut si vyžaduje zvýšenou spotřebu již tak drancovaného a na spotřebu vody náročného lithia, nezbytného pro výrobu baterií, nemluvě o mobilních telefonech...