Mluviti zlato. O novém románu Martina Ryšavého

Všechny tři rozsáhlé autorovy romány, od Cest na Sibiř (2008) přes Vrač (2010) až po novinku, spojuje téma hledání vlastní cesty. Ve Zlatém vidění je pojednáno epistolární formou s jedním pisatelem, respektive pisatelkou Alžbětou. Žánru konvenuje samotná grafika i motivy milostných vztahů, jež Alžběta lící muži, s nímž se krátce setkala.
Hrdinové Vrače ve vyprávění bývalého ruského divadelníka připomínali udatné reky ruských bylin, protagonista Cest na Sibiř představoval symbol pražského intelektuála, jenž před vnitřní samotou utíká až na daleký sever do evenckých vísek.
Oproti nim je svět Zlatého vidění provinční - děj je zasazen do současnosti mezi Most a Teplice, postavy v Alžbětině vyprávění nejsou označeny vlastním jménem, ale charakterizovány pomocí rysů, jež jsou pro vypravěčku podstatné. Výmluvné je, že mnohdy jde o nedostatky nebo zdravotní potíže. Potřeba dokonalosti a zdraví dosažená pomocí zdravé stravy je jedním z hlavních témat příběhu. Zpočátku se zdá, že jde o motiv ústřední, ovšem postupně protagonistka stále častěji místo popisu veganských receptů hovoří o své minulosti, vztazích s okolím a rodinou i o tom, že ji nikdo ve skutečnosti nezná. A to je oříšek, který musí rozlousknout i čtenář.

VŠECHNO JE JINAK

Bětina osobnost se zrcadlí v jejích promluvách, avšak ty jsou při bližším ohledání značně nespolehlivé. Hrdinka se podobá místu, v němž žije - „V našem kraji je každou chvíli všechno jinak". Prezentuje se jako zastánkyně zdravého životního stylu, ale nevadí jí alkohol, usiluje o lásku muže, jehož sama podvedla, a lež je pro ni značně rozvolněný pojem. Její perspektiva i slovní zásoba oscilují mezi naivitou, omezeným rozhledem, spisovností, zdrobnělinami a sebestředností, paranoiou i slangem. Obraz vypravěčky vyvolává střídavě mrazení v zádech a úsměv na rtech, sympatie i ostražitost, avšak potěšení z této mnohosti interpretací jejího chování je nezměrné.
Zlaté vidění v podstatě naplňuje další z rysů klasického epistolárního románu - zdánlivá důvěrnost mezi mužem a ženou slouží rafinované hře, jejímž cílem je mít v textu navrch a neprozradit na sebe víc, než je nutné. Alžbětin protějšek odpovídá, ale jeho odpovědi nejsou v románu uvedeny, protagonistka má tudíž veškerý prostor jen pro sebe. A zaplňuje jej suverénním monologem spleteným z takřka nekonečných souvětí typických pro mluvenou řeč, které téměř nedovolí čtenáři se zastavit. Leitmotivy se v textu vynořují v nových souvislostech, situace jsou nazírány z různých úhlů a i plynutí času má vlastní zákonitosti - Alžběta mnohdy události přeskakuje, k jiným se vrací opakovaně, využívá všechny vyprávěcí časy, hovoří převážně v první osobě, ale soustavně udržuje kontakt se čtenářem díky oslovování adresáta, otázkám či úvahám o jeho existenci.

VE ZNAMENÍ LVA

Hrdinka samu sebe hodnotí jako obyčejnou bytost s oblibou ve „zlaté střední cestě", avšak zdůrazňuje, že ne nadarmo ie zrozena ve znamení lva. Styl románu toto tvrzení přesně vystihuje. Žádná zlatá střední cesta, ale bohatě vrstvený text, který vystihuje rozporuplnou povahu Alžběty i svéráznost severočeského regionu, pro nějž je typická podobná ambivalence, snoubení přírodních krás, dravosti i bezvýchodnosti. Jednou z Alžbětiných určujících vlastností je až dětská prostota, která jí umožňuje probádat zákoutí Mostecka bez ohledu na jejich společenskou přiměřenost. Má tak známé mezi bezdomovci, obchodníky s lidským masem, pracovníky ostrahy, vegany i vietnamskými prodejci sádrových trpaslíků.
Martin Ryšavý opět napsal knihu, při jejímž čtení není čas se nadechnout. Jde však o jeho dosud nejangažovanější román, jenž dokazuje, že pronikání k podstatě člověka i určité krajiny je napínavým rébusem nehledě na to, jak zdánlivě všední se může jevit.