Žít volně a nevázaně. Oscarová Země nomádů v českých kinech

Film odráží jak dopad hospodářské krize z roku 2008, tak s ní související zákruty lidské psýchy. Rozhodnutí stát se kočovníkem (neboli nomádem), člověkem nikde napevno neusazeným, vyhledávajícím příležitostné výdělky, zajímalo filmaře odjakživa. Zjišťovali pletiva motivací, ať již převažovaly sociální příčiny (jako v Hroznech hněvu), nebo se jednalo o jakousi niternou potřebu (což ukazuje například Strašák). 

V Zemi nomádů vypozorujeme kombinaci obou prvků: ústřední hrdinku Fern přiměla ke kočovnictví nejen ztráta dosavadní práce, ale také osobní záležitosti – vedle skonu manžela to byla celoživotní touha zůstat nezávislá a vymanit se z rodinné rutiny. Však také odmítá označení bezdomovec – říká, že ona přece domov má (a myslí tím obytné auto), vzdala se jedině domu.

Frances McDormandová (druhá zprava) a režisérka Chloé Zhao (uprostřed) při natáčení snímku Země nomádů|foto:Falcon

Postavu Fern s mimořádnou působivostí ztělesnila Frances McDormandová (a získala za ni svého v pořadí již třetího Oscara!), jejíž jadrné hrdinky si můžeme pamatovat z Farga a dalších tragikomedií bratří Coenů, a přidala si též úlohu spoluproducentky – jednak ji zaujala kniha Jessiky Bruderové, jednak oslovila původem čínskou režisérku Chloé Zhaovou, neboť byla nadšena jejím předchozím filmem.

A práce takříkajíc domácká, mimo velká studia a olbřímí rozpočty, se vyplatila: Země nomádů uspěla jak v Evropě (zvítězila na benátském festivalu), tak při udělování Oscarů (získala tři nejdůležitější – za nejlepší film, nejlepší režii a nejlepší ženský herecký výkon).

Vznikl totiž film, který rozhodně nevychutnáme na televizní obrazovce, protože až předvedení na velkém plátně dovolí, abychom se oddali poezii v zásadě bezdějového příběhu, abychom nasáli vůni dálav, tak působivě předestřených. McDormandová úžasně vklouzla do své hrdinky, je uvěřitelná při krátkodobých brigádách i v okamžicích, kdy se zabydluje mezi kočovníky. Opakovaně si uvědomí, že být připoutána k jedinému trvalému místu jí už nikdy nebude vyhovovat, proto odchází od sestřiny rodiny i od muže, s nímž se skamarádila, ale který se coby novopečený dědeček vrátil ke svým blízkým.

Chloé Zhao, režisérka filmu Země nomádů, který se stal vítězným snímkem 93. ročníku Oscarů|foto:Profimedia

Země nomádů, prodchnutá proudy pozitivní energie a víry v člověka, se vědomě vzdala jakýchkoli vypravěčských atrakcí, je to vlastně monotónně plynoucí příběh o nekonečném a vlastně bezcílném putování. Neodehrají se tu žádné konflikty ani náhlá překvapení. Převažuje řekněme smířenost s daným stavem, svého druhu hrdost na zvolenou podobu osobní svobody. A oceníme, že se autoři vyhýbají idylizaci, byť zdůrazňují ochotu vzájemně si pomáhat.

I v obraze převažují pošmourné záběry mnohdy malebných scenerií. Být nomádem prostě předpokládá zříci se civilizačních vymožeností a přijmout životní minimalismus jako princip existence, aniž by člověk rezignoval na vnímání krás v přírodě i lidech kolem sebe.