Země stoletá Štěpánky Balcarové. Baví mě propojovat lidi, říká známá osobnost jazzové scény

Na přelomu roku vydal label Animal Music album 100 Years, které jste s Concept Art Orchestra věnovali stému výročí republiky v roce 2018. Vy jste zpracovala období první republiky. Jak se takové téma převádí do jazzové hudby?

Na schůzce našeho skladatelského sdružení jsme si rozdělili jednotlivá období. A protože se suita psala chronologicky, roli hrálo i to, kdo kdy měl čas se komponování věnovat. Já jsem zrovna tehdy nebyla tak zaneprázdněná jako mí kolegové, tak na mě připadla hned první republika. Jako hlavní motiv mé části jsem si vybrala osobnost Tomáše Garrigua Masaryka, který je pro mě idolem ctnostného politika. Snažila jsem se ho vystihnout melodiemi i náladou skladby, nechala jsem se nést na vlnách asociace.

„Když mi bylo kolem dvaceti, nebyla u nás možnost studovat na vysokoškolské úrovni jazz. Polsko bylo v dobré vzdálenosti i finančně dostupné, navíc nás tam tehdy šlo víc – Vítek Křišťan, Dano Šoltis, Rasťo Uhrík. Zůstala jsem tam pět let,“ říká Štepánka Balcarová |foto:Vojtěch Havlík,Český rozhlas

Vloni jste vyhrála Soutěž o nejlepší jazzovou skladbu mladých autorů do 35 let se skladbou Czeresnie z vašeho debutového alba Life and Happiness of Julian Tuwim. Čím vás Tuwim oslovil?

Tuwima mám moc ráda, protože jeho básně hrají na strunu mého srdce. Jsou v nich skryté niterné myšlenky, vyjádřené jednoduchými slovy, ale když se nad nimi člověk zamyslí, mají velkou hloubku. Vybrala jsem si je i proto, že ty básně mají pregnantní rytmus. Už při čtení mě napadaly melodie, jakými by se daly básně zhudebnit.

Máte blízko k polské kultuře. Nejenže spolupracujete s polskými hudebníky, dokonce jste tam studovala. Proč jste si vybrala polské Katovice?

Když mi bylo kolem dvaceti, nebyla u nás možnost studovat na vysokoškolské úrovni jazz. Polsko bylo v dobré vzdálenosti i finančně dostupné, navíc nás tam tehdy šlo víc – Vítek Křišťan, Dano Šoltis, Rasťo Uhrík. Zůstala jsem tam pět let. Cítila jsem se tam jako doma, ba možná i líp. Poláci jsou velmi srdeční, pokorní, pracovití a galantní k ženám. Polští muzikanti, s kterými dodnes spolupracuji, jsou mí bývalí spolužáci.

Kdy jste vydala na jazzovou cestu životem a proč?

Zásadní roli hrál můj učitel a nevlastní táta František Kučera, který mě zasvětil do světa jazzu. To mi bylo tak dvanáct třináct a v té době už jsem byla lapená a nepřemýšlela jsem, že bych dělala něco jiného.

Štěpánka Balcarová při natáčení alba Concept Art Orchestra – Vánoce dospělých|foto:Jan Mazura,Český rozhlas

Hráčka na trubku – to není zrovna obvyklé. Kolik vás ve světě je?

Pár nás je… (smích) Zmínit musím třeba špičkovou Kanaďanku Ingrid Jensen, ale objevuji stále nové hráčky. Studenti mi například posílají různé odkazy, kde hrají velmi dobře i patnáctileté dívky.

Česká jazzová scéna je bohatá na zajímavé osobnosti. Na poctě jedné z nich – Karlu Růžičkovi – jste se podílela i loni v září, kdy jste v DOXu řídila SOČR. Co pro další generace českých jazzmanů znamená jméno Karel Růžička?

Měla jsem to štěstí, že jsem se s Karlem Růžičkou skamarádila a docela dost jsme spolu hráli například v uskupení V.S.O.P. Trio + 2. Z pánů Růžičky, Josefa Vejvody a Petra Kořínka vycházela taková láska k hudbě, na kterou by nikdo z muzikantů neměl zapomínat. Čistá radost zahrát si, a žádné další špekulování. Karel neustále komponující a tvořící, s jiskrou v oku, skvělý klavírista, byl velká hudební osobnost. Na koncertu, který zmiňujete, se pokřtila i jeho poslední deska Garden of Silence, která bere dech svou invenčností, melodičností a virtuozitou.

V příští sezoně se chystáte na další koncert se SOČRem – bude to uvedení skladeb z vašeho sólového alba Life and Happiness of Julian Tuwim. Jak se vám se SOČRem hraje jako s jazzovým ansámblem?

Neřekla bych, že se symfonický orchestr v podobných mezižánrových projektech stává jazzovým tělesem. Jazzovou složku nadále zaštiťují jazzoví hráči. Na tenhle koncert se ale moc těším, protože si tam budu moci i zahrát a neponesu tíhu odpovědnosti za premiéru.

Rozhlasoví posluchači mohou Štěpánku Balcarovou občas slyšet v nedělních vltavských Jazzových podvečerech|foto:Jan Mazura,Český rozhlas

Jste rovněž organizátorkou Skladatelské soutěže Karla Krautgartnera o nejlepší kompozici pro jazzový orchestr. Proč připomínáte jeho jméno?

Pokud budou podmínky příznivé, proběhne letos pátý ročník této skladatelské soutěže, která bude poprvé otevřena i skladatelům za hranicemi naší republiky. Baví mě propojovat muzikanty, hudebně i lidsky je poznávat a vyměňovat si s nimi zkušenosti. Soutěž jsme pojmenovali po Karlu Krautgartnerovi, protože si myslím, že jeho osobnost je opomíjená až zapomenutá, po jeho odchodu do Rakouska se tady v sedmdesátých jeho jméno úplně vymazalo. Zvuk jeho big bandu za jeho vedení, to jsou klenoty na evropské úrovni.

V roce 2023 bude mít v Broumově premiéru vaše dětská jazzová operka O ztracené vodě. Kdo se na ní bude podílet?

Moje přátelství s tamním kulturním milovníkem Janem Školníkem trvá už několik let. Je duší většiny kulturních aktivit na Broumovsku a také mecenášem Concept Art Orchestra. I on je otevřený všem mým bláznivým nápadům, podobně jako Petr Ostrouchov z Animal Music. V dětské jazzové operce budou zpívat broumovské děti a několik jazzových zpěváků, hrát bude menší orchestr asi o dvanácti lidech. Většina muzikantů bude také z Broumovska, jazzová rytmika z Prahy.

Sníte o nějaké jazzové osobnosti, s níž byste si chtěla zahrát?

Nesním. Jsem u nás spokojená, nacházím tu to, co potřebuji. Lidé, jako jsou Vítek Křišťan, Kamil Slezák, Luboš Soukup, Marcel Bárta, Jaromír Honzák nebo Jiří Slavík, jsou pro mě nenahraditelní.