Zapojit nástroje a hrát je nejvíc, říká Martin Evžen Kyšperský

Rok 2020 si asi budeme pamatovat jako období, které nejvíc prověřilo mezilidské vztahy. Zažili jsme, co pamatují jen nejstarší generace – ztrátu jistot, izolaci, strach. Co si z toho podle vás vezmeme, až to vše pomine? Co si z toho vezmete vy?

Došlo mi, že nic není samozřejmý. Jen tak jezdit hrát lidem, vídat se s kamarády, mít pocit, že příbuzní jsou v bezpečí – to všechno se může změnit. Takže jestli mám tady nějakej úkol, tak bych neměl promarnit ani den. A pozor – je krásný, když lidé jdou za svoje pohodlí a pomáhají druhým třeba v nemocnicích, já to obdivuju. Ale když někdo dělá svoji práci dobře a s myšlenkou na druhé, tak to úplně stačí.

Květy hrají od roku 2019 opět ve čtyřech. Zleva: Ondřej Kyas, Aleš Pilgr, Jakub Kočička a Martin Evžen Kyšperský|foto:Lenka Sedláčková

Vaše nové album tento rok reflektuje písněmi o samotě, nenaplněné lásce, o tom, že se člověk může cítit „jako Voskovec v Americe“, abych citoval jednu ze skladeb. Je korona tu více, tu méně patrným leitmotivem desky?

Není. Ty písně jsem psal ještě předtím a točit jsme šli těsně před první karanténou. Sice jsme na desce pracovali během ní, ale některé písně dostaly tu náladu až kvůli kontextu. Jestli to tak ale vnímáte, tak to je důležitý signál, že kus izolace a problém komunikovat jsme měli už dávno předtím. Já myslím na vztahy, o nich ta deska je. A to prostě nese problémy. Ale zase i radost. Nepíšeme depresivní vzkazy. Natočit album, smíchat ho, dotáhnout vizuál – to není rezignace, to je bitva za něco pěknýho. A to pěkný nabízím komukoliv, kdo má zájem. To je můj vztah k druhým.

Prezident Zeman nedávno prohlásil, že umělci tvoří svá nejlepší díla, když hladovějí. Vzhledem k tomu, kolik výjimečných nových nahrávek se s koncem tohoto roku objevuje, nemá vlastně pravdu? Není pro umělce nouze, a nemusí jít nutně o nouzi hmotnou, opravdu podstatným inspiračním zdrojem?

Výroky toho muže není vůbec důvod se zabývat. Konkrétně tohle je hloupost, ale Zeman sám není hloupý. Je chytrý a amorální. O to je to celé horší. Neexistují žádné návody ani zobecnění, jak dělat písničky, obrazy, knihy nebo cokoliv. Každý člověk je jiný. Moje poslání je dělat kulturu a tím se snažit o lepší svět. Prezident by měl být oporou a povzbuzením pro lidi. To byl naposledy Václav Havel.

Na festivalu Colours of Ostrava 2017|foto:Maxim Oweyssi

Prakticky souběžně s novinkou Květů vyšla i mimořádná deska Lenky Dusilové Řeka, na které jste se významně podílel jako textař. Lenka nedělá jednoduchou hudbu a spolupracovat s ní asi taky nebude snadná věc. Psal jste jí texty „na tělo“, nebo jste spíš zpracovával její náměty? Co vás na její hudbě zajímá?

Lenka je neuvěřitelně poctivá v tom, jak hledá způsob, jak se posunout někam jinam. Nahrát nové album jí trvalo léta. Na minulé desky jsem jí psal nějaké texty na hotovou hudbu. Teď jsme zvolili jinou taktiku a vymysleli si, že budeme psát spolu. Ona řekne námět a pocit a já budu psát text do už hotové hudby. Lenka mohla všechno rovnou zkoušet a poznat, jestli to funguje. Chodili jsme na procházky, vařili si, courali po Brně i po Praze, mluvili o všem možném. Někdy ten text vyšel z aktuální situace, jindy to bylo téma, na které myslela už dlouho. Jsme kamarádi a jsme šťastní, že tohle můžeme spolu dělat. Desku jsem slyšel a je krásná. Před pár dny jsem jí napsal text pro píseň do pohádky, co se má vysílat na Štědrý den.

Kapela Květy vydala poslední studiovou desku před třemi lety, následovalo období sólových žánrových projektů všech členů skupiny. Měli jste v úmyslu přijít s albovým comebackem právě letos, nebo to všechno urychlila doba, v níž se vlastně od března pořádně nedá koncertovat?

Doba to zpomalila. Ale my neměli proč spěchat, tak je to v pořádku. Písně jsme nazkoušeli minulý rok a jezdili s nimi po koncertech. Na jaře jsme desku natočili a těsně poté přišla první vlna epidemie. Během té doby napsal Ondřej Kyas pro album smyčce a natočil je doma. Já chystal koláže pro obal desky a přemýšlel nad klipy. Měli jsme teď mít spoustu koncertů, ale nestěžujeme si. Věci jsou, tak jak jsou. Před pár dny nám psal Aleš Pilgr z vlaku, že si to s odstupem pouští a že je to naše nejlepší deska. Já si to myslím taky.

Květy znějí na novém albu opět hodně rockově. Jsou ty nabroušené kytary a přitvrzený sound další reakcí na neutěšenou současnost?

Covid je něco, co nemá v našem životě obdoby. Ale ještě víc prožíváme naše osobní příběhy. Aleš Pilgr se podruhé oženil a stal se věřícím, Ondra Kyas vychovává dvě děti, Jakub Kočička se přestěhoval do Brna a splnil si sen – živí se jen bubnováním. A já si uvědomil, že je mi čtyřicet, prošel jsem si fakt těžkými věcmi a zároveň měl neskutečný štěstí, protože jsem většinu času dělal jen to, co opravdu miluju. Všechna ta energie se vrazila do našeho zkoušení a hledání. Je to stejný jako v sedmnácti. Zapojit nástroje a hrát je nejvíc. Všechno to skvělý potom mám rád, ale nejsilnější je ten moment, kdy se někde mezi partou kluků s kytarama potká ta síla a chce se vám z toho tančit!

Deváté album kapely Květy vyšlo na sklonku roku 2020|foto:Indies Scope

V atmosféře celostátní karantény vznikalo i album písničkáře Jana Fice, které jste produkoval. Čím je pro vás producentská profese, které se pořád souběžně s vlastní tvorbou věnujete (připomenu třeba vaši spolupráci s Muchou)?

Když dostanu důvěru a prostor, tak jsem u toho úplně blahem bez sebe. Základ je, že se mi ty písničky musí líbit a zároveň mám pocit, že vím, co by se s nimi dalo udělat. Pak jsem schopný u toho každý den sedět a makat na tom. A upřímně – tohle je můj způsob, jak se s někým kamarádit. Někde uprostřed toho procesu jen tak sedím s tím člověkem u kafe a bavíme se o životě a já cítím, že jsem šťastnej. A teda s Honzou jsme pili i panáky!

Květy jsou na scéně přes dvacet let, pravidelně dostáváte hudební ceny, o každém vašem albu se hodně mluví a píše, koncerty míváte vyprodané. V rádiích vás ale stejně nehrajou. Kdyby vám váš vydavatel nebo manažer řekl, „napište hit pro rádia“, uměl byste to? Nebo spíš, tušil byste, jak na to?

Rád bych to zkusil. Točil jsem mockrát písně pro děti, pro rozhlas, divadlo a taky pro seriály jako Svět pod hlavou nebo Světlu vstříc, kde bylo zadání udělat úplně jinou a daleko přístupnější hudbu, než je ta Květů. A pak se stala jedna zvláštní věc! Pro film Na krátko jsem napsal skladbu Pojď s náma dál a natočil ji s Květy i jako videoklip – parodii na pivní kapely a la Kabát. A to video na YouTube někdo sdílel v Turecku a dalších zemích a už má přes čtyři miliony zhlédnutí. To sice není hit v rádiu, ale je to hodně nečekaný ohlas!

Speciální vydání vltavské Mozaiky z Ji.hlavy. Zleva: Martin E. Kyšperský, Jarka Haladová, Petra Nesvačilová a Pavel Sladký|foto: MFDF Jihlava

Už se asi obecně ví, že si občas střihnete i nějakou tu filmovou či televizní roli, nejvíc diváků vás asi zná ze seriálu Trpaslík, kde jste hrál tragikomickou postavu smolaře Šourala. Jak se liší filmové natáčení, atmosféra „na place“, od toho, co znáte z muzikantského prostředí? A jak se jako „naturščik“ cítíte mezi herci často zvučných jmen?

To hraní je strašná zábava, a přitom k tomu přistupuju dost zodpovědně. Text se naučím a přemýšlím o roli, co mám ztvárnit. Hrál jsem asi v deseti seriálech nebo filmech. Od malých rolí až po úplně hlavní ve filmu Marťanské lodě, kde jsem vytvořil polovinu zamilované dvojice s Eliškou Křenkovou. Ten půjde do kin příští rok. Já opravdu rád poznávám lidi a zažívám věci, co jsem neměl možnost dělat dřív. Hraní je úplně jiný svět. Když dělám hudbu, tak většinou jsem já ten, kdo rozhoduje, jak to bude vypadat. Herecká práce je daleko víc o službě celku. Někdy jsou ty situace před kamerou tak absurdní, že se pak celý den směju.

Čtěte také

Spát ve zkušebně a živit se sáčkovými polévkami. Kyšperský napsal dějiny Květů

Brno, kde žijete, vyhodnotil nedávno prestižní magazín o designu jako „nejstylovější město republiky“. Souhlasíte? Jste brněnský patriot? A jak moc se to město za poslední léta proměnilo?

Miluju to tady a vnímám rozdíl mezi Brnem v době mé puberty a teď. Tehdy tu byla jedna hipsterská hospoda. Dnes je tu spousta kaváren a míst, kde se dá dobře najíst a potkat s lidmi v krásným prostředí. Taky je tu několik krásných parků a knihkupectví, věcí, co mám rád. A ještě i určitá útulnost, již neumím popsat, ale v Praze není. A to mám Prahu taky moc rád.

Na svém facebookovém profilu občas zveřejňujete své často bizarní sny. Co zvláštního se vám v poslední době zdálo?

Tohle je můj zatím poslední zapsaný sen: Ležím na posteli, je noc a tma. V místnosti přespávají dva cizí muži, kteří ve městě vyrábějí varhany. Slyším hluk z předsíně. Jdu tam a vidím dítě, jež bouchá do bubnů, které si postavilo proto, že se nudilo. Taky vidím, že jak tam bylo zavřené, tak čuralo do rohů místnosti. Najednou odkudsi přiběhne liška a rychle běhá okolo nás. Pak se vzbudím.

„Jsem zmatený, ale věřím, že každý může situaci zlepšit. Fakticky jsem optimista, i když ta situace není vůbec růžová.“ |foto:Michael Erhart,Český rozhlas

V úvodní písni nového alba zpíváte: „Řítíme se do tmy / tou největší rychlostí / co bude dál, to nikdo neví / nejsou žádný mapy“. Ta píseň dnes získává až apokalyptický rozměr. Na druhou stranu s naší dobou velmi ladí. Vážně nám podle vás není pomoci?

Na konci písničky se zpívá: „Anebo jen já nevím, který tlačítko mám zmáčknout a co s tím.“ A tak to vnímám. Jsem zmatený, ale věřím, že každý může situaci zlepšit, jen když se zamyslí, co je v jeho silách. Takže fakticky jsem optimista, i když ta situace není vůbec růžová. Koneckonců v suchém stromu zavření ještě nejsme.