Daniela Kolářová: Mikrofon odhalí každou faleš
Daniela Kolářová patří přes padesát let ke stálicím českého divadla, filmu, televize i rozhlasu. V roce 1969 ve filmu Slasti Otce vlasti zazářila po boku Jaromíra Hanzlíka, což bylo pro její další kariéru klíčové. Stala se z nich totiž výjimečná herecká dvojice, která byla nedílnou součástí dramatické tvorby sedmdesátých a osmdesátých let. V současné době Daniela Kolářová patří mezi profilové tváře Studia DVA, a v neposlední řadě se věnuje humanitární činnosti v Nadaci Duha.
Proč jste se v roce 1964 rozhodla stát studentkou DAMU?
Svým způsobem se o to přičinila moje maminka, která pracovala v účtárně Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a v mých šesti letech mě propůjčila do připravované Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty. V první polovině jsem hrála kuchtíka a ve druhé jsem byla oním klíčovým dítětem, které křičí, že císař je nahý. A to považuji za osudové znamení, protože mě zcela uchvátila atmosféra divadelního zákulisí, rekvizitárny i vůně líčidel. Na gymnáziu jsem byla členkou Kapsy, studentského amatérského souboru, který vedl náš profesor češtiny Vratislav Bartůněk, a tam ve mně definitivně uzrála myšlenka zkusit přijímací zkoušky na DAMU.
S jakými kantory jste se na divadelní fakultě potkala?
Naší ročníkovou pedagožkou byla Libuška Havelková, jevištní řeč nás učila Andulka Rottová, s režisérem Františkem Salzerem jsme nastudovali krátké aktovky Tennesseeho Williamse, což bylo něco zcela přelomového, protože do té doby se u nás američtí autoři vůbec nesměli hrát. Nemohu opomenout především Evu Kröschlovou, která vyučovala jevištní pohyb a byla (a stále je) pro mne tou nejdůležitější osobností. Její pozornost ke studentům nebyla ohraničena obdobím studia na DAMU, ale přesahovala i k pozdějším představením na profesionálních scénách. Kdykoliv se přišla podívat, čekala jsem s trémou na její připomínky a byla jsem za ně vděčná. A do té pedagogické skladby patřila i skalní komunistka Ludmila Pelikánová, jež se oháněla „Julou“ Fučíkem a s nesnesitelným patosem učila umělecký přednes.
Jak vzpomínáte na svá studijní léta?
Díky tomu, že se v šedesátých letech uvolnila cenzura, to byly pestré a bohaté časy. V dubnu 1968 jsme například mohli s mým pozdějším mužem Jiřím Ornestem a s Petrem Svojtkou nazkoušet pásmo Zítřejší hvězda, což byl výběr z díla Christiana Morgensterna, v režii Ivana Bednáře. Hrála jsem Žofii a kluci dva trychtýře. Měli jsme štěstí, že nám Jaroslav Vostrý umožnil s tímto představením hostovat v Činoherním klubu, a pak jsme je krátce hráli taky v Redutě. S nastupující normalizací ale bohužel vše skončilo.
Po absolutoriu DAMU a krátkém působení v Divadle S. K. Neumanna jste se stala v roce 1971 členkou Divadla na Vinohradech. Jak k tomu došlo?
Jaroslav Dudek tehdy pohostinsky režíroval v Divadle S. K. Neumanna a nabídl mi hostování na Vinohradech v Gorkého Měšťácích. Poté jsem byla oslovena vedením divadla, zda bych přijala angažmá, přičemž hlavní důvod této nabídky spočíval v tom, že na Vinohradech potřebovali adekvátní partnerku k Jaromíru Hanzlíkovi.
Jaromír Hanzlík se tak stal vaším nejčastějším hereckým partnerem na divadle i před kamerou, počet vašich společně vytvořených dvojic by byl jistě rekordní a z dnešního pohledu lze tuto partnerskou symbiózu považovat za fenomén. V čem spočíval základ úspěchu vaší souhry?
Vždycky nám šlo o to, aby společný výsledek byl co nejlepší. Dokázali jsme se několikrát i ostře pohádat, což se stalo třeba při zkoušení inscenace Mnoho povyku pro nic, kdy jsme režiséru Františku Štěpánkovi každý předvedli svoji verzi a bylo pak na něm, co si z které vybere. Nejdůležitější ale bylo, že mezi námi nikdy nevznikla žádná rivalita, aby jeden čněl, a přitom zadupal toho druhého. To byla největší hodnota našeho partnerství, a proto jsme mohli tolik let dohromady fungovat. Jaromír je bezprostřední člověk, tudíž s ním veškerá komunikace probíhala absolutně otevřeně a bez pokrytectví.
Z vašich společných děl nelze nezmínit dnes už kultovní komedii Léto s kovbojem s řadou nesmrtelných gagů. Vznikaly přímo na place, nebo byly ve scénáři?
Jak kdy. Některé vymyslela scenáristka Jaromíra Kolárová a jiné nás napadly až při samotném natáčení. Hlavní slovo měl režisér Ivo Novák, který oplýval úžasným vtipem a doslova z něho sálalo prvorepublikové džentlmenství. Pokud jsme si s Jaromírem chtěli nějaký dialog trochu pozměnit, byl nesmírně tolerantní. Díky němu probíhalo natáčení ve velmi příjemné atmosféře.
V tomto filmu jste se také setkala s legendárními herečkami Marií Rosůlkovou, Danou Medřickou a Slávkou Budínovou. V čem byl charakteristický jejich přístup k herecké profesi?
Všechny tři zmíněné dámy byly herečky s velkou divadelní praxí, dokázaly s řemeslem výtečně nakládat, a díky tomu se naučily myslet jako figura, kterou mají hrát, což je nesmírně důležité. Způsob hereckého myšlení, kdy dotyčný musí nejdřív bezpodmínečně vědět „proč“ a teprve pak přijde na řadu „jak“, je nezbytný základ pro ztvárnění jakékoliv postavy, ať už na divadle, nebo před kamerou. A napomáhá k němu právě intenzivní divadelní zkušenost, což se nám osvědčilo při partnerství s Jaromírem.
Vaším dvorním režisérem na divadle i v televizi se stal Jaroslav Dudek. V čem vám byl blízký jeho způsob práce?
Jaroslav Dudek měl jasnou koncepci. V průběhu zkoušek však zároveň očekával, že herec přijde připraven. Každá inscenace začínala čtením u stolu, kdy zaznělo úvodní slovo dramaturga a Dudek vyznačil „koridor“, kudy se budeme ubírat. Během zkoušení, kdy už jsme se přesunuli na jeviště, následoval jev, který jeden kolega pojmenoval herecké Waterloo. Všichni zúčastnění se totiž o pauze sešli v rekvizitárně a tam padaly nemilosrdné připomínky ke každému, bez milosti. A bylo jasné, že nejde jen o individuální výkony, ale o to, aby celé představení naplnilo koncepci režiséra, což zásadním způsobem vedlo k úvahám o partnerství a k formování hereckého myšlení.
Z množství her, v nichž jste pod Dudkovým vedením hrála, bych chtěl zmínit Moliérova Lakomce s Milošem Kopeckým v titulní roli. O této inscenaci Miroslav Horníček i Otakar Brousek prohlásili, že to byl do té doby nejlepší Lakomec, protože se dokázal oprostit od zažitých moliérovských klišé. Byla to především zásluha Miloše Kopeckého, nebo Jaroslava Dudka?
Obou. Miloš Kopecký plně respektoval Jaroslava Dudka a Dudek zase respektoval Kopeckého. Domluvili se, že Harpagon bude současný člověk, a volili k tomu adekvátní výrazové prostředky, kdy Dudek vycházel Kopeckému vstříc, ale zároveň ho korigoval, aby výsledek nešel přes čáru a odpovídal dohodnuté dimenzi.
Jaroslav Dudek pracoval v tandemu se scenáristou Jaroslavem Dietlem. Z jejich tvůrčí dílny vzešla řada úspěšných televizních děl, včetně seriálů Nemocnice na kraji města a Synové a dcery Jakuba skláře. V těchto opusech jste měla možnost ztvárnit zcela protilehlé charaktery Kateřiny Sovové a Vilemíny Cirklové. Která z nich byla náročnější?
Řekla bych, že Vilemína. V té době jsem chtěla utéct od hraní dívenek k charakterům, a proto jsem Vilemínu vnímala jako výzvu. V Jakubu Sklářovi se například vůbec poprvé v celé televizní historii objevilo téma odsunu Němců, což bylo do té doby tabu. Pro mě však byla zásadní situace, kdy počátkem padesátých let Vilemína přišla domů a hrdě oznámila, že se stala předsedkyní JZD. Když jsem o této postavě a jejím jednání v průběhu natáčení přemýšlela, vnitřně jsem se mnohokrát dostávala do kontroverzních postojů, ale právě z tohoto úhlu pohledu byla Vilemína složitější a zajímavější než Kateřina.
Z dob Jaroslava Dietla máte nepochybně laťku seriálového žánru nastavenou hodně vysoko. Ovlivňuje vás to vzhledem k současným seriálům?
No to si pište! Řemeslně řečeno: Jaroslav Dietl napsal třináct dílů seriálu, každá jeho figura byla vnitřně propracovaná a měla svůj vlastní jazyk, přičemž některé postavy šil přímo na tělo konkrétním hercům, například primáře Sovu Karlu Högerovi a doktora Štrosmajera Miloši Kopeckému. Navíc musel absolvovat tvrdé boje se stranickým vedením televize, které mu direktivně přikazovalo, co smí použít a co už ne. Oproti tomu v současné době nekonečných seriálů je důležité nezdržovat a nadrtit se tuny textu, přičemž vnitřní stavba figury stojí absolutně na vodě.
Čtěte také
Byla jste také jednou z protagonistek seriálu Život je ples scenáristky Ireny Obermannové a režiséra Petra Slavíka, který lze po tematické i řemeslné stránce považovat za zdařilý. Premiérově byl uveden na jaře 2012 a setkala jste se zde i s Květou Fialovou a s Alenou Vránovou, což bylo jistě inspirativní.
Samozřejmě, paní Květa byla úžasná bytost a paní Alenka je excelentní herečka s pronikavým smyslem pro humor a ironii. Obě patří mezi nezaměnitelné osobnosti, a proto bylo partnerství s nimi nesmírně obohacující a příjemné. Kromě toho jsem byla velmi ráda, že Česká televize otevřela tímto seriálem téma života v domovech seniorů, což je stále aktuální.
V devadesátých letech jste na jevišti vinohradského divadla účinkovala ve dvou inscenacích Ladislava Smočka – Poprask na laguně a Povídky z vídeňského lesa. Vyhovoval vám jeho tvůrčí styl?
Bezpečně, moje generace milovala Činoherní klub, tudíž potkat se s režisérem tohoto kalibru bylo fantastické. Přesně věděl, co po nás bude chtít, eliminoval všechny zbytečné kreace a některé naopak vypracoval k dokonalosti. A to všechno důsledně po smyslu hry.
V roce 2007 začala vaše dlouhodobá spolupráce se Studiem DVA, a sice skvělou konverzační komedií Půldruhé hodiny zpoždění, kterou jste s Milanem Lasicou hráli devět let. V čem vás partnersky obohacoval?
Ještě předtím jsem pod hlavičkou Studia DVA nazkoušela Bergmanovu Podzimní sonátu a pak následovalo zmíněné Půldruhé hodiny zpoždění, oboje v režii Patrika Hartla. Milan Lasica je mimořádně vtipný člověk a dokáže skvěle reagovat na situace, které na jevišti nastanou. Pokud jsem tedy řekla něco jinak, nikdy nezpanikařil, ale okamžitě dovedl bravurně parírovat.
Vaše herecká dráha je spjata i s rozhlasem. Čím vás dovede okouzlit mikrofon ve studiu?
Rozhlas je posluchačsky moje nejoblíbenější médium, a co se týče práce ve studiu, je tu nezbytně nutná důsledná domácí příprava, protože mikrofon odhalí každou faleš. Na druhou stranu ale skýtá nepřeberné množství hlasových možností, kdy můžete v okamžicích, které to vyžadují, ztlumit hlas na minimum a dostat se k maximálně intimnímu projevu, což na velkém jevišti dost dobře praktikovat nelze.
Celý rozhovor s Danielou Kolářovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Daniela Kolářová mě i fackovala, prozradil nám Jaromír Hanzlík
Nejen na facky vzpomněl herec Jaromír Hanzlík v souvislosti se svou tradiční hereckou kolegyní Danielou Kolářovou.
-
Daniela Kolářová: Není krásné, co není poctivé. Zní to jednoduše, ale dá to práci
Oblíbená herečka se ve velkém rozhovoru vyznává ze své lásky k čínskému taoismu a nabádá k toleranci.
-
Bravurní Daniela Kolářová ztvárnila více jak 80 rolí v...
Kdo by neznal film Noc na Karlštejně nebo veselou letní komedii Léto s kovbojem.
