Za vytrvalci bílých plání

První Jizerské padesátky se v únoru 1968 zúčastnilo 52 závodníků, startovné stálo pět korun a závodníci dostali v cíli teplý čaj a dvě tatranky. Vloni jelo tento závod 7300 závodníků a v letošním roce je zájem ještě větší.
První Jizerské padesátky se v únoru 1968 zúčastnilo 52 závodníků, startovné stálo pět korun a závodníci dostali v cíli teplý čaj a dvě tatranky. Vloni jelo tento závod 7300 závodníků a v letošním roce je zájem ještě větší.

V bílé stopě jedna noha rytmicky střídá druhou. Nebe je bez mráčku, teploměr hlásí čtyři pod nulou. V Bedřichově panuje ideální tréninkové počasí. Nadcházející víkend, kdy se na start postaví tisíce nadšených amatérů i zkušených závodníků, se blíží. Jizerská padesátka - pro některé výzva, pro jiné vášeň - je bezesporu nejmasovějším českým sportovním fenoménem.

„Na Jizerskou padesátku mě před čtyřiceti padesáti lety přivedl můj kamarád, který už je v lyžařském nebíčku. Zbyly mi po něm tyhle krásný lyže. Dostal jsem je na památku od jeho syna," vypráví na bedřichovském stadionu zjevně dojatý veterán Jizerské padesátky, osmdesátník Jaroslav Haupt.

Pan Haupt nezahájil závodnickou kariéru v útlém dětství v tělovýchovné jednotě. Na stráně Jizerských hor ho přivedl těžký životní zážitek, který se tehdejší třicátník na radu odborníků rozhodl „rozběhat". Jizerská padesátka podle něj není sport, ale životní styl. „Je to hlavně o kamarádech. Každý ročník má svůj příběh, svojí atmosféru." Na otázku, kolikrát ji už běžel, odpovídá trochu rozpačitě: „Já si nedělám statistiku, tak jsem si pro zajímavost počítal ty registrační nálepky na lyžích, a těch jsem napočítal dvacet. Takže minimálně dvacet Jizerských padesátek mám za sebou. Možná, že jich mám i víc," dodává s úsměvem.

Sázka u piva

„Jako spousta dobrých nápadů v Čechách se Jizerská padesátka zrodila v hospodě u piva... Byla výsledkem sázky horolezců z liberecké Lokomotivy, kteří se přeli o to, kdo dovede dojet nejrychleji z Bedřichova na Jizerku a zase zpátky. Tak se vlastně jela v únoru 1968 první Jizerská padesátka, které se v té době zúčastnilo 52 závodníků, startovné bylo pět korun a v jeho rámci závodníci dostali v cíli teplý čaj a dvě tatranky," vypráví v kavárně pražského sídla Jizerské padesátky organizátor závodu David Douša.

Humorný příběh měl tragickou dohru. V roce 1970 se patnáct otců zakladatelů největšího běžeckého závodu u nás vydalo na Expedici Peru pokořit jednu z nejvyšších hor v Jižní Americe -Huascarán. V Andách je zastihlo nejničivější zemětřesení v historii kontinentu, při kterém zahynulo kromě českých horolezců na sedmdesát tisíc obyvatel Peru a okolních států.

„Jejich odkaz žil dál a už v roce 1971 se jela Jizerská padesátka jako memoriál Expedice Peru. Právě ta sedmdesátá a osmdesátá léta byla rekordní, „padesátka" byla populární nejen v tehdejším Československu, ale samozřejmě i v okolních státech, hlavně v Německu a v Polsku," vypráví Douša.

Závod pro každého

Podle Jaroslava Haupta je Jizerská padesátka těžší než dálkové běhy - tzv. laufy - v zahraničí. „Od startu v Bedřichově, což je nějakých sedm set metrů nad mořem, šlapete nahoru na Rozmezí, to je tisíc metrů nad mořem. Takže musíte devět kilometrů vlastně do kopce." V loňském roce jelo Jizerskou padesátku 7300 závodníků, v letošním roce je zájem ještě větší. Na výkonnosti nezáleží, žádná jiná omezení než ta početní ze strany organizátorů nejsou. Zúčastnit se může kdokoliv. „Profesionálů najdeme na trati tak sto dvacet, sto třicet, naprostou většinu tvoří nadšení amatéři," vypráví za organizátory David Douša.

Jizerská padesátka podle mnohých není sport, ale životní styl. Zúčastnit se může kdokoliv.

„Tady všude je to plný. Rozběžiště nebo startovní pole je asi sto padesát metrů. V těchhle místech je snímání čipů. Dřív se startovalo na výstřel, dneska sice výstřel zazní také, ale čas se počítá od okamžiku, kdy čip, který máme na noze, mine start. Dělá se to proto, aby se lidé hned netlačili a nešlapali si po lyžích. Někteří se přesto snaží v té zácpě nějakým způsobem probojovat dopředu, takže někdo to obchází i mimo stopu, lidé jsou různí," mává rukou s lehkým pobavením pan Haupt, který prý závodí jen se svými kamarády, s nikým jiným se nepoměřuje.

Čilý osmdesátník se ale rozhodně nehodlá „jen“ zúčastnit. „V minulém ročníku jsem byl první v kategorii osmdesát až nekonečno a ten čas - nevím, jak se mi to povedlo - byl vynikající. Bylo příjemné, že jsem pak dostal e-mail s obrovskou gratulací a s tím, že příští ročník mám startovné zadarmo. V tomhle se docela změnil přístup k obyčejným lidem, kteří běhají, k obyčejným laufařům. Takoví ti známí - Řezáč, Bauer a další -, ti jsou na to zvyklí, ale obyčejným lidem se stane jednou nebo dvakrát v životě, že se přiblíží k nějakému vyhlášení vítězů. “

Ostříží zrak „sklenářů"

Přestože si na Jizerskou troufne také řada méně zdatných běžkařů, pro „loudaly" závod rozhodně není. „Pro závodníky platí na trase limity, do kterých musí dojet na check pointy. Ty máme na Jizerce, na Smědavě a na Hřebínku. Pokud tam závodníci nedorazí včas, tak jsou ze závodu staženi a máme pro ně připravené svozové autobusy, které je samozřejmě dopraví do cíle,“ popisuje David Douša záchytný systém pro unavené závodníky. „V historii jsme měli na trati dokonce zvláštní kontroly, kterým se říkalo sklenáři. To podle toho, že koukali závodníkům do očí a kdo z nich měl skelný pohled, toho z trati stáhli, protože hrozilo riziko, že by závod nemusel dojet, takže by ho musela zachraňovat horská služba někde na trase.“

Osmdesátník Jaroslav Haupt má za sebou minimálně dvacet Jizerských padesátek.

Také pan Jaroslav pamatuje na Jizerce leccos. Jak lidé nevydrželi v mrazu na startu a přes veškeré snahy organizátorů „to odpálili 0 pět deset minut dřív“. Vzpomíná 1 na bolestivé začátky, „kdy to člověk ještě neuměl“. „Občerstvovačku tehdy dělali vojáci, měli tam polní kuchyni, ohřáli takové ty silné párky, k tomu pivo, člověk si tam sedl někde na pařez a pak běžel. A běžel tak dlouho, než dostal křeče do nohou, pak čtvrt hodiny musel stát nebo se nějak hýbat, aby ty křeče pominuly - to bolelo hodně. Dneska už je to úplně o něčem jiném. Je to profesionálně udělané. Já jezdím jen na teplý ionták, právě kvůli křečím, sem tam si vezmu nějaké rozinky a nějaké ty kousky čokolády.“

Veterán bílé stopy nejen doma, ale i v sousedních běžkařských velmocích, pochvalami nešetří: „Absolutně si nemůžu stěžovat. Ve srovnání se zahraničím je dnes už Jizerská padesátka v podstatě plně srovnatelná, nemá to chybu, Je to dělané profesionálně. Člověk se na ni těší tak, jako se dřív těšíval na laufy venku.“

Prst v čokoládě

Jizerská padesátka ale dokáže pěkně potrápit hlavně organizátory. Například když není sníh. Poprvé se závod musel zrušit v roce 1988, za celou historii Jizerské padesátky se situace opakovala ještě čtyřikrát. Extrémní byl pro organizátory také rok 2015, kdy v sobotu, druhý den závodů, přišla výrazná obleva, teploty vystoupaly až na 12 stupňů a vydatně pršelo. „Běh jsme museli zkrátit o úsek Jizerky. Na některých místech tras vznikly doslova bažiny, do kterých se skútry organizátorů bořily až po řídítka. Bylo to už v době goretexů a vysokých vodních sloupců, ty ale v takových podmínkách absolutně nefungovaly. Do neděle teplota znovu klesla pod nulu - v té době se zrodila zvláštní praxe, že ráno se všichni organizátoři, ještě než se oblékli do spodního prádla, obalili celí do strečové folie, protože jen tak se dokázali odizolovat od toho vlhkého prostředí/ vypráví David Douša.

Za naprosto nejbizarnější zážitek spojený s Jizerskou padesátkou ovšem Douša považuje poměrně dramatickou příhodu z devadesátých let. „Tehdy byla sponzorem,padesátky‘ nejmenovaná čokoládovna, která vítězi věnovala obrovskou tabulku čokolády vážící přes dvě stě kilogramů. Zároveň existuje praxe, že vítěz Jizerské padesátky právě na počest horolezců Expedice Peru vždy obdrží putovní trofej, pozlacený cepín. A tehdejšího vítěze nenapadlo nic lepšího, než tu obrovskou tabulku čokolády naporcovat právě tím cepínem. Jeden nenechavý divák si nedal pozor na pohyb cepínu a přišel o prst. Záchranáři ho převezli do nemocnice, ale prst nikde, a tak jela rychlá spojka zpátky do Bedřichova. Díky tomu, že bylo chladné počasí, ho nakonec v hromadě čokolády našli, dovezli do nemocnice a pánovi ho přišili zpátky. Takže celá příhoda dopadla šťastně.“

„Podle studie, vypracované Vysokou školou ekonomickou v roce 2014, se tehdy čistý ekonomický přínos Jizerské padesátky pro Česko a Liberecký kraj odhadoval na 31 milionů korun. Dnešní čísla se pohybují kolem 40 až 50 milionů/ říká hlavní organizátor. „Má to ale i příjemné vedlejší efekty, například všichni závodníci, kteří se pravidelně účastní, vedou zdravý život a pravidelně trénují, což znamená menší nároky na zdravotní systém at už u nás, nebo v zahraničí. Jizerská padesátka je samozřejmě obrovskou podporou cestovního ruchu, protože naprostá většina závodníků se podle průzkumů do Jizerek vrací opakovaně v průběhu roku, někteří i dvacetkrát třicetkrát. Je to samozřejmě i obrovská propagace České republiky směrem do zahraničí,“ dodává Douša.

Před deseti lety cizinci tvořili 40 procent všech účastníků, dnes se jejich podíl snížil kvůli zvyšující se účasti domácích „laufařů“ na 25 procent. Nejčastěji závodí na Jizerské padesátce obyvatelé Prahy, ti tvoří zhruba čtvrtinu všech českých závodníků. Za nimi na druhém místě jsou se zhruba 25 procenty závodníci ze Středočeského kraje a až poté obyvatelé Liberecka. Na startu běžně stojí cizinci třiceti různých národností, nejčastěji Němci, Poláci a Skandinávci.

„Počítali jsme, z jaké největší dálky k nám přiletěl některý z účastníků, a bylo to 15 tisíc kilometrů z Nového Zélandu. Loni přijel jeden závodník z Kapverd, ale přijíždějí i Kanaďané či Američané/ dodává Douša.

Z turistů běžkaři

Trochu jiný pohled nabízí správce historické Šámalovy chaty na Nové louce Petr Polák. „My jsme na Šámalově chatě už od roku 1991, začínal tu můj táta, takže vlastně od dětství pozoruju, jak se to všechno vyvíjí. Lidé se změnili, z turistů se stali hlavně běžkaři a tím, že se Jizerská padesátka dostala mezi světové dálkové běhy, je přínosem vlastně během celé sezony. Víkend, kdy se koná závod, je ale pro nás paradoxně nejslabší za celou zimu, protože jsme uprostřed tratí. Vynahradí to ale ostatní dny. Jizerky - to je teď běžecký fenomén."

Petr Polák se směje a dodává: „Z turistiky se to dostalo někam úplně jinam: všichni si teď měří, jak rychle objeli malé kolo, jak rychle velké kolo, všichni mají sporttestery, telefony, jsou to najednou takoví polozávodníci.“ Podle mého osmdesátiletého průvodce Jaroslava Haupta přitom každý zkušený závodník ví, že základem je správně namazat.

„To je ještě důležitější než kondička. Respektive když člověk blbě namaže, tak je důležitá kondička. Když namaže dobře a nemá kondičku, tak to vždycky nějak dojede..."