Příběhy (post)konceptuální
I v časech bývalé československé státní vzájemnosti bylo možno dozvídat se o slovenských konceptualistech silně sporadicky, a to ještě jen ve ,,specializovaných platformách". Ostatně podobně tomu bylo s projevy českých akčních umělců. Samotné toto označení je dnes, v časech vítězného tažení konceptualismu širým světem, jenž byl dříve zasvěcen výtvarnému umění, jaksi demodé.
A přitom i dnešní postkonceptualismus integruje (ale i dezintegruje) původní projevy klasiků akcionismu, jenž kdysi svým duševním, ale i fyzickým a potenciálně oponentním nasazením skutečně přispěl k rozšíření obzorů umění. Takto i v našich podmínkách sehrál důležitou roli (zásluhou Petra Stembery, Jana Mlčocha, Jiřího Kovandy, Tomáše Rullera, Vladimíra Ambroze či Milana Knížáka) ve své spjatosti s existenciálním významovým apelem. A tak tomu bylo i u slovenských „otců zakladatelů" konceptuálu (Alex Mlynárčik, Július Koller, Stano Filko, Rudolf Sikora).
Texty, kosmos i jiná definice obrazu
Výstava Sonda 1, pořádaná Galerií hlavního města Prahy v adekvátně členitých prostorách domu U Kamenného zvonu, předpokládá (a prostřednictvím některých prací i dokládá) vývojový proces tohoto způsobu vizuálního myšlení - od časů bytových výstav a privátních akcí poloviny šedesátých let 20. století až do postkonceptuální současnosti. Kontinuita tohoto vývoje je tu sice naznačena, sama koncepce výstavy je však opět spíše „konceptuální". Kurátoři Vladimír Beskid a Jakub Král vymezili své téma čtyřmi obsahovými bloky, zahrnujícími umělecko-analytické strategie tvůrců, jejich průzkumné aktivity na poli myšlenek překračujících hranice samotného pojmu umění (postulátů, manifestů, záznamů akcí až k redefinicím samotného výtvarného díla).
První oddíl, nazvaný TEXTománie, představuje moment vývojového obratu výtvarného umění v šedesátých letech směrem k textu (v našich podmínkách šlo o ironickou reakci na schematický jazyk socialistické administrativy). Část Kosmos v pokoji zachycuje svérázné konceptuální reakce na tehdejší expanzi lidstva do vesmíru, včetně úvah filozoficko-ekologických. I relativistická východiska nového pojetí prostoru a času jsou zde reflektována. Oddíl Nulová gesta zpracovává téma prázdna, maximální redukce, absolutní monochromie. Jiná definice obrazu pak představuje novou situaci počátku let devadesátých, kdy umělecká produkce reaguje na rozmach digitálních médií a možností virtuální reality.
Od klasiků k hravosti
Navzdory sofistikovanosti tohoto rozčlenění se domnívám, že jednodušší, chronologické pojetí by výstavě slušelo více. Třeba i proto, že zmínění klasikové slovenského konceptu jako by se svou osobní angažovaností a významovým důrazem odlišovali od jeho mladých představitelů (mezi něž kurátoři přibrali i šest mladých českých umělců), v jejichž dílech jako by se vytrácela závaznost výpovědi nastejno s její závažností. Mladá generace, suverénně zabydlená ve světě digitálních a elektronických médií, působí vedle nich spíše prezentací vynalézavé hravosti, v níž již „o mnoho nejde". Že je dnes slovenské postkonceptuální umění emancipované i svou zabydleností na mezinárodní scéně, je samozřejmostí. Domnívám se však, že by nejen český divák ocenil poněkud „edukativnější" kurátorské uspořádání, odhalující pohnutky a příčinnost geneze slovenského konceptualismu.
Název „sonda" může totiž znamenat i průzkumný geologický vrt, jehož výsledkem je stratigrafie chronologicky usazených vrstev (jakkoli je právě tento motiv „na české straně" vystavujících zastoupen, odkazuje k jinému kontextu)...
