Za příběhy zdí v Orgosolu. V open air galerii murálů na Sardinii

3. leden 2022

Odkaz na Picassovu Guernicu, surrealistické malby věnované Joanu Miróovi nebo citace vizuálu doprovázejícího první prezidentskou kampaň Baracka Obamy. To nejsou díla z galerie věnované pop-artu, ale výjevy z balkonů, bočních stran betonových schodišť nebo chátrajících barabizen jediného města. Nechvalně proslulé Orgosolo se stalo open air galerií takzvaných murálů, maleb na stěnách domů. A překvapením pro ty, kteří se nebojí vydat do vnitrozemí italského ostrova Sardinie.

Ležím na nízké zídce na náměstí, v blaženém stínu stromu. Umírám. Nebo mám alespoň ten pocit. Proč jsme se proboha nevydali raději na pláž, kde bychom si zalezli tak jako včera do stínu pod skalním převisem a chodili se zchladit do moře, a místo toho nasedli do vypečeného auta a vydali se přesně opačným směrem? Vždyť teploměr na palubní desce ukazoval čtyřicet tři stupňů Celsia. Šílenství.

Můj muž se konečně vrací. Přijde mi to jako věčnost. Je odpolední siesta a on se vydal sehnat mi plechovku vychlazeného sladkého kofeinového nápoje, který mě ve dnech, jako je tento, drží na nohou. Dopuji se cukrem a přemýšlím, zda právě takováto vedra vedla místní lidi k prudké povaze a tvrdosti. K tomu, aby se město, ve kterém jsme, stalo obávaným doupětem banditů.

Ostrov banditů i pastýřů

Sardinie je překrásný ostrov. Nabízí pláže s heboučkým bílým pískem a tyrkysovou vodou, romantické hlídací věže shlížející na zátoky, kuchyni, jíž vévodí křehké pečené selátko, hory i prastarou kulturu, která po sobě zanechala záhadné věže nuragy.

Většina turistů se usadí v letoviscích poblíž některé ze vstupních bran na ostrov, kterými jsou města Cagliari, Porto Torres, Alghero a Olbia. Lezci se zdržují v okolí národního parku Golfo di Orosei na mořských skaliscích. Zastánci klidu se uchylují na rustikální farmy, na kterých možná vyrábějí legendární ostrovní sýr casu marzu, jenž se konzumuje i s kroutícími se živými larvami uvnitř. A celebrity kotví své jachty v Portu Cervo, uměle vybudovaném letovisku, které napodobuje španělské, severoafrické a řecké prvky. V tamní galerii Louise Alexander sídlící na třídě pojmenované podle milionáře Aga Khana, který spolu s dalšími boháči kus zdejšího pobřeží koupil, lze vidět současné evropské umělce. Je to umění, které si finančně může dovolit málokdo ze Sardů. Sto padesát kilometrů odtud ale bují jiná tvorba. Taková, která má přístupnost všem sociálním vrstvám vetkanou ve své DNA.

Nepřístupní Sardové

Orgosolo se nachází v hornatém kraji Barbagia. Název pochází z latinského označení barbaria, kterým oblast pojmenovali Římané po svých neúspěších si ji podrobit. Ještě dnes je údajně toto území poněkud nepřístupné a svérázné. Ve vesnicích se mluví nářečími, sardinština i sardinská hudba zní z místního rádia, které mi zpříjemňovalo cestu sem. Kéž bych přes hlasitě hučící klimatizaci byla schopná si jazyk vychutnat. 

Už příjezd do Orgosola nenechává na pochybách – z dálky nevzhledně působící šedivé město bude zblízka barevnější, než by člověk čekal. Jeden z kusů skal roztroušených po okolí zdobí malba tváře. Pravou stranu má červenou a levou bílou. Viditelné jsou pouze oči a horní část nosu, zbytek obličeje si zakrývá rukou namalovanou na mohutném kameni. Tato ne zrovna trefně pojmenovaná skála Roccia dell’Indiano ve skutečnosti zachycuje pastýře hledícího k horizontu. Podobně svérázné malby přitahují do nepřístupného městečka turistické návštěvy.

Z dálky nevzhledně působící šedivé město je zblízka barevnější, než by člověk čekal.

V roce 1969 se Orgosolo dostalo do hlavních zpráv italských médií díky svému urputnému boji proti armádnímu plánu vybudovat své zázemí na půdě, kde místní pastýři pásli ovce. Do stejného roku se podle oficiálního průvodce orgosolskými murály datuje první malba na domu. Jednalo se o siluetu území Itálie, která měla namísto Sardinie otazník jako výraz netečnosti vůči ostrovu, kterou projevovaly národní instituce. Dílo měla na svědomí anarchistická skupina Dioniso, jehož členové vlastně ani nebyli ostrovany (lídr skupiny Giancarlo Celli pocházel z Toskánska).

Další výtvarné odpovědi se počin dočkal až v roce 1975. Učitel umění na orgosolské škole Francesco Del Casino se rozhodl oslavit třicáté výročí antifašistického hnutí odporu výtvarnou cestou. Spolu se studenty se rozhodli událost i další aktuální témata zachytit prostřednictvím plakátů vylepených po celém městě. Postupně je pak přemalovali na zdi, aby svou práci zachovali. A tak se stalo, že žáci a studenti organizovaní Del Casinem po řadu let zpestřovali zdi města. Přidali se k nim i lokální malíři jako Pasquale Buesca nebo Vincenzo Floris. Vznikla tak otevřená galerie s díly připomínajícími kubismus, surrealismus nebo mexické muralisty z dvacátých let. 

Vražda co dva měsíce

Zastavuji u zdi s podobiznou starého muže. Tvrdý pohled pastýře s puškou mě propichuje. Naštěstí je to jen namalovaný pohled murálu na zdi, ne ten skutečný. Má bílý plnovous a vrásčité čelo. Život tady v horách asi není jednoduchý. Vedro, před kterým můžu já jako turistka utéct na pobřeží nebo do lesů, je každodenním chlebem místních lidí. Obtížné živobytí a prostý život dal pravděpodobně vzniknout nátuře, která se s ničím nepáře – ani s životy jiných. Krádeže ovcí ze stád, krevní msta, výhrůžky připíchnuté na dveřích místního kostela. To je kolorit, který tu byl realitou. V jednom článku jsem se cestou sem dočetla, že mezi roky 1901 a 1954 se v čtyřtisícovém městečku odehrála vražda průměrně co dva měsíce.

V roce 1960 natočil o nelehkém životě v sardinském vnitrozemí režisér Vittorio De Seta film Bandité z Orgosola. Počin mu na benátském festivalu vynesl cenu pro nejlepšího debutujícího režiséra. Čeští diváci mohli polodokumentární snímek s neherci z Orgosola vidět v rámci patnáctého ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Replika filmového plakátu zdobí zeď jednoho místního domu.

Výjevy stále aktuální

Procházím po hlavní ulici Corso Repubblica, zdržuji se poblíž domů, které díky bohu vrhají jakž takž nějaký stín, a koukám se na protější zdi. Ke stěnám mě tisknou i projíždějící auta vyhýbající se vozu karabiniérů, kteří nejfrekventovanější ulicí projíždějí. Mám pocit, že se míjíme se stejným policejním autem co pár minut. Že by přece jen něco z kriminální minulosti přetrvávalo do dneška?

V roce 1960 natočil o nelehkém životě v sardinském vnitrozemí režisér Vittorio De Seta film Bandité z Orgosola.

Občas seběhnu o uličku výš či níž, aby mi neunikl další barevný výjev. Murály volají po plné rovnoprávnosti žen, kritizují absurditu válek a žádají sociální spravedlnost pro dělníky umírající v továrnách. Obzvláště mrazí při pohledu na tmavého muže divokého vzezření. V ruce má mačetu, na které je napsáno VIRUS, jeho oděv zdobí nápisy FAME a EPIDEMIA a pod ním leží hromada mrtvých těl, nad kterými stojí žena bránící dítě v náruči. Žena nese na svých zádech nápis MEDICINA PREVENTIVA.

Prohlížím si ale i méně dramatické výjevy. V osmdesátých letech, kdy povolily politické tenze, maloval Del Casino výjevy z obyčejného života: muže na koních, ženy s dětmi, rodinné portréty. Nové století pak přineslo další témata. Míjím výjev z útoků na newyorská dvojčata a dvojportrét Baracka Obamy a Silvia Berlusconiho. U amerického prezidenta murál hlásá POKROK (anglicky progress), u mediálního magnáta a expolitika PROCES (process). Výlet zakončuji v místní trattorii typickými sardinskými těstovinami fregola, které připomínají o něco větší kuskus.

Murales, kam se podíváš

Orgosolo každopádně není jediné město s murály na Sardinii. Díky své banditské pověsti je ale určitě tím nejatraktivnějším. Výjevy z každodenního života vesničanů se nacházejí také v obcích Villamar, San Sperate, Serramanna nebo Tinnura.

Specifické pouliční umění jsem měla šanci zahlédnout také v Algheru, historickém přímořském městě s katalánskou minulostí. V historickém centru byly na zdech domů vyvěšeny portréty v nadživotní velikosti, na nichž byli zachyceni obyvatelé nad sto let věku života. Sardinie je totiž jednou z takzvaných modrých zón, tedy oblastí, kde se nápadně velký počet lidí dožívá velmi vysokého věku. Kromě Sardinie tam patří také japonský ostrov Okinawa, poloostrov Nicoya v Kostarice, řecký ostrov Ikaria a kalifornské město Loma Linda.

Nebýt těch veder, tak by se mi na Sardinii možná opravdu žilo i ve vysokém věku moc pěkně. Ale ne v Orgosolu, dodává mé vnitřní já vzápětí. Nasedám do auta a mířím opět k pobřeží, na rodinnou farmu, kde mám při pobytu na této části ostrova zázemí. A doufám, že se mi v noci nebudou zdát divoké sny o tom, že nějaký bandita přes noc krade zdejší stádo.

Spustit audio

Související

Více o tématu