Mural a zřítelnice kosmu. Na pražském letišti vznikla největší nástěnná malba ve střední Evropě
Letadla startující a přistávající na pražském letišti Václava Havla sleduje od konce května obrovské oko. Je namalováno na skladištním hangáru logistického centra v Kněževsi, které se nachází hned za plotem letiště, zhruba dvě stě metrů od runwaye. Oko – lidské či božské? – je středem největší nástěnné malby ve střední Evropě. V době koronavirové krize ji zde na ploše pěti tisíci metrů čtverečních vytvořil Michal Škapa.
Jeden z našich předních umělců-writerů spotřeboval pro svůj mural, jak se nástěnným malbám říká, čtyři tisíce sprejů. Při pomalování stěny tři sta padesát metrů dlouhé a patnáct metrů vysoké mu pomáhalo postupně šest spolupracovníků a tři vysokozdvižné plošiny. Oko je ústředním motivem celé kompozice nazvané Kosmos.
„Oko symbolizuje božskou podstatu světa, která vdechuje přírodě a celému vesmíru život a dává jim řád,“ říká autor o svém výtvoru a další interpretací navazuje na dávnou novoplatonskou myšlenku o podobnosti člověka a kosmu. „Má malba upozorňuje na podobnost malých a velkých struktur, hledá analogie mezi tvary v přírodě a lidském těle, klade důraz na obdobné proporce různých přírodních motivů.“ Souvztažnost mikrokosmu a makrokosmu byla hybnou silou manýristického umění a zvlášť produktivně ovlivnila výtvarnou tvorbu na pražském dvoře Rudolfa II. Někdejší sprejer, který ostatně svůj „tag“ – značku Tron – nenápadně vepsal i do obřího muralu, tak nečekaně propojuje graffiti a street art s dávnou tradicí.
Oko – lidské či božské? – je středem největší nástěnné malby ve střední Evropě.
Nejdokonalejším obrazem kosmu je kruh. Ten se objevuje jak v ústředním obrazci (který lze dešifrovat i jako „černou díru“, nic, z níž se náš vesmír rodí), tak v jeho pokračování. Po levé straně zorničky se nachází žlutá kruhová výseč s červenými žilkami – opět s ambivalentním významem: může to být žlutá skvrna v hlubině oka, jež přenáší viděný obraz do mozku, anebo ji lze číst jako slunce se silokřivkami energie. Po pravé straně oka se klene zelená výseč, jejíž modré žilkování se postupně stáčí do tvaru buněk. A oba půlkruhy se pak v obřím zvětšení a v pootočení o pětačtyřicet stupňů rytmicky opakují jako zelené půlkruhy vegetace klenoucí se nad modrými entitami – nalevo oblohou s černými siluetami ptáků, napravo mořskou vlnou, parafrází známého Hokusaiova dřevořezu. A jako se na vodě kruhy stále zvětšují, tak i na Škapově veleobraze se posléze proměňují v lehce zakřivené pásy zachycující další motivy přírody, kosmu a lidské práce: červené kmeny stromů, jejichž větvení by mohlo být i krevním řečištěm, zvrásněné krystaly přecházející v schémata tištěných spojů, pěstěné lilie, křoviska, v nichž lze rozpoznat lidskou tvář…
Kdo je Tron
Čtenáře Týdeníku Rozhlas by mohlo zajímat, že malířův otec Ivan Škapa byl v osmdesátých letech dramaturgem Československého rozhlasu a poslední obětí zdejších politických čistek. Zemřel ale dřív, než mohl být rehabilitován a usnadňovat synovi jeho pubertu. Michal byl enfant terrible a již ve třinácti letech se zařadil mezi nejaktivnější pražské sprejery. Svými graffiti ovšem zdobil i zdi Berlína, Amsterodamu a ve dvaadvaceti se mu podařil z hlediska světové sprejerské komunity husarský kousek – pomalovat celý vagon newyorského metra. A to v době, kdy starosta Giuliani posílal na writery speciální policejní jednotku.
Ovšem kromě toho, že Michal Škapa v průběhu let měnil své značky – tagy, až mu z BOY26, 2ROCK, KEY, HOEK, EGG zbyl jen TRON (což je název amerického sci-fi filmu z roku 1982 s výraznou grafickou složkou), vzdělával se i výtvarně. Absolvoval Vyšší odbornou školu grafickou – Hellichovku a jeho „spanilé jízdy“ po světových metropolích začaly nabývat charakteru studijních pobytů. Například v Sao Paulu ho v roce 2005 zaujalo brazilské graffiti písmo pixacao natolik, že si vytvořil své vlastní písmo, digitalizoval je a vpisuje, respektive šifruje jím do svých závěsných obrazů texty punkových kapel či Williama Blakea.
Čtěte také
Své opusy představil na šanghajském EXPO 2010 a od té doby často vystavuje i v našich prestižních galeriích. Naposledy před dvěma lety ve Ville Pellé projekt Babylon. Ten kromě kaligrafických obrazů s oním zvláštním síťovým písmem či airbrushem stříkaných pláten s vrstevnatě nakupenými domy a slumy metroplexů zahrnoval i prostorové objekty – třeba laserem vyřezávané železné pláty, neonové skulptury, karoserie aut popsaných graffiti…
Proměny energie
Tvorba dvaačtyřicetiletého Michala Škapy má dnes mnoho pólů a je realizována širokou škálou technik a postupů. Velmi působivé jsou například různobarevné, akrylem malované soustředné kruhy připomínající uhrančivé mandaly. Oko zírající v Kněževsi na letadla je z nich ostatně odvozeno. Na obřím muralu lze najít i další autorovy odkazy. Třeba k Arcimboldovi nebo k vlastnímu dosavadnímu dílu. Například vlevo zeď končí žlutým polem, v němž jsou pod pěticípými hvězdami roztroušeny groteskní komiksové postavičky s disneyovskými hlavičkami. Nevypadaly podobně Michalovy dětské kresby? Napravo pak stěnu skladu uzavírá hnědý profil hlavy se schematickým znázorněním mozku a sítí neuronů.
Nelze pak celek interpretovat jako reflexi autorovy cesty od infantilní hravosti k uvědomělé tvorbě, anebo naopak jako průmět autorových fantaskních představ o kosmu z mozku do reality? Ať tak či onak, je z toho zářivého veleobrazu zřejmé, že průsečíkem makro a mikrokosmu jsme vždy my lidé a že autor umí zachytit tento dramatický střet s nasazením, které je stejně mocné jako energie, jež z tohoto střetu tryská.
