Dobré hudby není nikdy dost, říká muzikant Ondřej Pivec

3. leden 2022

Muzikant, hráč na hammondky, Brňák s americkým občanstvím, od roku 2009 Newyorčan. A také vedoucí kostelního sboru v Brooklynu a stálý člen kapely soulového zpěváka Gregoryho Portera. Za Porterovo album Take Me to The Alley, na němž hrál, získal v roce 2017 cenu Grammy. Sedmatřicetiletý Ondřej Pivec je aktivní na obou stranách oceánu. Začátkem prosince znovu vystoupil s Gregorym Porterem v Praze v rámci Strun podzimu. A z Jazzových podvečerů ho znají i posluchači Vltavy.

Vás prý jako dítě nebavilo hrát na piano.

To mě teda nebavilo. Především proto, že jsme hráli vážnou hudbu a to se mnou nějak nehnulo.

To chápu. Klasika, to jsou prstoklady, kázeň… Když jste pak objevil něco jiného, musel jste být ve svém živlu.

To jste zmínila správně, tu kázeň… Já jsem byl poměrně neukázněné dítě a hrát takový ty organizovaný strukturovaný věci mě moc nebavilo. Na druhou stranu jsem si na tom vytrénoval hudební paměť. Vždycky jsem byl levej na čtení not. Takže když mi to paní učitelka zahrála, snažil jsem se většinu toho si zapamatovat. Vždycky mě spíš zajímala vnitřní struktura skladeb, která mi pomáhala v tom, abych věděl, odkud kam to směřuje.

Už v dětství vás uhranul jazzový klavírista Oscar Peterson. Čím?

Nepamatuju si už, kdy přesně to bylo, ale pamatuju si ten moment. Někde jsem slyšel jeho nahrávku a úplně jsem zešílel. Říkal jsem si, co to je? Odkud se to bere? Ta hudba měla takovou energii, byla tak nádherná, křišťálová. On hraje, jako když teče voda. Všechno je tak hladký, dokonale technicky provedený, tak explozivní.

Muzikant Ondřej Pivec

Kdy jste začal hrát na hammondky?

Asi v sedmnácti v osmnácti. K žádným hammondkám jsem ale přístup neměl, měl jsem jen klávesy, jejichž zvuk se jim vzdáleně podobal. Tehdy už jsem se začal hraním živit. Do kapely si mě vyhmátl kytarista Roman Pokorný a v osmnácti jsem začal hrát po jazzových klubech.

V té době jste z Brna odešel do Prahy a začal jste studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka.

Na ježkárnu jsem šel až po maturitě. Ale vydržel jsem tam jen krátce, moc mi to tam nevyhovovalo. Na radu kamarádů z muzikantské oblasti jsem se přihlásil na skladatelské oddělení, kde kromě jiných učili Karel Růžička a Milan Svoboda. Tajně jsem doufal, že bych se dostal k jednomu z nich, ale to se bohužel nestalo. Tím pádem to pro mě trochu ztratilo kouzlo.

Čtěte také

Pak jste studoval u Jaromíra Honzáka, klíčové osobnosti českého jazzu. Co pro váš hudební vývoj znamenal on?

Jaromír Honzák je osobnost, která se významně podepsala na celé generaci nejen jazzových muzikantů, ale i muzikantů jiných žánrů. Koncem devadesátých let a v následujícím desetiletí působil v edukativní sféře, byl i ve vedení Jazzové společnosti. Nestudoval jsem přímo u něj, ale moje první kontakty se studiem jazzu se uskutečnily díky němu a jeho iniciativám. Na Jazzovou dílnu jsem jel třikrát za sebou, bylo to fantastický, dostal jsem se tam do kontaktu s dalšími pražskými muzikanty. Založil a vedl Vyšší odbornou školu při Konzervatoři Jaroslava Ježka, všechny nás formoval a pořád se mým životem nějak prolínal. Třeba příští rok spolu plánujeme workshopy na JAMU.

Honzákovo jméno vám taky tak trochu pootevřelo dveře ke Gregorymu Porterovi.

Když jsem se poprvé potkal s producentem Gregoryho Portera a řekl jsem mu, že jsem z České republiky, Honzákovo jméno bylo úplně první, který vyslovil. A až přes něj jsme se dostali k mý hudbě.

Kdy jste začal uvažovat o tom, že byste se mohl uplatnit v Americe?

S myšlenkou odjet do New Yorku jsem koketoval hodně dlouho. Minimálně od svých osmnácti jsem si říkal, že by to nebyl špatnej nápad. Poprvé jsme odjeli v roce 2006 s mým dobrým kamarádem Tomášem Hobzkem, s kterým jsem hrával v Organic Quartetu, jen tak na zkoušku, na dva měsíce. Mně se v New Yorku zalíbilo, a tak jsem se tam jel podívat znova.

Představoval jste si, že se v New Yorku muzikou uživíte?

Já moc nevím, co jsem měl za představy. Prostě jsem jel ozkoušet, jak to tam na mě zapůsobí, co to se mnou udělá. Plán byl dostat se na jazzovou scénu, a nakonec to dopadlo úplně jinak. Kolem jazzový scény jsem se ochomejtal pár měsíců a pak jsem našel scénu jinou, kostelní a soulovou, a neskutečně jsem si to zamiloval.

Muzikant Ondřej Pivec

Mám takovou představu, že když přijede mladý jazzman do New Yorku, tak nejí, nespí a vymetá jazzové kluby…

No já jsem jedl, spal a chodil jsem všude možně, kam jsem mohl. Snažil jsem se i různě si zahrát, někam se vecpat, abych sehnal nějaký kontakty. A to se dlouho nedařilo. Tam je muzikantů tolik a jsou tak dobrý, že jsem dlouho nikoho nezajímal. Ale postupně a po troškách se mi začalo dařit.

Hodně se vám dařilo ve vedení sboru v brooklynském kostele. Váhal jste, když vám před osmi lety zavolal Marek Vrabec, šéf Strun podzimu, s nabídkou, abyste si zahrál v Praze s Gregorym Porterem?

Pamatuju si, že jsem se trošku zdráhal, protože sbor bylo to jediný, po čem jsem toužil. A říkal jsem si, jestli odjedu, co když mě někdo nahradí? Ale nakonec se to povedlo vyladit, sehnal jsem na záskok kamaráda, s kterým jsme byli domluvený, že to nepřevezme napořád.

Vy jste si s Porterem museli sednout už na tom pražském koncertě.

V podstatě ano, ale bylo to všechno takový rychlý – oni byli na turné, viděli jsme se den, a zase jsme šli každej jinam. K setkání došlo až po pár týdnech v New Yorku. S klukama s kapely jsme si psali a oni mě v jednom e-mailu pozvali, ať se přijdu podívat do studia, že natáčí desku. Tam jsem potkal jejich producenta, který znal Míru Honzáka, a když jsem mu psal svoje jméno do mobilu, tak řekl, heleď, já tě taky znám, znám tvoji hudbu. A zjistil jsem, že slyšel moje věci s Organic Quartetem. Navrhnul mě Gregorymu, a vyšlo to. Do studia jsem s ním šel poprvé v roce 2015. Nahrávali jsme album Take Me To The Alley.

Čtěte také

Tohle album získalo v roce 2017 Grammy a vy jste se stal stálým členem Porterovy kapely…

V době nahrávání jsem ani o jednom netušil. Všechno přišlo až potom. Samozřejmě že jsem si obojí přál – když nahráváte s někým, kdo Grammy už má, napadne vás, že tohle album by tu cenu taky mohlo dostat a že bych třeba mohl s nimi jet na turné. Ale ani jsem v to nedoufal. Spíš jsem si jenom pomyslel, že by k tomu mohlo dojít.

Jaké to je, hrát v kapele Gregoryho Portera?

Je to krásný, protože on nádherně zpívá, ta hudba je skvělá. Je to náročný, protože hodně cestujete. Ale je to samozřejmě velká pocta a velká zábava. Ti muzikanti hrozně dobře hrajou. Je to fajn.

Gregory Porter prohlásil, že vaše hra je omáčka, která spojuje všechno dohromady – zpěv, bicí a další nástroje.

To vůbec nevím, že to řekl, ale je to hezký.

Jak byste svou úlohu v kapele popsal vy?

Snažím se přesně o to, co jste zmínila. Vyplnit zvuk, spojit to dohromady a v místech, kde se to hodí, trošku zazlobit, vystrčit růžky, malinko to přikořenit. Jde o to nikde moc nepřekážet, ale na druhou stranu dát o sobě vědět. Mám svůj způsob, jak to pojmout – snažím se harmonicky nalepit na to, co hraje pianista, a rytmicky na to, co dělá bubeník. A tím vznikne pojítko, který naváže jedno na druhý.

Ondřej Pivec

Nedávno vyšlo nové album Gregoryho Portera Still Rising. Prý tam účinkuje i váš kostelní sbor?

Na albu je pět nových písní a věci, které Gregory natočil už dřív. Slyšel jsem to v kuse a je to moc fajn. Album trvá dvě a půl hodiny. Můj sbor zpívá ve skladbě I Will a byl jsem moc poctěnej, že si Gregory o tohle řekl, a taky jsem byl moc rád, že to do sebe zaklaplo. Byli to ti samí zpěváci, kteří přijeli teď v prosinci do Prahy a vystoupili na našem koncertu v Obecním domě.

Jaká je vlastně úloha hráče na hammondky v kostelním sboru?

Záleží na konkrétním místě. V průběhu doby jsem vystřídal asi čtyři nebo pět kostelů. Na tuhle hudbu neexistujou noty, takže si ji musíte doma oposlouchat z nahrávek a pak naučit sboristy všechny party – každou skupinu zvlášť, a vše podle sluchu.

Nezanedbáváte ani české muzikanty. Spolupracujete s Vojtou Dykem, Janem Smigmatorem, Monkey Business, Vladimírem Mišíkem… Jak vám tenhle široký záběr vyhovuje?

Za dobu, co jsem v New Yorku, jsem často musel i z existenčních důvodů přijmout za své různé hudební žánry. Když mě teď osloví zajímavé osobnosti, velmi se mi to hodí.

Jak probíhala spolupráce s Vojtou Dykem, s kterým jste už před dvěma lety natočili jeho americké album D.Y.K.?

Tehdy jsme se zpěvačkou Kennedy přijeli do Prahy a za týden tady to album napsali. Půl roku nato Vojta přiletěl do New Yorku a album jsme s kapelou, kterou jsem dal dohromady, dokončili. To byla výborná spolupráce, Vojta je ohromně talentovanej. Letos jsme konečně v létě jeli třikrát přeložené turné, příští rok do toho určitě zase šlápnem.

A co Jan Smigmator? To je zase trochu jiná muzika.

S Honzou se známe od školy, z dob ježkárny. Propojil nás jeho producent Honza Steinsdörfer, což je klávesák od Chinaski, shodou okolností teď spolu hrajeme v mojí kapele. Honzovi produkoval album a oslovil mě, jestli bych tam v pár písničkách nezahrál na klávesy. Ta spolupráce se rozvinula, natočili jsme klip, následovalo další hraní… Pak jsem sice odjel do New Yorku, ale nabídl jsem mu za sebe adekvátní náhradu. Propojení jsme ale pořád.

A Monkey Business?

To je láska na celý život. S Monkey Business to probíhá asi takhle: nedávno jsem přiletěl z Litvy a druhý den mi volá Roman Holý, jestli nejsem náhodou v Praze. Říkám, no jsem. A Roman, hele, večer hrajem v Lucerna baru, tak přijď, a kdy chceš, tak vylez na pódium.

Ondřej Pivec a jeho Organic Quartet

Podílel jste se i na novém albu Vladimíra Mišíka Noční obraz. Jak tahle spolupráce vznikla?

Ozval se mi producent Petr Ostrouchov a říkal, mám nějaké písničky, pojďme je natočit. Dobrý bylo, že jsem měl pořád zaměstnanou hlavu, musel jsem přemýšlet, abych tam byl co platnej, aby to stylově sedělo do hudby, co dělá Mišík. Na jedný skladbě se podílím i autorsky. Myslím, že to album je nádherný.

V upoutávce na svůj pořad na Vltavě říkáte: Dobré hudby není nikdy dost. Jak tenhle slogan ve svých pátečních Jazzových podvečerech naplňujete?

Vltava je plná dobré hudby. Myslím, že ostatní průvodci pouští vynikající hudbu, a proto se jim nemotám do jejich výběru a pouštím muziku, kterou jsem byl za posledních deset dvanáct let ovlivněn já. Ne pokaždé ji zdejší posluchač bude znát, a proto mi dělá radost, když se mi někdo ozve, že slyšel něco, co by si normálně neposlechl, co je pro něj nového.

Celý rozhovor s Ondřejem Pivcem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Alena Sojková
Spustit audio

Související