Žít tak, aby vám nezčernal jazyk. S Ditou Táborskou o jejím románu Černé jazyky

Knihu jste nazvala Černé jazyky. Má tato metafora na Tchaj-wanu nějaký zvláštní význam?

Barva jazyka je v kultuře čínského prostoru významná – jedná se o jeden z hlavních diagnostických znaků v tradiční čínské medicíně, která je i na Tchaj-wanu všudypřítomná. Přiznám se, že já osobně jsem s tímhle jevem v jisté fázi života zápolila, a dobře si pamatuji na moment, kdy jsem si toho poprvé všimla v zrcadle – byl to šok, vjem nějaké vnitřní černoty, závažného problému, navíc provázený pocitem studu. Skutečnost, že se nejedná o vážný zdravotní problém, mi v té chvíli příliš nepomáhala. Tahle zkušenost mi nakonec přišla pro můj text nejpřiléhavější.

V knize pracujete s vykreslením východní mentality, která staví kolektivní fungování nad osobní žitou zkušenost. Je to pro život na Tchaj-wanu typické?

Ačkoli nejsem odbornice na asijské kultury, na tuto generalizaci si troufnu. Zodpovědnost vůči kolektivu a nepřijatelnost prosazování vlastních potřeb na jeho úkor je skutečně pro tchajwanskou realitu příznačná, a nejen pro ni – podobné je to i na dalších místech regionu. Porušování pravidel tu není vnímáno jako výraz odvahy, ale naopak jako mentální nevyzrálost, neukázněnost, vnitřní nedospělost. To může být pro Středoevropana s jeho zjitřeným vnímáním individuality složité.

„Nesnažím se nic tvrdit a už vůbec ne předkládat nějaký světonázor, na to si každého čtenáře příliš vážím. Pokud text ovšem k některému z nich takto promluví, je to výraz konkrétní chemie mezi knihou a čtenářem,“ říká Dita Táborská|foto:Nakladatelství Host

Období diktatury a posléze souboj o demokracii – to není typické jen pro moderní tchajwanské dějiny, ale i pro ty naše, česko(slovenské). Psala jste knihu i s tímhle obecnějším záměrem?

Nikoli. Já se nesnažím nic tvrdit a už vůbec ne předkládat nějaký světonázor, na to si každého čtenáře příliš vážím. Pokud text ovšem k některému z nich takto promluví, je to výraz konkrétní chemie mezi knihou a čtenářem.

Dříve jste spolupracovala s Českým rozhlasem. Jaký máte vztah k rozhlasu jako posluchačka?

Audioverzi románu Černé jazyky vydává Radioservis|foto: Radioservis

Moje pracovní zkušenost byla upřímně příšerná. Pracovala jsem krátce pro anglickou sekci ČRo 7 a měla jsem pořád stažený žaludek. Vždycky jsem si připravila návrhy na reportáže, ty jsem přednesla šéfovi a on je jeden po druhém zamítal. Když už jsem něco sesmolila a šli jsme to nahrávat, tak jsem se dozvěděla, že mám jednak sykavky, což jsem do té doby netušila, a pak že vlastně ani neumím pořádně anglicky, což bylo tehdy to jediné, v co jsem jako anglistka jakž takž věřila. Záhy jsem pochopila, že to opravdu není cesta pro mne. Ovšem jako posluchačku mě to neovlivnilo – rozhlasové pořady poslouchám denně, vyloženě pravidelně Historii Plus a Liberaturu, ale poslechnu si i ArtCafé a další.

Jste spokojená s audio zpracováním své knihy, které právě vyšlo na CD?

Samozřejmě! Byla jsem dojatá. Byl to pro mne nový a zvláštní pocit, slyšet svůj text, skoro bych řekla, že jsem si ho poprvé opravdu vychutnala, protože když jsem ho předčítala, nebyla jsem schopná k němu přistupovat nekriticky a přestat přemítat nad tím, jestli je to přesně naformulované. A navíc Bao v podání pana Táborského – chtělo se mi nad tím přemýšlet jako nad rodinným podnikem, i když se samozřejmě jedná o shodu jmen a s Miroslavem Táborským jsem nikdy neměla možnost ani hovořit.