Vzletem sokolím

1918

Na otázku, kdy začíná československá samostatnost, většina z nás odpoví 28. října 1918. V ten den se mezi veřejnost dostala takzvaná Andrássyho nóta, kterou si lidé vyložili jako faktickou kapitulaci rakouské armády a konec války a vyšli do ulic. Datum 28. října má také deklarace československé samostatnosti, která byla zveřejněna toho dne večer. A když se 28. říjen stal později státním svátkem, s každým dalším rokem, který oslavující dělil od historických událostí, se upevňoval dojem, že převrat nejen začal, ale také proběhl během jediného dne.

Na pozadí tohoto přirozeného sklonu k historické zkratce by tedy mohl být zajímavý příběh, který připomíná hra Pavla Molka V mysli vlast, v srdcích smělost (CRo Dvojka, pátek 28. září, 20.00). Autor se v ní zaměřil na jednání, která z pověření Národního výboru vedl starosta Sokola Josef Scheiner s rakouskými generály z pražského vojenského velitelství. Generálové Paul Kestřanek a Eduard Zanantoni, kteří podléhali vídeňskému ministerstvu války, měli pořád dost možností, jak průběh událostí v Praze zdramatizovat. Aby těchto možností využili, k tomu je vyzýval především militantní plukovník Stusche, který chtěl proti davům v ulicích zasáhnout silou. „Byli jsme si vědomi, že by došlo ke strašné katastrofě a krveprolití, kdyby německé a maďarské setniny vešly do ulic. Musili jsme proto zabrániti stůj co stůj tomu, aby posádkovému velitelství byla dána příčina, pod záminkou udržení pořádku obsaditi Prahu, jako 14. října 1918,“ napsal později ve svých pamětech Jaroslav Rošický, český důstojník rakousko-uherské armády a Scheinerův zástupce.

Pavel Molek s jistou dávkou licence líčí, jak se pod tlakem událostí stává ze sokolského organizátora a právníka Scheinera vojenský velitel, a připomíná, že nebezpečí vojenského zásahu v Praze se podařilo odvrátit až 30. října, kdy jednotky sokolské Národní stráže obsadily budovu vojenského velitelství na Malostranském náměstí.

V rozhlasové inscenaci, kterou k výročí natočil režisér Vít Vencl, hrají Martin Pechlát, Pavel Batěk, Marek Holý či Jakub Žáček.

1938

Desátý všesokolský slet v červnu 1938, při němž třicet tisíc cvičenců složilo Přísahu republice, znamenal nejen pro sokolské hnutí, ale pro celé Československo manifestační příslib vůle a odvahy bránit do posledního dechu svou zemi před hrozbou přicházející ze sousedního Německa. Zářijové podepsání mnichovské dohody je zvrátilo v obrovské zklamání a obavy z budoucnosti, ale přineslo také nové zkoušky osobní statečnosti, vlastenectví a cti.

Jiří Homola ve hře Dobudujeme a ubráníme (CRo Dvojka, neděle 30. září, 20.00), inspirované skutečnými událostmi, postavil před takovou výzvu obyvatele sudetské vesnice uprostřed Jizerských hor, která se ze dne na den stala součástí Říše. Zdejší starosta, jeho mladý syn, náčelník Sokola či místní učitel se ocitají tváří tvář zprávě o plánované dehonestaci a zničení busty prezidenta Masaryka, která byla za přispění Sokola v obci nedávno odhalena. Každý z nich tak musí podstoupit rozhodnutí, zda raději v zájmu vlastní bezpečnosti bude přihlížet ponižující likvidaci symbolu svobodného Československa, nebo, veden sokolskými zásadami, přijme vážné riziko a odhodlá se k záchrannému činu.

Režisér Vít Vencl obsadil do inscenace vedle dalších herce Miroslava Hanuše, Jana Vlasáka Jana Dolanského či čerstvého absolventa DAMU Vladimíra Pokorného.

1948

Podstatnou část inscenace Zpátky ani krok (CRo Dvojka, neděle 7. října, 20.00) věnoval její autor Petr Dudek postavě Marie Provazníkové. Tato středoškolská profesorka tělocviku byla od roku 1918 členkou předsednictva Československé obce sokolské. O třicet let později měla jako náčelnice Sokola zásadní podíl na přípravě a průběhu XI. sletu. Neustále tak byla pod tlakem komunistické vlády, která slet chtěla využít pro své propagandistické cíle. Sledujeme její spory se Státní bezpečností, s kolaborujícími členy Sokola, kteří zakládají akční výbory, ale i spory s těmi, kteří by raději kvůli politické situaci slet nejraději bojkotovali.

Nakonec se XI. slet stal v několika okamžicích platformou pro manifestaci odporu vůči komunismu a mnoho Sokolů na to doplatilo.

Marie Provazníková, která zároveň pracovala v Mezinárodním gymnastickém svazu, vycestovala v létě téhož roku na letní olympijské hry v Londýně. Odtud se již do vlasti nevrátila. Díky pomoci přátel se usadila v USA, kde pracovala jako vysokoškolská profesorka tělocviku.

Inscenaci Zpátky ni krok nastudoval režisér Dimitrij Dudík a v roli Marie Provazníkové uslyšíte Tatjanu Medveckou.

1968

Příběh závěrečné inscenace Všecko aneb nic (CRo Dvojka, neděle 14. října, 20.00), jejímž autorem je opět Petr Dudek, se otvírá v létě roku 1967, kdy v rámci světové výstavy Expo v Montrealu proběhl v červenci II. slet Ústředí československého sokola v zahraničí.
Setkáváme se opět s Marií Provazníkovou, bývalým starostou Sokola Hřebíkem, v pražské části příběhu pak s dalšími činovníky obrozujícího se Sokola či úředníky ČSTV. Všichni se po svém vyrovnávají s novou společenskou situací. Dcera Marie Provazníkové Alena Polesná, která se svým manželem žije rovněž v emigraci, dokonce uvažuje o návratu do vlasti. Prudký obrat samozřejmě nastane s 21. srpnem 1668.

Také tuto inscenaci připravil Dimitrij Dudík a kromě Tatjany Medvecké uslyšíte Jiřího Lábuse, Josefa Somra, Jiřího Štěpničku, Igora Bareše, Antonii Talackovou, Matouše Rumla či Jaroslavu Pokornou.

Na článku spolupracovali: Klára Novotná a Renata Venclová.