Mýty o zlých Běločeších jsou živé
Po stopách československých legionářů na Sibiř se na přelomu srpna a září vypravili reportéři Českého rozhlasu Ivan Studený, Martina Pouchlá a Alex Maximov. Právě před sto lety legionáři opanovali transsibiřskou magistrálu. Co tam po nich zůstává dnes? „Pocítil jsem ohromný respekt k životní zkušenosti našich předků, kteří si prošli všemi boji, zajateckými tábory a přesuny po magistrále s legiemi," říká jeden z účastníků expedice Ivan Studený.
Splnila expedice svůj cíl?
Za mě rozhodně ano. Našli jsme stopy sto let starých událostí, stopy v paměti lidí, rozpadající se pomníky i ty zachovalé nebo nově vybudované. Byli jsme částečně zasvěceni do aktuálních snah ruských historiků, kteří chtějí nezaujatě vykládat historii a dobojovat i v srdcích lidí všechny konflikty ruské občanské války. Říkám to špatně, ne dobojovat, ale odpustit a smířit se.
Jak současní Rusové vnímají a hodnotí sibiřskou anabázi československých legionářů?
Ti, kteří se problematikou zabývají do hloubky, dokážou být velmi nestranní, v mnohém dokonce legionáře i obdivují. Ačkoliv je u lidí z oboru patrná snaha vyhnout se jakémukoliv hodnocení historie, chtějí znát fakta, ne soudit, čí ideály byly ty správné. V laické společnosti žijí některé bolševickou propagandou dříve intenzivně živené mýty o zlých Běločeších, kteří znásilňovali, popravovali a kradli. Lidé od Bajkalu nemohou Čechoslovákům odpustit, že nechali na holičkách admirála Kolčaka. Ti, kdo mají blíž k rudým, jim vyčtou, že vůbec bojovali. Ale největší část společnosti to prostě vůbec nezajímá a nic o legionářích nevědí.
Jaká zajímavá či překvapivá setkání cesta přinesla?
Zajímavých lidí bylo moc, nedokážu vypíchnout jednoho. Sešli jsme se s vědci, kapacitami v oboru i s nadšenci. Ale potěšila mne i zcela náhodná setkání s lidmi, které nezajímali legionáři, ale třeba nás pozvali na drink v jídelním voze vlaku. Jednomu sblížení ale připisuji velkou váhu a tím je skvělá a nesmírně intenzivní spolupráce našeho tříčlenného týmu.
Potkaly vás nějaké komplikace? Zajímala se o vás třeba tajná policie?
Pokud se o nás tajní zajímali, udělali to opravdu tajně. Jen jednou jsem se bál, že na sebe zbytečně upozorňujeme, když jsme nic zlého netušíce nakráčeli v plné novinářské polní na přísně hlídanou bránu zakázaného města Novouralsk. Byl to jen omyl, prostě jsme na nádraží špatně zatočili a pak nechápali, proč po nás ozbrojená stráž chce zvláštní dokumenty. Chvíli trvalo, než nám došlo, na jak tenký led jsme vstoupili. Pak jsme se co nejrychleji pakovali pryč.
Před expedicí jste se svěřil, že jste teprve teď' zjistil, že jeden z vašich předků patřil k československým legionářům. Pomineme-li reportérské zkušenosti z expedice, jak osobně vás cesta zasáhla?
Velmi intenzivně mne oslovilo samo Rusko. To, jak mé představy o tamní společnosti byly uzounké a naivní, mi teď připadá skoro směšné. Nechci replikovat nějaká klišé o ruské velikosti. Přiznám jen, že jsem pocítil ohromný respekt k životní zkušenosti našich předků, kteří si prošli všemi boji, zajateckými tábory a přesuny po transsibiřské magistrále s legiemi. Kdo ví, zda tušili lidé, kterým můj dávný příbuzný šil v Budějovicích saka a kalhoty, že tenhle krejčí procestoval s flintou na rameni půl světa.
Co všechno ve vašem mikrofonu uvízlo?
Nechávám si teď v hlavě uzrát celou cestu, ale dlouho váhat nebudu a pustím se do komponování dokumentu, ve kterém chci posluchačům nabídnout mimo všech těch zvláštních setkání a příběhů také co nejintimnější kontakt s prostředím. Moře, vlaky, pravoslavné zpěvy, lomoz a dunění přístavního města, šum univerzitní auly, schůzky s velkými osobnostmi i náhodná setkání s drobnými figurkami, toulky po pohřebištích, vědecké disputace, listování v dokumentech a odhalování starých tajemství - mám k dispozici velmi bohatý základní materiál.
