Nejsem na výstřelky
Vždycky byla rozkročena mezi dvěma profesemi. Je vystudovanou malířkou, ale herectví si ji našlo už jako holku a nikdy ji nepustilo. Před kamerou debutovala ve čtrnácti, televizním divákům však vstoupila do povědomí až jako milá hrázného Palyzy v seriálu Velké sedlo. Dnes Jana Krausová maluje, sochaří, ale je taky jednou z nejobsazovanějších hereček prestižní pražské scény Studio DVA, kde často hraje se svým bývalým partnerem Karlem Rodenem.
Když si zadám vaše jméno do internetového prohlížeče, objeví se odkazy na články typu „Jana Krausová popírá přírodní zákony“ nebo „I po šedesátce má obličej jako panenka“. Ty články rozhodně nelžou, ale jak se cítíte vy sama? A čemu přičítáte, že se vám stárnutí vyhýbá?
Mně se stárnutí rozhodně nevyhýbá, nikomu se nevyhýbá. Nic moc zásadního pro sebe nedělám. Mám na to málo času, opravdu. Ale snažím se třeba spát, což se mi v poslední době taky moc nedaří. Přitom jsem typ, který potřebuje hodně spát, musím se cítit odpočatá. No a pak se snažím být v přírodě a dělat věci, které mě těší a přinášejí mi radost. A co se týče nějakého udržování toho vizuálna, chodím za kamarádkou na masáže do salonu, kde se zabývají neinvazivní kosmetickou medicínou a vždycky se o mě báječně postarají. Kamarádka se na mne sice zlobí, protože v docházce tak trochu lajdačím, ale když můžu, tak tam zajdu moc ráda.
Celý život kombinujete herectví s výtvarnem, které jste vystudovala na AVU. Co konkrétně - kresbu, grafiku, malířství?
Studovala jsem grafiku i malbu, a to vlastně pořád ovlivňuje jedno i druhé. Co se techniky týče, mám ráda ty kombinované: akvarely, to je čistá technika, ale pak třeba dělám kvaše kombinované s tuší, něco mezi temperou a akvarelem. Je to vlastně taková odlehčená technika, barvy jsou hodně lazurní. Olejomalby moc nedělám, přiznám se, že jsem na ně snad od školy nesáhla, protože olejomaleb jsem se hodně nabažila. Akvarel je nádherný, ten miluju, taky grafiku, tu linku, kresbu do matrice, to mně vyhovuje. A pak ještě vytvářím z hlíny plastiky, keramiku - ale ne užitou keramiku. I tam se mi objevuje grafičnost. Hodně do toho ryju a škrábu, protože mám ráda struktury.
A kde se jako výtvarnice cítíte nejsvobodněji?
Asi v kresbě, jak jsem řekla, těší mě akvarel, ale i hlína... Nemůžu jmenovat jednu techniku, protože mám ráda i alchymii barev. Když jsem malovala olejem, tak jsem si barvy i míchala. Nelze říct, že bych byla nějak vyhraněná. Záleží prostě na věci, kterou chcete udělat, jaký prostředek pro to zvolíte.
Dělala jste i bustu na hrob českého krále rokenrolu Mikiho Volka. Jak jste se k takové práci dostala? A znala jste Volka osobně?
Znala jsem Mikiho moc dobře, bydlel v mém ateliéru, který jsem mu na nějaký čas půjčila. Tedy bohužel to netrvalo moc dlouho, protože byl dost nemocný. Ale hlavně jsem znala Igora Chauna a Filipa Menzela, kteří o něm společně dělali film Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále. Já byla požádána, abych do filmu zhotovila bustu z keramické hlíny, kterou jsme mu potom dali na hrobeček.
Váš tatínek Josef Pehr byl rovněž herec a současně výtvarník, byl známým loutkářem. Co říkal tomu, že jste po studiích začala taky filmovat? Nechtěl, abyste se „držela svého kopyta"?
Táta mi určitě v ničem nebránil, naopak, byl rád, že maluju a kreslím, protože on se taky při tom loutkoherectví věnoval i výtvarné činnosti. Vyráběl loutečky a také maloval obrázky, oleje. No a myslím si, že jak jsem v tom vyrůstala, i proto jsem k výtvarnu přilnula. Moje herectví táta vlastně tenkrát nesledoval, protože já jsem v té době hrála ve filmech pro mládež, začínala jsem s Kachyňou jako holka, kterou si filmaři vybrali ve škole. Táta nevěděl, že se herectví jednou budu věnovat vyloženě intenzivně, jako to dělám dneska. V současné době se tím živím. To on už nezažil.
Výtvarníci jsou vnímáni jako introverti, herci právě naopak. Nebo je to pověra? Jaký typ člověka jste vy, k čemu máte blíž?
Já nejsem vyhraněná. Nemůžu říct, že bych byla introvert, nebo extrovert. Myslela jsem si, že jsem spíš extrovert, že mám ráda kolektivní práci, což je tedy herectví, ale zase se moc ráda vracím do samoty, protože malováním a výtvarnou činností jsem vesměs sama se sebou a to je taky dost důležité. Ráda ty typy kombinuji, nemyslím si, že bych inklinovala jedním směrem.
Zmínila jste, že na začátku své herecké dráhy jste filmování brala spíš jako „vedlejšák". Kdy nastal ten okamžik, že jste herectví začala brát jako svou plnohodnotnou profesi?
Vlastně poté, co jsem začala hrát v Divadle Komedie. Tam jsem působila dlouho. Pak jsme se od Komedie oddělili a založili jsme s Michalem Hrubým divadlo Studio DVA. To mi dalo také hodně zkušeností. Ještě před tím, než jsem nastoupila do Divadla Komedie, jsem asi sedm let hrála zájezdové představení s Petrem Kostkou a Lukášem Vaculíkem. To bylo taky hezké. Herectví je dneska moje stálé, hlavní povolání a divadlu věnuji nejvíc času.
Kde všude vás nyní mohou lidé vidět?
Ve Studiu Dva hrajeme s Karlem Rodenem ve hře Sex pro pokročilé a v jejím pokračování Vzhůru do divočiny, dále pak v Goldoniho komedii Poprask na laguně. Teď už tedy jen ve Studiu DVA, které sídlí na Václavském náměstí, ale v létě jsme hráli venku, v amfiteátru na Vyšehradě.
Kdybyste byla jednou postavena před volbu - buď herectví, nebo výtvarné umění, pro kterou profesi byste se rozhodla?
Nikdy jsem se takhle rozhodovat nechtěla, právě proto to mám dneska takhle. Vždycky jsem chtěla dělat oboje a naštěstí to tak prostě vyšlo. Dělala jsem zkoušky na výtvarnou akademii, protože jsem toužila po tom, věnovat se výtvarnu. Na DAMU jsem nechtěla, ale divadlo si mě nakonec samo přitáhlo. Rozhodně nemůžu říct, co je pro mě dneska víc, ale vím, že se to vzájemně doplňuje. Pro mou duši je to tak správně.
Na internetové televizi Stream.cz jste vidět v Kadeřnictví, kde hrajete majitelku kadeřnického salonu. Seriál má velmi neotřelé obsazení. I to byl důvod, proč jste roli přijala?
Ano, vzala jsem to hlavně kvůli tomu, že se mi zdálo příjemné pracovat s tvůrci seriálu a také s ostatními hereckými kolegy. To byl hlavní důvod. Režisér Kadeřnictví Biser Arichtev je i tvůrcem seriálů Vyprávěj a První republika, které byly moc dobře udělané. Byl mi sympatický i celkově vlídný přístup celého štábu. A co se týče postav Kadeřnictví, ty ženské tam jsou pozitivně naladěny, a i když mají mezi sebou nějaké problémy, mají se vlastně navzájem rády, nejsou tam žádné vulgárnosti, lascivnosti, aby to nalákalo diváky. Téma je milé, ze života, odpočinkové, prostě seriál pro ženské, které přijdou z práce a pustí si takové to každodenní ženské žvatlání, obyčejné ženské starosti.
Navíc je to komediální žánr. Na ten vy asi zase tak zvyklá nejste, ne?
Už když mi tu roli nabízeli, bylo mi jasně řečeno, že jde o komediální pozitivní věc. Byla jsem ráda, protože jsem dlouhou dobu hrála samé potvory. Ráda jsem si zase zkusila kladnější postavu.
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
