Výpravy za časů korony: Na kole za Evaldem Schormem
Pro koronavýlet je tento tip jako dělaný, tahle víska totiž čítá jen čtyři usedlosti a turisty aby tu pohledal. Jak by ne, jde o zapadlý kraj okolo Blaníku, který klimbá stejně jako bájní rytíři.
Můj osmiletý syn považuje Elbančice za nejmenší obec v Česku, oficiální prameny však tvrdí, že je součástí malinko větší obce Běleč. Málokdo by asi čekal, že tu kdysi byly slavné lázně a ve zdejším stavení se narodil „filozof československé nové vlny“, režisér Evald Schorm. Jeho existenciální dramata Každý den odvahu či Návrat ztraceného syna proslavil v šedesátých letech herec Jan Kačer. V době, kdy Schorm v přestávkách mezi zákazy režíroval v Divadle Na zábradlí, se před touto scénou prý stály fronty na lístky až k vltavskému nábřeží a lidé si nosili rybářské židličky, aby měli na čem sedět. Slavná byla zejména jeho režie Bratrů Karamazových, v níž exceloval prakticky každý z tehdejšího hereckého souboru, ať šlo o Janu Preissovou, Jiřího Bartošku, Karla Heřmánka, Pavla Zedníčka či Ladislava Mrkvičku. Snad kvůli Schormovým melancholickým očím ho přátelé z nové vlny občas obsazovali jako herce – možná si vybavíte jeho laboranta Kostku v Jirešově Žertu nebo manžela v Němcově filmu O slavnosti a hostech. Mimochodem, hádejte, po kom pojmenovali pražské kino Evald…
Projíždím vesnicí na kole a už pokolikáté si slibuji, že se večer podívám na svůj asi nejoblíbenější film od Schorma, Farářův konec. Brodský v něm skvěle ztvárnil kostelníka, který se v zapadlé vísce vydává za faráře. Právě ta víska mi vzdáleně připomíná elbančickou idylu. Schorm se v Elbančicích narodil 15. prosince 1931 a v nedalekém Táboře dokonce studoval hospodářskou školu. Kvůli svému statkářskému původu byl ze školy vyloučen, pár let se živil i jako traktorista a rodina se posléze musela z rodného statku odstěhovat blíž ku Praze.
Zdemolovaný zámeček odkoupili umělci a pokusili se stavení opravit
V době, kdy se tu Schorm narodil, už po slavných lázních mnoho nezbylo. Na místě jeho rodného domu stával zámeček ve francouzském stylu, který nechal roku 1740 postavit hrabě František Josef z Küenburgu z lásky ke své nemocné manželce. Zámeček se posléze stal lázeňskou budovou a za zdejší léčivou vodou přijížděli hosté prý i v zimě. Vyvářelo se tu pro ně ve dvou kuchyních, býval tu krytý bazén a od zámku vedla lipová alej až k Mladé Vožici. Ta alej je tu pořád, ale silnice z Vlašimi na Mladou Vožici, po níž teď šlapu na kole, prý léčivé prameny podryla. Zdemolované stavení zámečku, ze kterého se za socialismu stalo skladiště, odkoupili umělci v čele s hercem Josefem Hrubým a pokusili se stavení opravit. Dnes zámek vlastní hercova rodina, která tu ubytovává pár hostů. Nejde o nijak honosnou budovu, ale pořád má své kouzlo. I když já osobně vždycky radši odbočím ze silnice nahoru po lesní cestě, která vede na starý židovský hřbitov. Už se tu nepohřbívá, je tu ticho a klid, ale kdo ví, jaké příběhy tohle místo skrývá...
