Big band je dvacetihlavá saň. S šéfem B-Side Bandu Josefem Buchtou (nejen) o albu Folk Swings
Josef Buchta je šéf a zakladatel populárního B-Side Bandu. Doby, v níž muzikanti zůstali až na výjimky bez práce, využil k tomu, aby realizoval vysněné albové spojení svého orchestru, předních folkových bardů a hvězd popu. Výsledkem je album Folk Swings s písničkářskou klasikou ve swingových úpravách. Album, které by za normálních okolností s ohledem na vytíženost zúčastněných asi nikdy nevzniklo.
Jak dlouho jste o swingující nahrávce s folkovými legendami přemýšlel?
Myšlenka na podobné album vznikla už v samotných počátcích B-Side Bandu. Seděli jsme se saxofonistou Petrem Kovaříkem, aranžérem většiny písní alba Folk Swings, na chalupě u ohně a hráli na kytaru. Psal se, tuším, rok 2005, a zrovna bylo venku cédéčko Rock Swings od Paula Anky, sestavené z rockových hitů ve swingovém kabátě. Hrozně nás zasáhlo. A jak jsme tak hráli a popíjeli, tak jsme si říkali, že by bylo skvělé udělat něco podobného.
Jenže ne v rockovém duchu, ale písničkářském. Proč?
My Češi jsme kotlíkáři, máme to prostě v sobě. Hraní s kytarou u táboráku, to je český fenomén, který asi neobešel vůbec nikoho.
Od toho prvotního nápadu nicméně uplynulo patnáct let.
Poskládat album z písní takových osobností, jaké jsme nakonec přizvali, by za normálních okolností nebylo možné. Diáře všech folkových legend jsou tak nabité, že hledat společné natáčecí termíny by bylo skoro nemožné. Jenže v březnu přišla korona a všem muzikantům se rušilo hraní, najednou byli bez práce. Ani nás to samozřejmě neminulo. A jak jsem přemýšlel, co dělat, aby big band aspoň nějak fungoval, vzpomněl jsem si na to, co jsme si říkali tenkrát u ohně. Obvolal jsem spoustu legendárních muzikantů, od Nohavici po Redla, a u všech se nabídka setkala s nadšením. Všichni do toho chtěli jít a natáčecí termíny se nakonec skládaly poměrně jednoduše.
Na albu zpívají folkové hvězdy převážně z Moravy, Janoušek, Nohavica, Pastrňák, Redl… Byl v tom záměr, nechtěl jste písničkáře z Čech? Nebo je písničkářský žánr u nás spíš moravskou záležitostí?
Záměr v tom nebyl, nechtěli jsme výhradně muzikanty z Moravy. Ale je fakt, že jak jsem si v hlavě přebíral, koho pozvat, zjišťoval jsem, že většina těch velkých písničkářských jmen z Moravy skutečně je. Tím neříkám, že náš výběr byl vyčerpávající, vůbec ne, na albu Folk Swings jsou prostě lidi, kteří nás ovlivnili a provázeli nás životem, hudebníci, k nimž máme v big bandu blízko. Myslím, že tam jsou všichni, které jsme na desce mít chtěli. I když… s jedinou výjimkou.
Tou je předpokládám Karel Plíhal?
Je to tak. Oslovili jsme samozřejmě i Karla, protože na jeho písničky by se psaly aranže úplně samy, swing z nich doslova prýští. Ale byl tu ten problém s koronou. Karel měl i nějaké zdravotní problémy, nakonec jsme se nedomluvili. Mluvili jsme spolu bohužel v době, kdy ještě nikdo pořádně nevěděl, jak to s tím virem je. A jak to bude dál.
S kým z písničkářů se vám pracovalo nejlíp – a kdo byl naopak oříškem, ať už co se týče orchestrace, aranží, nebo třeba i osobního přístupu?
Všechny skladby jsme nejdřív nazkoušeli a nahráli a pak je poslali zpěvákům, aby si udělali představu a sžili se s novou aranží. Musím říct, že jsem byl mile překvapený, jak k tomu přistoupili. Třeba Jarek Nohavica je neskutečný profesionál, přijel do studia pečlivě připravený, věci nafrázované, s vlastní představou, jak to zazpívá. To samé Slávek Janoušek, Radek Pastrňák. Nejsložitější to asi bylo s Vlastou Redlem, který je proslulý tím, že do všeho vrtá, ale ve výsledku mu jde vždy o dobro věci. Takže i s ním jsme to nakonec sladili k oboustranné spokojenosti.
První vlaštovkou projektu byla písnička Zuzany Navarové Kočky v podání Vojty Dyka a Ewy Farne. Neobávali jste se přijetí konzervativnějšího publika, které si na Nerez nenechá sáhnout?
Máme na albu i pár mrtvých autorů, jako jsou Ryvola, Kryl nebo zrovna Navarová, věděli jsme, že se pouštíme na tenký led. Ale myslím, že kombinace Vojty s Ewou vyšla parádně, posluchači ji nakonec velmi kvitovali. I když nám spousta z nich dopředu psala na Facebook, že tomu spojení nevěří.
Na albu neschází ani Karel Kryl. Další riziko. Kryl je přece jen národní symbol, skoro každý se k němu hlásí…
Desky Karla Kryla si prošel Petr Kovařík, aranžér, a vybíral podle toho, jak by šly písničky zaranžovat, aby si za úpravou mohl stát. Prvotní bylo, aby nová podoba písničku nějak neponičila. Přišel s písní Děkuji a Vojta, jako interpret, hned řekl, že je s ní úplně v pohodě, že se mu ta písnička moc líbí.
Čtěte také
Vojta Dyk je nejvýraznější osobností, s níž B-Side Band pravidelně spolupracuje – a to už bezmála desetiletí. Jak vlastně došlo k vašemu setkání?
Vlastně úplně jednoduše. Zavolal jsem mu. To bylo v době, kdy náš původní zpěvák Matúš Bagár zrovna řešil nějaké osobní problémy a přestal komunikovat. Do big bandu jsem potřeboval hlas, který tu energii, co z kapely jde, dokáže zvládnout. Jsou totiž zpěváci a zpěvačky, kteří dobře působí v menších formacích, ale utáhnout tu dvacetičlennou saň, jakou je big band, to už je zase jiná disciplína. Vojtěcha jsem tehdy až tak neznal, kapelu Nightwork jsem sice vnímal, ale nebyla to moje parketa. Jednou jsem je ale slyšel naživo v Brně a bylo mi jasné, že Vojta je přesně ten typ tahouna, kterého potřebuju. Původně jsem myslel, že si jen uděláme takovou malou muzikantskou radost. A nakonec z toho bylo deset let spolupráce.
Co vás na Vojtovi baví – a co podle vás baví na B-Side Bandu jeho?
On je stejně jako já megaloman. Má rád velké výzvy a velké projekty. Dělali jsme spolu třeba Bernsteinovu Mši, do toho se málokdo na světě pustí. Vojtu na dvacetičlenné kapele asi baví ta paleta barev, spousta možností, se kterými se dá pracovat, to v normální kapele není možné. Začali jsme na swingových standardech a postupně přešli k popu. Dneska můžeme udělat jedno cédéčko swingové, druhé funky a třetí úplně jakékoli. Ta rozkročenost nás, myslím, oba zajímá.
Jestli dobře počítám, tak B-Side Band oslaví jubileum.
Ano, příští rok to bude patnáct let, co hrajeme.
Za tu dobu jste se stali asi nejznámějším českým big bandem. Čekal jste to, když jste B-Side Band před těmi lety zakládal?
Nechtěl bych, aby to vyznělo nepokorně, pyšně, ale už před těmi patnácti lety jsem si vzal do hlavy, že B-Side Band jednou bude hrát v primetimech velkých festivalů jako Colours of Ostrava a že budeme koncertovat se světovými hvězdami typu Kurta Ellinga. A to všechno se stalo. Život vám staví do cesty překážky, ale taky vám dává spoustu šancí. Záleží na vás, jestli je dokážete využít. Musím ale říct, že kdybych měl B-Side Band zakládat dnes, neměl bych už na to energii. Když je člověku ke třiceti, tak jde výzvám naproti a třeba i hlavou proti zdi. Ale teď je mi třiačtyřicet, mám rodinu, děti a energie se rozmělňuje.
Chystáte k těm patnáctinám něco většího? I když je samozřejmě jasné, že se teď těžko předjímá, jak to bude napřesrok vypadat.
Připravujeme novou autorskou desku B-Side Bandu s Vojtou Dykem. A taky bychom chtěli příští rok na podzim vyjet na česko-slovenské turné. Doufám v to, ale neodvažuju se to už tvrdit s jistotou. Situace je teď hodně složitá. Koncerty, které jsme měli mít na jaře, jsme nejdřív přesouvali na podzim, a teď, na podzim, už je zase suneme na jaro příštího roku. Přesto se pořád snažím s big bandem něco dělat, protože když ten rozjetý vůz zastavíte, tak se zase hrozně těžko rozjíždí. Proto pořád natáčíme. Vedle desky Folk Swings jsme nahráli Jazzovou mši, velký projekt skladatele Jardy Hniličky. Povedlo se nám dokonce nahrávku dostat do celosvětové distribuce, s americkou společností Naxos už jen dolaďujeme smlouvu. No a taky se chystáme na skladby Romana Dragouna ve fantastických aranžích známého brněnského muzikanta Zdeňka Nováka.
Na to, že je pandemie, toho máte rozjetého vážně hodně.
Snažíme se, i navzdory tomu, co se děje. Nesmím dopustit, aby kapela ztratila kvalitu. Big band není o hvězdách, které v něm sedí, je o sehranosti. Kapela je jako hokejový tým, jakmile nehraje, je strašně obtížné znovu hráče nastartovat.
Jak je těžké uživit osmnáct muzikantů?
Vždycky se to zdálo a pořád zdá být nemožné. Seděl jsem párkrát s Karlem Gottem, který s oblibou chodil na naše pražské koncerty. Jednou jsme si dali po koncertě víno, on vyprávěl o tom, co prožil, kam se v životě dostal. A pak povídá: „A teď mi řekni, Pepíčku, jak je možné, že ta tvoje kapela takhle funguje? Jak to uživíš?“ Taky to nechápal. Ale ono to možné je, záleží na tom, co je pro to člověk ochotný obětovat. Před koronou jsme hráli třicet až padesát koncertů ročně, což je na big band a na Českou republiku velice solidní. A kapelu to hraní živilo. Neříkám, že nikdo neměl jiná zaměstnání, pár lidí vedle big bandu hrálo ve filharmonii, někdo učil. Ale zásadní zdroj obživy to byl. Šlo to takhle roky. Ale co bude dál, těžko předpovídat. Už teď pár kluků z kapely rozváží pizzu, snaží se aspoň nějak uživit, protože už sedm měsíců nehrajeme. Situace začíná být kritická.
K životu ve skupině patří ponorkové nemoci, hádky, zbytnělá ega. V kapelách hraje tak pět lidí, člověk by tudíž řekl, že v osmnáctičlenném big bandu budou občasná dusna několikanásobně pravděpodobnější. Je to tak?
Musím to zaklepat, ale za těch patnáct let jsme nic zásadního neřešili. Vycházím z modelu, že demokracie v kapele sice může fungovat, ale hlavní slovo musí mít jeden člověk – a přes to pak už nejede vlak. Když o něčem rozhodnu, vždycky bude půlka lidí spokojená a druhé půlce lidí to nebude úplně vyhovovat, ale to tak bývá. Všechno konzultuju kompletně s celou kapelou, abych věděl, co si kdo myslí. A když už rozhodnu, tak musím být samozřejmě tím, kdo to rozhodnutí nejdůsledněji dodržuje. Aby to nebylo tak, že něco vyhlásím a pak se chovám úplně jinak…
Jste v pohodě i ve vztahu s Vojtou Dykem?
Občas mezi námi vzniknou určité názorové neshody, to je ale naprosto normální. Můžeme něco vidět jinak, ale i přes občasnou emotivnost jsme schopni si ty věci vysvětlit a dojít k rozumnému kompromisu.
Vaším asi nejvýraznějším zápisem do hudebních análů je scénické provedení Mše Leonarda Bernsteina. Považujete ten projekt za ukončený, plně vytěžený?
Ředitel bernsteinovské společnosti, která má v Evropě sídlo v Berlíně, řekl, že se nám povedl světový unikát. V rámci dvou turné, které jsme se Mší měli po České republice, jsme prodali přes třicet tisíc vstupenek. To se prý nikde jinde na světě nestalo, že by na takové těžké dílo přišlo tolik lidí. Snažili jsme se řadu let dostat Mši i do zahraničí, byli jsme kvůli tomu dvakrát v USA. Kousíček po kousíčku jsme to směrem k té Americe posunovali, ale nemusím asi říkat, jak to kvůli pandemii dopadlo. Pro české umělce je zahraničí minimálně na tři roky úplně mrtvé. Chtěli jsme udělat aspoň v rámci České republiky velký open air koncert, protože od premiéry Bernsteinovy Mše uplyne napřesrok padesát let. Ale myslím, že i to je nereálné. Aby se takový projekt vůbec zaplatil, musíte počítat s návštěvou tak pěti tisíc lidí. Jde o extrémně drahý koncert s obrovskou scénou a asi osmdesáti účinkujícími na pódiu. Náklady jsou brutální, a kdyby mohlo do hlediště třeba jen tisíc diváků, nezaplatí se to.
Čtěte také
V minulosti jste se s big bandem propojovali s globálními hvězdami, třeba s držitelem Grammy Kurtem Ellingem. Máte jako bandleader v tomto ohledu nějaký nesplněný sen?
Kurt Elling byl pro mě nejvíc, hltal jsem jeho desky ještě za dob studií. Když se povedlo, že s námi odjel turné, považoval jsem to za obrovskou poctu. Ale to víte, že pořád přemýšlím, koho oslovit někdy příště. Zkoušel jsem Jamieho Culluma, byli jsme v kontaktu s managementem, společné koncerty úplně nevylučovali. A taky jsem si před časem úplně nepokorně řekl, že zkusím Robbieho Williamse… Ale zase narážíme na realitu. Bavit se o hostováních zahraničních hvězd je v tuhle chvíli vlastně mrhání časem. Jsme v situaci, kdy dlouho nebude nic takového možné.
Byl jste i při zrodu první sólové desky Vojty Dyka D.Y.K. Koncertní křty taky padly…
Snažím se s tím projektem Vojtovi pomoct, v květnu mělo proběhnout turné s jeho americkou kapelou, přesunuli jsme ho na leden a únor. Je v tom celém už strašně moc peněz, pořád na něco čekáme, ale už začínáme tušit, že koncerty zkraje příštího roku jsou taky z říše snů. To světlo na konci tunelu se nějak pořád neblíží.
A co jste vlastně říkal na Vojtův sólový debut?
Myslím, že ta deska je výborná. Řemeslně parádně odvedená práce. Vojta předvedl další polohy, kterých je schopen. Ale málo platné, projekt D.Y.K. je primárně dělaný pro zahraničí. Má-li být deska úspěšná u nás, musí být v češtině.
Nebojíte se, že vás Vojta časem opustí?
Jsme spolu deset let. Jistě se může stát, že to časem bude jinak. Na naší spolupráci se ale zatím vůbec nic nemění, a co bude za pět let, to neřeším, protože tu za dva měsíce taky nemusím být. Řídím se pravidlem, že všechno, co se děje, je správně. A nebojím se vůbec ničeho…
Související
-
Vojtěch Dyk vydává první sólovou desku! Zazpívá na ní s B...
Mimořádné spojení výrazné pěvecké osobnosti a špičkového muzikantského seskupení – taková je Deska, první sólové album zpěváka Vojtěcha Dyka. Deska, pod kterou je p...
-
B-Side Band boduje s novým albem
Dosud byli známi především jako doprovodný bigband zpěváka Vojtěcha Dyka. Nyní brněnský B-Side Band vydal ryze instrumentální album s původními kompozicemi šitými n...
