Moderátor Aleš Cibulka: Rád bych vyprávěl, jak se stříhají růže

30. listopad 2020

Čtyřiadvacátého listopadu 1990, sobota, jedenáct hodin dopoledne: z rozhlasových přijímačů se poprvé ozvala znělka nového, živě vysílaného pořadu Tobogan. Už třicet let se vysílá každou sobotu. Až do roku 2004 jej uváděl Tomáš Sláma, po jeho předčasném odchodu je jeho tváří, autorem i průvodcem moderátor a publicista Aleš Cibulka. Známe ho z médií, zábavných pořadů v kulturních sálech i z knížek, které napsal, ale nejvíc z rozhlasu.

Začal jste si s rádiem ještě jako středoškolák, kolik vám bylo?

Necelých patnáct. Ale rozhlas jsem poslouchal a miloval už odmala, sobota pro mě byla ve znamení Zápisníku zahraničních zpravodajů, seriálu Jak se máte, Vondrovi? i Toboganu. Rozhlas mě fascinoval, ale v Chodově u Karlových Varů to byl pro mě svět na hony vzdálený. V roce 1991 ale začala ve Varech vysílat soukromá stanice Diana. Najednou bylo rozhlasové studio kousíček ode mě a nehlásilo, co se děje v Praze, ale co nového je v okolí mého bydliště, ve Varech nebo v Sokolově. To mě fascinovalo. Chodil jsem kolem Lidového domu ve Staré Roli, kde rádio sídlilo, a jednoho dne jsem tam s drzostí sobě vlastní zazvonil a řekl, že bych to chtěl zkusit.

Moderátor Aleš Cibulka

A to vás jen tak vzali?

Tenkrát ještě nebylo moc profesionálních moderátorů, takže kdo trochu vládl jazykem, mohl k mikrofonu. Moderoval veterinář, servírka i lékařka, dělalo se to na koleně. V patnácti jsem začal dělat studentské vysílání našeho sokolovského gymnázia, a když se ujalo, nabídli mi pravidelné proudové vysílání. Byla to ohromná škola.

Čím vás zaujal Tobogan?

Bezprostředností. Vymyslel ho tehdejší šéf redakce zábavy Ivan Rössler a oslovil Tomáše Slámu, protože byl jedním z mála, kdo uměl moderovat živé vysílání, měl praxi z Mikrofóra. Vydržel pak v Toboganu čtrnáct let. Bylo to pro posluchače zjevení. Přímé přenosy se krátce po revoluci ještě moc nedělaly, před revolucí už vůbec ne. Mně už se jako dětskému posluchači líbilo, když se všechno odehrává naživo. Tobogan měl nádherný čas mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou, což je intimní chvíle každé rodiny, chystá se oběd a lidé jsou spolu. V mnoha domácnostech patří poslech k sobotnímu dopoledni už třicet let.

Kopete za Tobogan už šestnáctým rokem.

Jistě, člověk musí hájit barvy pořadu! Jsme nejdéle vysílanou talk show v Česku, to je určitý závazek. Podobný pořad nemá obdoby ani v Evropě – aby byl vysílán každý týden bez přestávky. Nedali jsme se ani v době koronaviru, nikdy jsme nevynechali, byť jsme vysílali ve stísněných podmínkách, z „koronavirového“ studia a bez publika. Přesto se zadařilo – jak nám napsala jedna posluchačka, jsme taková jistota. Ať se děje, co se děje, každou sobotu náš pořad v přímém přenosu vyjede. Těší mě, když mi třeba napíše posluchač, že nás vlastně nemá rád, protože manželka poslouchá u vaření a on ví, že dává na stůl až po skončení Toboganu.

Tobogan, Aleš Cibulka, manželé Havlovi, Aneta Langerová

Proč je podle vás Tobogan pro posluchače stále přitažlivý?

Protože má právě ono kouzlo živého přenosu. Moderátor – platilo to pro Tomáše i pro mě – může být sebelépe připraven, ale nikdy nevíme, co se během vysílací hodiny semele. A to je nádherné. Musíme všechno zvládnout v tu konkrétní chvíli bez pomoci kohokoli jiného i bez následujícího střihu, který hojně využívají televizní pořady. Co se nestane během padesáti šesti minut, to jako by nebylo. Někdo nepřijede včas, jiný si potřebuje odskočit. Nebo se v řeči zaškobrtne. Posluchače fascinuje, že je při tom. A diváky přímo ve Studiu 1, dříve v Divadle U Hasičů, stále okouzluje, že mají známé osobnosti na dosah, že jsou „u toho“ a že jejich potlesk slyší v éteru desítky tisíc posluchačů. Navíc má Tobogan pověst vlídného pořadu, v němž se nesnažíme hosty ponižovat, chytat na švestkách ani zkoušet jejich vědomosti. I když je legrace, dobře vím, co si můžu ke kterému hostu dovolit.

Například?

Dobře jsem se znal s Evičkou Pilarovou, proto jsem se jí mohl zeptat, kolik má plastických operací.

Kolik?

Přiznala to a měla krásnou odpověď: „Tu a tam jsem si něco nechala poopravit, popošít, a nyní už mám jen jedinou vrásku, a na té si sedím.“

Moderátoři Toboganu byli jen dva. Tomáš Sláma a Aleš Cibulka

Za třicet let má Tobogan kontinuitu a jistě i pamětníky. Projevuje se to?

Ano, je krásné, když přijde Hana Maciuchová nebo Viktor Preiss a řeknou: „My jsme byli ještě u Tomáše Slámy.“ Nebo když v Toboganu slavíme něčí osmdesátiny, a oslavenec řekne: „Já tu slavil šedesátiny ještě s Tomášem, s vámi už sedmdesátiny, teď osmdesátiny…“ Jsme pro spoustu lidí jistota. Dělá mi taky radost, že si můžu zvát hosty, kteří nejsou, jak se říká, „profláklé televizní obličeje“, ale i osobnosti, které hodně udělaly pro rozhlas. Jsme si vědomi, že jsme rozhlasový pořad, a proto ctíme lidi, kteří mají za sebou kvalitní rozhlasovou práci, pozoruhodné výkony. 

Čtěte také

Jak se pořad připravuje?

Témata si většinou vymýšlím já nebo moje pravá i levá ruka Kateřina Coufalová, produkční a dramaturgyně Toboganu. Nejužší tým tvoří opravdu jen dva lidé. Často se stane, že si vymyslím nějaké téma a k němu hosty, ale pak zjistím, že ti, na které jsem myslel, nemůžou. Tak pozveme někoho jiného. A někdy vznikne sestava, která mě vůbec na první dobrou nenapadla, a pořad je mnohem lepší než moje první volba! Je to taková alchymie. Když je známo téma, konečná podoba pořadu se mi postupně rodí v hlavě. Ale scénář mám všehovšudy na jedné straně papíru A4, kde mám v bodech napsáno, kdy bude jaká písnička a kdy přichází ten či onen host.

Jiří Lábus, Miroslav Táborský a Matouš Ruml v Toboganu Aleše Cibulky

Máte při přímém přenosu z něčeho hrůzu?

Mám. Že zapomenu něčí jméno. To je všechno. Jinak mám všechno v hlavě. Spoléhám na šprtací přípravu – předem si pročtu desítky stran o lidech, kteří v pořadu budou. Nesmí se stát, že bych nevěděl, ve kterém divadle hrají, že brzy mají premiéru nebo že se blíží jejich padesátiny. Devadesát pět procent těch informací vůbec nepoužiju, ale musím je v hlavě mít. Mimochodem, ta šprtací fáze probíhá tradičně ve vaně, to jen pro zajímavost.

Můžete být flexibilní, upravovat na poslední chvíli?   

Můžu ještě před vysíláním leccos operativně změnit, upravit, přidat, ubrat. Je úžasné, že lze klidně hodit za hlavu, jak jsem to chtěl původně, a nasát aktuální náladu, zjistit, čím můj host zrovna žije. To je pro moderátora živná půda. Taky mám rád, když se můžu o hostech něco dozvědět od rodinného příslušníka. Co by mamince nebo manželovi udělalo dobře? Co ho právě zajímá? Dcera jednoho herce mi třeba prozradila, že si táta chce koupit elektrickou koloběžku a pořád o tom mluví. A najednou jsme si nepovídali o divadle, ale o koloběžce, a ten člověk byl nadšený.

Neviditelný herec 2018

Leccos jste už o sobě v médiích řekl. Hodně jste prozradil i v knížce Vyhořet může každý. O čem jste ještě nemluvil?

Třeba o tomhle: od doby, kdy jsme si s mým přítelem Michalem pořídili dvě stě let starou roubenku s krásnou zahradou, dokázal bych hodiny vyprávět o tom, jak se správně stříhají růže a ovocné stromy, co dělat, aby byl hezký trávník. Řekl bych, že hortenzie latnatá se stříhá jinak než listnatá. Udivuje mě, co všechno jsem dřív o přírodě nevěděl. Nejvíc mě na ní baví, že funguje. Když ostříhám růže tímhle způsobem, mám míň květů, ale větších, když za rok zkusím jiný způsob střihu, růže jsou menší a je jich víc. Pokud si s tím člověk pohraje, zahrada poslouchá a funguje.

Co vám na chalupě udělalo největší radost?

Asi lípa. Když odcházeli původní majitelé naší roubenky, kteří tam byli čtyřiatřicet let, řekli nám: „Na zahradě byla kdysi lípa, ale uhodil do ní blesk a už tady není.“ A přáli si: „Budeme rádi, když tu zas lípu vysadíte.“ Mimochodem, jde o slavného českého básníka, se kterým jsme se domluvili, že neprozradím jeho jméno. My jsme pak udělali takovou symbolickou věc: nechali jsme přivézt vzrostlou lípu a v den, kdy nám chalupu předávali, 10. července 2010, jsme ji rukou společnou na zahradě vysadili. Ujala se, dívá se do Máchova kraje a má se krásně. Před dvěma lety jsme zakoupili a postavili k ní historickou sochu Jana Nepomuckého. Když jde někdo kolem naší zahrady, Johánka pozdraví. Pod lípou jsou pohřbeni naši dva kocourci. A když u ní sedáváme a díváme se do nádherného kraje, představujeme si, že jednou tam budeme rozptýleni i my. Protože je to nádherné místo.

František Novotný a moderátor Aleš Cibulka

Působíte ve veřejnoprávních i soukromých médiích. Myslíte, že konkurence privátních médií pomáhá Českému rozhlasu a České televizi k lepší kvalitě? Jinak řečeno – je dobře, že jsou?

Stoprocentně! Autoři v soukromých rádiích a televizích mají zpravidla větší volnost, můžou si dovolit věci, které by ve veřejnoprávních nemohli. Zažil jsem to. Majitel privátní televize mi řekl: „Budeš mít svou talk show, výběr hostů i podoba pořadu je na tobě. Ale když to nebude mít sledovanost, ze dne na den končíš.“ Ve veřejnoprávní televizi to je složitější, projekt schvaluje několik dramaturgů, programová rada, režisér. Proto soukromé médium může přijít s něčím novým, může si dovolit riskovat. Myslím, že právě tohle veřejnoprávní médium popožene, musí se víc snažit. Vzpomeňte si, že v době, kdy začala vysílat televize Nova, bylo ranní vysílání České televize opatrné a zkostnatělé. Když začala Snídaně s Novou, Českou televizi to přimělo ranní vysílání zmodernizovat. Myslím, že konkurence mezi soukromým a veřejnoprávním světem je velmi zdravá. Což se týká i rozhlasu.

Čtěte také

Když dáme před závorku zásadní dovednosti – vzdělání, kulturu řeči, pohotovost, co považujete u moderátora za nejdůležitější?

Bohužel ani zásadní atributy, které zmiňujete, už často neplatí. Není pravidlem, že každý moderátor musí mít dobrou výslovnost nebo vědomostní zázemí. Zato skoro každý má pocit, že může moderovat. V jedné talentové soutěži se jakási dívčina svěřovala: „Budu zpěvačka, když mi to nevyjde, budu herečka a v nejhorším budu moderátorka.“ Ať si to jde zkusit! Ale zpátky k otázce. Kromě odbornosti musí moderátora ta práce především bavit. A musí mít chuť lidem něco předat. Je jedno, jestli je to zpravodajství, nebo zábavný pořad. Druhá věc je příprava. Nebojím se říct, že celoživotní. Možná to zní jako floskule, ale je to pravda. Když se mě někdo zeptá, jak dlouho se připravuji na Tobogan, odpovídám – vlastně celý profesní život. A moderátor si taky musí umět získat důvěru, vybudovat si pověst člověka, který nechce dělat zábavný pořad na účet hosta. Do našeho pořadu chodily osobnosti, které běžně do přímých přenosů a zábavných pořadů nechodily – Václav Havel, Jiřina Jirásková, Luděk Munzar, Jana Štěpánková. Měli jistotu, že je moderátor nepotopí.

Celý rozhovor s Alešem Cibulkou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Související

Více o tématu