Vybírám si tu těžší cestu, říká herec a muzikant Igor Orozovič

Vaše Rébusongy nebo taky Poznávačky jsem si definoval jako laskavé parodie. Jak byste je přiblížil vy?

Když jsem psal dopisy autorům původních písní, uváděl jsem právě, že to parodie nejsou, aby se nevyděsili. Jsou to písničky pro zasmání, to je pravda, ale jde v nich spíš o jazykový a hudební fór než o nějaký výsměch. Napadlo mě přesadit původní českou skladbu do jiného kontextu a jazyka. Začalo to tím, že jsem hledal nějaký zábavný francouzský šanson do pořadu Barování a napadlo mě, že bych přeložil písničku Michala Davida Je to blízko a udělal ji jako šanson. A pak se to rozjelo a hráli jsme Poznávačky pravidelně s Cabaretem Calembour.

„Když je vedle mě někdo hodně šikovnej, tak se spíš stáhnu, než abych se dral dopředu. Vždycky obdivuju ten cizí talent a tomu svému nedůvěřuju,“ říká Igor Orozovič |foto:Martin Pekárek

Dělání od Svěráka s Uhlířem jako anglický folk song, Lasicovy a Hegerové Čerešně v japonštině… Co rozhodovalo, že se vaší úpravy dočkaly zrovna tyhle a ne jiné písně?

Jejich melodika, která svádí k příbuznosti s nějakou jinou kulturou. Ale zároveň jsem hledal vtipné kontrasty. Kdybych si třeba od Zagorky vypůjčil Maluj zase obrázky, což je takový východní čardáš, a předělal bych tu píseň do ruštiny nebo maďarštiny, tak by to žádná sranda nebyla. Kdežto zkusit, jak by asi Elvis přezpíval Pohádky z mechu a kapradí, to byla jiná výzva.

Texty Rébusongů, to jsou čisté české překlady?

Ano, chtěl jsem rozhodně zachovat původní text, ale nešlo mi o nějaký geniální básnický překlad. Ani vlastně netuším, jak moc jsou ty překlady dobré. Jsem si ale jistý, že Goldene Haare, což je píseň z pohádky Zlatovláska v úpravě à la Rammstein, je skvělá. Překládala ji Anežka Rusevová, která hraje i na berlínských prknech. Zato ruštinu pro předělávku Podvodu od bratrů Nedvědových, tu jsme s Jakubem Albrechtem tahali z Google překladače. Tuhle písničku by asi Rusové nepochopili... (smích) Japonština v Čerešních zase vůbec nesedí na metrum té písničky, musím být hrozně rychlej, abych text vůbec odzpíval.

Jako Král v Erbenově Kytici. „První půlka končí krokodýlíma slzama nejen u diváků, ale i u nás“|foto:Pavel Hejný

Sám mluvíte anglicky a francouzsky, jak jste zvládal specifika dalších jazyků?

Nedvědy jako Vysockij hraju s Cabaretem Calembour léta, a tak to mám krásně ozpívané. I když je fakt, že se mě lidi občas ptají, co to vůbec je za jazyk… (smích) Nejvíc jsem byl vystrašenej z japonštiny a němčiny, z těch jazyků neumím ani slovo. Když si třeba Čerešně na internetu najde někdo, kdo japonsky umí, asi ho moje verze japonských slov dost překvapí. Ale neřekl bych, že se zrovna na moje video budou dívat Japonci…

Jaké jsou vaše další plány s Rébusongy?

Udělali jsme jich zatím šest. Když bude chuť, můžu jich pár ještě dodělat, ale nechci, aby to vypadalo jako nastavovaná kaše. Taky mám teď spoustu jiné práce a Poznávačky jsou pro mě pořád jen coververze, ne autorská práce, kterou preferuju. Psát vlastní písničky je pro mě podstatnější.

Napadlo vás při tvorbě těch coverů, jestli je česká písnička řekněme konkurenceschopná ve světovém měřítku?

Jasně. Všechny melodie, co jsem vybral, jsou krásné. O Čerešních asi nikdo nepochybuje, ale třeba i Podvod je podle mě skvělá písnička se skvělým textem, ať už si o Nedvědech nebo žánru, který dělají, myslíme, co chceme. A s melodií z Křemílka a Vochomůrky by Elvis udělal díru do světa. Když bych měl zmínit ještě nějaké další české skladby světového formátu, napadne mě třeba titulní song ze seriálu Sanitka. „Příteli, chvátej SOS, ať jsem i zítra, čím jsem dnes…“ Kdyby byla v jiném jazyce, znali by tu písničku všude. Na druhou stranu nemám moc rád české kapely, které zpívají v angličtině. Podle mě se na češtinu nesmíme vykašlat.

Hra Bezruký Frantík přibližuje příběh, který je podle Igora Orozoviče jak od Cimrmanů, přitom má ale hollywoodské rozměry|foto:Divadlo pod Palmovkou

A je česká pop-music něčím specifická?

Kromě toho, že se v ní hůř tvoří? (smích) Víte, já zase nejsem takový muzikant, abych to dovedl posoudit. Samozřejmě hodně napodobujeme Západ, což je škoda, ale je to přirozené. A vždycky jsem záviděl národům, které mají i v pop-music obsaženou lidovou melodiku. Když si vezmete balkánský, východní pop nebo irskou muziku, je z toho cítit lidová energie, má to koule. U nás podobně fungovaly snad jen úpravy Čechomoru. Jinak bohužel tady taková prosáklost lidovou hudbou není – a asi by to ani nefungovalo ve spojení s umělou hudbou. Kámen úrazu je náš důraz na první slabiku. Slováci jsou na tom líp.

Zmínil jste vlastní muziku. Jaké máte plány jako zpěvák?

Takové to odpanění jsem si užil na Jurkovič Open Air festivalu v Jílovém u Prahy, kde jsem v létě odehrál svůj písničkový set. Částečně šlo o věci z Cabaretu Calembour, částečně to byly moje vlastní písně. Měl jsem s sebou i pár muzikantů jako hosty, aby to bylo celý trochu nakoplejší. Taky jsem si přikoupil pořádný klávesy, velký červený Nordy… Chci se jako muzikant posouvat dál. Kabaret je pořád moje srdcovka, ale tím, že ho děláme primárně pro zábavu, tak jde i autorsky o hudební humor, ale já bych si rád vyzkoušel jiné polohy, vážnější muzikantství.

Váhal jste někdy, zda dělat herectví, nebo se věnovat muzice?

Ani ne, já se nikdy necítil jako muzikant až tak fundovaně. Nemám vystudovanou harmonii, uznávám opravdové skladatele – já jen píšu písničky. Taky jsem se k hudbě dostával postupně. Ne že bych k ní neměl sklony, ale mířil jsem na DAMU, na herectví, a tomu se člověk musí věnovat naplno. I když už na Ježkárně, na konzervatoři, jsem měl napsaný muzikálek, ale necítil jsem, že bych to mohl dotáhnout někam dál. Taky mám jednu špatnou vlastnost – když je vedle mě někdo hodně šikovnej, tak se spíš stáhnu, než abych se dral dopředu. Vždycky obdivuju ten cizí talent a tomu svému nedůvěřuju. A na DAMU jsem byl v ročníku s Tomášem Klusem, který byl už tenkrát krásně posedlej písničkářskou tvorbou. Tak jsem si psal spíš pro radost. Naštěstí vznikl Cabaret Calembour, kde jsem se mohl realizovat. A teď mám chuť se do toho znovu opřít a vydat se nějakou novou cestou.

V projektu Rébusongy dělá Igor Orozovič z českých šlágrů světové hity. Inspiruje se i starými vinyly|foto:Tomáš Krist

Hodně se do písniček opíráte už v muzikálu Lazarus, konkrétně do písní Davida Bowieho. Jaké byly vaše pocity, když přišla nabídka ztvárnit hlavní roli v labutí písni téhle legendy?

Málem jsem se podělal radostí i z toho nervu, že mám tak velkou zodpovědnost. Hlavně jsem nikdy nezpíval v angličtině, byla to z mého pohledu hodně vysoko posazená laťka. Šel jsem do muzikálu Lazarus s velkým respektem, jednu chvíli jsem zvažoval, jestli na to vůbec mám. Už jste to viděl?

Zatím bohužel ne.

Myslím, že se to hodně povedlo. Pro nás na jevišti je Lazarus zážitek, takovou katarzi člověk na pódiu málokdy zažije. Docela jsem při přípravě na roli Bowiemu propadnul, nejen jeho deskám, ale hlavně románu Muž, který spadl na Zemi, který pak zfilmovali s Bowiem v hlavní roli. Právě podle té knihy a následně filmu muzikál vzniknul. Knížka Waltera S. Tevise mimochodem vyšla jen ve slovenštině, ale sehnal jsem si ji a získal k tomu dílu silný vztah.

Byl jste Bowieho fanoušek, ještě než jste roli v Lazarovi vzal?

Vyloženě fanouškem Bowieho jsem nebyl, jeho muzika mi nepřišla vhodná jako podkres, musíte do ní víc proniknout – a na to potřebujete čas. Až když David zemřel a nastal humbuk kolem alba Blackstar, tak jsem ho začal víc vnímat. Líbí se mi Bowieho přístup, kdy se na pódiu schovává za nějakou postavu. Tomu jako herec rozumím, taky na divadle nejsem rád sám za sebe. Člověk se radši schová za postavu, aby si mohl dovolit to, co by třeba normálně neudělal…

Igor Orozovič jako mimozemšťan Thomas Jerome Newton v muzikálu Davida Bowieho Lazarus na scéně Divadla Komedie|foto:Divadlo Komedie

Bowie se celý život potýkal s běsy, ať už šlo o drogy, nebo depresivní stavy. Vaše kariéra není lemována skandály a výstřelky. Jak jste se s tímhle „čistým štítem“ vžíval do Bowieho osobnosti?

Nejsem, pravda, úplně běsař, žádný Kurt Cobain… (smích) Pomohlo mi ale, když jsem si koupil takovou bichli sestavenou z fotek z filmu Muž, který spadl na Zemi. Vždycky před představením si v ní listuju, některé fotky mám přefocený i v mobilu. Ne že bych vyloženě kopíroval Bowieho pohyby ve filmu, ale ty obrázky mi pomáhají připomenout si podtexty a gesta postavy. A pak na jevišti už hraju příběh, ne Bowieho, ten hrdina, mimozemšťan, se ostatně jmenuje Thomas Jerome Newton. Ale stejně jde o to, aby tam nějaký ten poprašek od Bowieho zůstal…

Mimo svou domovskou scénu, tentokrát v Divadle pod Palmovkou, hrajete i v dalším mimořádném projektu – hře Bezruký Frantík, kde jste i autorem námětu. Čím vás oslovil příběh Františka Filipa alias Bezrukého Frantíka?

Právě tím, jak je ujetý. Filipův příběh je jak od Cimrmanů, přitom má hollywoodský rozměry. S Tomášem Dianiškou, který většinu hry napsal, jsme se až divili, že ten fascinující příběh ještě nikdo nezpracoval. František Filip navíc není nijak vzdálená postava, můžete se k němu dostat napřímo. Existují o něm záznamy, známé jsou jeho fotky, sepsal svůj životopis, víme zkrátka, jaký člověk to asi tak byl.

Čtěte také

„Chtěli jsme ukázat, že se neflákáme.“ Igor Orozovič na YouTube předčítá Krchovského a chystá se na horor

Bezruký Frantík dokázal přes svůj handicap velké věci, jeho příběh je vlastně úctyhodný. Vy jste ale jeho život pojali jako komedii. Nebáli jste se možných reakcí, vytýkajících vám hrdinovo znevážení nebo i zesměšnění?

Nechtěli jsme ho znevažovat. Ale taky jsme nechtěli stavět nudný piedestal. Potřebovalo to trošku tnout do živýho. Proto jsem oslovil právě Tomáše Dianišku, on umí mezi vážným a nevážným perfektně lavírovat. Říkal jsem mu dopředu, že budu hlídat ságu, aby nám to při fabulování někam neuhnulo. Lpěl jsem na tom, aby nám z představení nezmizel reálný příběh. Říkal jsem si, že když je Frantíkova sága samotným životem tak velkolepě napsaná, že by byla škoda ji rozbít. Zachovali jsme proto celý oblouk jeho života, od Rakouska-Uherska přes první světovou válku, první republiku, druhou světovou a komunisty, a na pozadí těch velkých dějin jsme sledovali snažení toho našeho vtipnýho hrdiny. Jeho postižení se ale nevysmíváme. Jen jsme ho nechtěli litovat. Moje máma učí na dětský psychiatrii a vím od ní, že třeba s handicapovanými dětmi je nejlepší se vůbec nepárat, stačí, když jste k nim féroví. Nejhorší je lítost, tu handicapovaní úplně nenáviděj. Taky je zajímavý, že právě postižení mají mezi sebou ten nejdrsnější humor.

V Divadle pod Palmovkou doprovází inscenaci i výstava umělců malujících ústy a nohama. Jak jste je kontaktovali?

Napadlo nás, že by bylo dobré, kdyby měla hra přesah do současnosti. A tak jsem oslovil českou větev UMÚNu, což je celosvětové sdružení malířů malujících ústy a nohama, aby pro nás na základě Filipova životopisu namalovali obrázky. Ty teď visí při každé repríze v divadelní galerii. Potvrzuje se to, co ukazuje příběh Frantíka – že jediná možnost, jak fungovat s handicapem, je pozitivní myšlení. Jít přes to a dělat si třeba ze sebe i legraci. Pamatuju si třeba, že když jeden z těch malířů na vozíku couval, pípal pusou, jako když couvá kamion. (smích) Všichni postižení, kteří zatím na Bezrukého Frantíka přišli, náš nekorektní přístup uvítali.

V rozhlasovém Toboganu z Divadla Spejbla a Hurvínka|foto:Milan Vobecký

Hra Bezruký Frantík byla nominována na Cenu kritiky jako inscenace roku a přesouvá se z PalmOff studia na velké jeviště. Neobáváte se, že se z ní tím vytratí jistý duch divadelního undergroundu?

Já osobně se toho bál hodně. Ale poctivě jsme se na to připravili, a i když dál hrajeme všechny role v šesti hercích, přizvali jsme skvělou partu konzervatoristů, aby davové scény byly opravdu davové. Premiéra se povedla a hodně lidí, co Frantíka vidělo i na půdě, říkalo, že takhle některé situace vycházejí ještě mnohem líp. Můžeme se trošku víc rozmáchnout. A víc taky vynikne hudba, kterou jsme psali s Ivanem Acherem. K premiéře vyšel díky spolupráci se Supraphonem i digitální soundtrack z představení a lidi si ho můžou poslechnout na všech internetových kanálech. I na Spotify. Dělali jsme na tom celý srpen. Nevím, jestli s něčím takovým už vůbec někdo přišel. Vycházejí sice písničky z inscenací, ale tohle je soundtrack, jako jsou filmové soundtracky, komplet se zvukem z představení. Fakt myslím, že budeme první divadelníci, kteří budou takový záznam mít.

ČTart nedávno odvysílala přímým přenosem z Národního divadla v Praze Kytici v režii dua SKUTR, kde ztvárňujete Krále ve Zlatém kolovratu. Jaký je váš vztah ke Erbenovi?

Jak jste se ptal, jestli může naše tvorba zaujmout venku, tak Erbenovy balady jsou, myslím, dobrým příkladem toho, že česká kultura může mít světový rozměr. Erben je totiž podle mě bomba. Na Kytici se v divadle vždycky všichni těší, od hereckého souboru až třeba po techniky. Naše herečky jsou na jevišti většinou naměkko a první půlka končí krokodýlíma slzama nejen u diváků, ale i u nás. Je pozoruhodný, že má Kytice takový ohlas napříč publikem, od pankáčů po tradičně laděné diváky.

Ani vás jako herce neminula vlna krimi seriálů, hrál jste v Raplovi, v Poldovi, v Živých terčích – což jsou všechno tituly, které patří k tomu lepšímu, co v televizních vzniká. Co by se muselo stát, abyste přijal i roli v nějaké té nekonečné telenovelce?

V bulváru už si ze mě udělali terč. Prý pořád nadávám na seriály, takže už mi nikdo nedá práci. Ale já proti seriálům obecně nic nenám. Jen se nehrnu do těch nekonečných. I když fungují skvěle a naprosto chápu, proč mají takový úspěch. Jsou jako telenovely psané tak, aby držely divákovu pozornost a daly mu jakousi partu kamarádů a jejich příběhů na každý den. Funguje to i na mě a když náhodou něco takového vidím, tak u toho taky vždycky zůstanu sedět. Jen mi někdy přijde trochu škoda tvůrčího potenciálu herců, kteří na takových seriálech dělají. Já osobně se chci věnovat zajímavějším věcem. Nemám nic proti televizi, chci točit, ale ne všechno. To si asi musí každý vybalancovat.

Celý rozhovor s Igorem Orozovičem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.