Proč jsou Češi národem houbařů a houbožroutů

Národní knihovna v pražském Klementinu opatruje knihu Jana Jiřího Billa Jedlé a škodlivé houby z roku 1860, v níž je houbařská vášeň přičítána venkovské bídě: „Pro chudého horala, jejž i v úrodných letech pole jeho sotva uživují a který masitou potravu sotva dle jména zná, jsou houby začasté pro mnohé měsíce jedinou potravou. On spatřuje v nich s poděkováním největší dobrodiní Prozřetelnosti.“ Houbaření v českých zemích již ale dávno není údělem chudiny, zápal pro sběr přesto zůstává. A postihuje všechny společenské třídy, včetně básníků a politiků.

Mykolog Miroslav Smotlacha pokračoval ve stopách svého otce Františka. Stejně jako on především popularizoval sběr hub a učil národ pochutnávat si i na méně známých kouscích, třeba na holubinkách, kuřátkách, lošácích i jedlých choroších|foto:Profimedia

Oranžový poklad v trávě

„Houby jsou fascinující. Byl jsem spoluvychován strýcem mykologem, který mi odmalička vštěpoval, že to jsou neskutečně zajímavé organismy,“ vyznává se Marek Benda, nejdéle sloužící poslanec v polistopadové historii. V parlamentu sedí nepřetržitě od února 1990. Velkým znalcem hub je také básník a nositel Státní ceny za literaturu z roku 2013 Petr Hruška. „Houby jsou ohromující zjevení v krajině, podivuhodné objekty na kuchyňském stole. Oslava rozmanitosti světa, jeho záhadné podstaty,“ přemítá básník. Autor tohoto textu mohl mnohokrát ochutnat i z jeho beskydských úlovků, Hruška miluje především ryzce, o nichž květnatě vypráví: „Ryzec pravý je jedna z nejkrásnějších hub, oranžový poklad v zelené trávě na kraji lesa. Prakticky ho nelze zaměnit. Třeň je bez prstenu i bez pochvy, po rozkrojení dutý, často červivý. Klobouk je sytě oranžový vespod i nahoře, na řezu bílý s oranžovým lemem. Je to jedna z nejlepších hub v kuchyni, má výrazně kořeněnou chuť.“ Ryzec proto pronikl i do Hruškových básní. „Potom našla / prvního ryzce / oranžovou skvrnu ve stáří trávy,“ napsal v básni Ryzce ve sbírce Auta vjíždějí do lodí.

Hřiby, ryzce, lišky i václavky sbírali i prezidenti Václav Havel a Václav Klaus. „Houby patří k české kultuře. V některých zemích mají pro všechny druhy jen jedno slovo – houba, zatímco každý Čech umí vyjmenovat několik druhů,“ prohlásil Klaus o národním koníčku. Houbaření dokonce spojuje politiky napříč stranami, sbírají je komunisti, piráti, babišovci i lidovci, takže kdyby se země přejmenovala na Českou houbařskou republiku, možná by došlo i na dlouhodobý politický smír.

„O mnohých houbách píší jedni, že jsou jedlé, jiní, že jsou jedovaté. Obojí jest pravda. Dobře uvařené jsou jedlé, nedovařené jsou jedovaté,“ píše český mykolog Josef Velenovský, autor pětidílného atlasu České houby z roku 1922.|foto:Profimedia

Risk kvůli osvětě

Na hlavní příčinu honů za různobarevnými klobouky v tuzemských lesích ukazuje Petr Hampl z České mykologické společnosti ve Velkých Hamrech. „Tak propracovaný základ praktického houbaření, jaký dali národu českému otec a syn Smotlachové, nemá asi nikde jinde na světě obdoby,“ klaní se před památkou nejslavnějších tuzemských mykologů. Františka Smotlachy (1884–1956) a jeho syna Miroslava (1920–2007), od jehož narození 22. září uplynulo sto let.

„Díky Smotlachům je u nás znalost hub největší v Evropě,“ prohlásil hrdě i Miroslav Smotlacha ve svém posledním velkém rozhovoru, který půl roku před smrtí poskytl Lidovým novinám. A měl pravdu. „Mykologickou poradnu založil otec František ještě za Rakouska-Uherska, v roce 1909. V našem vinohradském bytě v Kolínské ulici. Hlavní jeho zásada byla jednoduchá: sbírat jen houby, které dobře znám,“ řekl v posledním interview. Jeho zásadou bylo, aby lidé sbírali co nejvíce druhů hub, nikoliv jen ty hřibovité.   

Starší ze Smotlachů proto kvůli houbařské osvětě nesčetněkrát riskoval, když ověřoval účinky nejedlých či jedovatých hub tím nejprostším způsobem. Ochutnávkou. „Za více než čtyřicet let jsem vyzkoušel pečlivě jedlost u více než 1800 druhů. Poživatelných je přes 1500, z toho pak bez námitek nebo bez mimořádných příprav přes 1100 druhů,“ napsal ve svém Atlase hub jedlých a nejedlých z roku 1952.

Jeho syn Miroslav Smotlacha mezi houbami vyrostl. Vystudoval Vysokou školou chemicko-technologickou a od roku 1956 řídil Českou mykologickou společnost. Stejně jako táta pak především popularizoval sběr hub a učil národ pochutnávat si i na méně známých kouscích, třeba na holubinkách, kuřátkách, lošácích i jedlých choroších.

Nasbírat, usmažit, uvařit guláš či naložit do octa. Houbaření je národní zábava hraničící s posedlostí|foto:Fotobanka Profimedia

Metál za houby

František Smotlacha se proslavil kuchařkou Houby v kuchyni již v roce 1934, syn Miroslav ji přepracoval, doplnil a znovu vydal v roce 1967. Jeho houbový ovar z hřibů je vynikající jídlo, ač téměř neznámé. „Celé malé houby a větší nakrájené na velké kusy vhodíme do vroucí vody a vaříme nejméně čtvrt hodiny. K ovaru podáváme hořčici nebo jablečný křen,“ radil v knize Atlas tržních a jedovatých hub z roku 1983. Podstatný je také pepř a kvalitní chléb, pak je to pochoutka, která strčí do kapsy i pravý vepřový ovar.

Mladší ze Smotlachů se stal i uznávaným odborníkem v oboru dřevokazných hub a přispěl tak k záchraně mnoha historických památek, například Valdštejnského paláce v Praze. A jeho celoživotní houbaření ocenil v roce 2005 i prezident Václav Klaus, když ho vyznamenal medailí Za zásluhy o stát. Je totiž prokázané, že oba Smotlachové popularizací hub snížili počet smrtelně otrávených sběračů z několika desítek na méně než pět ročně.

Starší ze Smotlachů třeba úpěnlivě varoval před pojídáním hřibu satana v syrovém stavu či ve smaženici, řádně uvařenou plodnici ale klidně doporučoval i k snědku. „Satanu se podle účinku také říká bliják. Stačí ochutnat jen ždibec a následujících asi šest hodin strávíte nad záchodovou mísou,“ vypráví moravský mykolog Jaromír Durček, s nímž autor tohoto textu také několikrát vyrazil na houby. Durček nicméně prosí sběrače, aby satany nechávali v lese, neboť dnes jde o vzácnou houbu, evidovanou v Červeném seznamu hub České republiky jako zranitelný druh. „Kamarád jednou vyfotil jistého domorodce, který si nedal říci a narval si plný koš satanů. Snímek se objevil v tisku, a když fotku uviděl zaměstnavatel toho houbaře, vyhodil ho z práce,“ varuje mykolog, že může dojít i na takzvanou „satanovu pomstu“.

„Už nepatrné množství jedu muchomůrky zelené nabrané na špičku nože by usmrtilo 100 000 myší, které seřazeny za sebou tvořily by řadu osmnáct kilometrů dlouhou, podle níž bychom vykračovali čtyři a půl hodiny vojenským krokem.“|foto:Český rozhlas

Radši povařit

Ve stopách staršího ze Smotlachů šel už za první republiky další známý český mykolog Josef Velenovský, autor pětidílného atlasu České houby z roku 1922. „O mnohých houbách píší jedni, že jsou jedlé, jiní, že jsou jedovaté. Obojí jest pravda. Dobře uvařené jsou jedlé, nedovařené jsou jedovaté. Já sám jsem jednou sebe i celou rodinu zle otrávil druhem čirůvka plavohnědá, která jest prudce jedovatá, ale vařením nebo smažením pozbývá otravných účinků,“ uvedl ve svém díle.

Profesor botaniky pražské univerzity Josef Velenovský si dokonce vypracoval metodu, jak houby zkoumat na vlastním organismu: „Já to činívám tímto způsobem. Nejprve dám dobře podusiti malé kvantum houby a požiju ji sám jediný, jsa připraven s projímadlem, abych ji v případě otravy z těla vyvrhnul. Když se nic nestalo, požiju jindy větší kvantum, čekaje na výsledek. Pak ji teprve zařadím mezi pravidelné jedlé houby.“

Rostlina, či živočich

Velenovského atlas, ale i atlasy obou Smotlachů jsou dnes překonány. Houbaři v nich sice stále listují s jistou úctou, ale ctí jiné knihy. Třeba atlas Smotlachova pilného žáka Ladislava Hagary. „Hagarův atlas je největším a nejobsáhlejším dílem o určování hub na světě,“ tvrdí rakouský biolog Robert Hofrichter, autor vynikající knihy Tajný život hub z roku 2017. V té současným jazykem líčí mimo jiné, že houby udržují při životě devadesát procent všeho, co se zelená a kvete. Podzemní houbová vlákna tvoří gigantickou síť, která rostlinám dodává životně důležité látky. Hofrichter píše o „mykologickém internetu“, podzemní síť se navíc podle potřeby neustále optimalizuje a přebudovává. „Protože rostliny mají kořeny a nemohou jen tak jednoduše změnit své stanoviště, využívají houbová vlákna jako systém vedení, aby si navzájem posílaly dodávky užitečných látek,“ píše rakouský vědec. „Nejsou to rostliny, protože musejí žrát, z tohoto důvodu mají mnohem blíže ke zvířatům než k rostlinám,“ vypráví Hofrichter v úspěšné popularizační knize. Houby se živí organickými látkami s pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. „Houba je tajemství samo, život na pomezí rostlinné a živočišné říše, ani vědci v tom nemají jasno,“ říká básník Petr Hruška. Dnešní věda se ale jednoznačně přiklání k názoru, že jde o samostatnou říši.

Stejně jako známe rostliny i zvířata, které dokážou zabíjet i lidské plemeno, najdeme takové vrahy i v říši hub. A Češi jsou častými oběťmi. V Anglii či Švédsku by se totiž v lese nikdo nesklonil, aby utrhl divoce rostoucí žampion. Našinec lesní žampiony miluje, ovšem občas si je osudově splete se smrtelnou muchomůrkou zelenou. Ne nadarmo proto další slavný český mykolog Albert Pilát ve svém atlase důrazně varoval: „Už nepatrné množství jedu muchomůrky zelené nabrané na špičku nože by usmrtilo 100 000 myší, které seřazeny za sebou tvořily by řadu osmnáct kilometrů dlouhou, podle níž bychom vykračovali čtyři a půl hodiny vojenským krokem.“ Muchomůrkou zelenou se smrtelně otrávily třeba i dvě dcery českého literního klasika Jana Zahradníčka. A před pár lety tato muchomůrka zabila houbaře z Mělnicka a na další oběti už má jistě políčeno.

Básník Petr Hruška: „Houba je tajemství samo, život na pomezí rostlinné a živočišné říše, ani vědci v tom nemají jasno.“ |foto:Český rozhlas

Zábava i posedlost

Nasbírat, usmažit, uvařit guláš či naložit do octa. Houbaření je národní zábava hraničící s posedlostí, což dosvědčuje i dialog z mykologické poradny v Ostravě:

 Mykolog Michal Graca: „Tak co jste nám přinesla?“

Houbařka Hana: „Pár kousků na ukázku, roste mi toho plno na skalce v zahradě.“

Mykolog: „To je límcovka vrásčitoprstenná, jedlá houba. Chuťově ale nijak zvláštní.“

Houbařka: „Takže se neotrávím?“

Mykolog: „Určitě ne, ale já bych ty houby nejedl.“

Houbařka: „Ale když už mi rostou na skalce, to je mám nechat shnít?“

Mykolog: „Krásná ozdoba skalky. Zkuste raději žampiony z obchodu, ty jsou mnohem lepší.“

Houbařka: „Roste mi tam nejméně kilo, možná dvě kila hub, to je přece škoda, nic z nich neuvařit.“

Mykolog Michal Graca penzistku s krabičkou límcovek asi nepotěšil, původ národní vášně je mu ale záhadou: „Češi jsou národem houbožroutů, ale kde se bere ta zvláštní touha sbírat vše, co les dá, na to neumím odpovědět.“ V přírodě by raději viděl více hub než houbařů, pak by prý nemusel přímo z poradny volat sanitky.