Václav Havel jako režisér vlastního života

Václav Havel na oslavách dvacátého výročí sametové revoluce, na poradě v Pražské křižovatce nebo u kadeřníka - to jsou jen některé momenty z chystaného celovečerního dokumentu Tady Havel, slyšíte mě?, jehož vybrané části byly v pracovní verzi koncem října promítnuty na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Režisérem připravovaného dokumentu je Petr Jančárek, který natáčel poslední tři roky exprezidentova života. Jak na Havlovo životní odcházení i na spolupráci s ním vzpomíná?

Letos uplyne třicet let od sametové revoluce. Jak jste ji prožil?

Studoval jsem tehdy dálkově dokument na FAMU, takže jsem byl relativně v centru dění. Potřeboval jsem do Prahy dostat bratra, který bydlel v Nýrsku a měl v okolí mezi příbuznými manželky zaryté komanče. Rodinný sněm nechtěl bratra pustit: „Máš děti a kdovíco se tam stane,“ říkali mu. Tak jsem mu poslal telegram, že mě vytopili sousedi a že je potřeba, aby mi pomohl zachránit nábytek a knihy. A na to dostal propustku a přijel 22. listopadu, odpoledne jsme to odzvonili na Václavském náměstí a pak jsme šli na FAMU do štábu. Byl tam obvyklý zmatek a zanedlouho volal někdo z Laterny magiky, kde byl tehdy revoluční štáb, že by potřebovali šest kluků na pomoc. Chopil se nás tam John Bok, který řekl, že bude potřeba doprovázet a chránit jednoho pána, který teď bude chodit na besedy po vysokoškolských klubech a divadlech. A tím pánem byl Václav Havel. Dělali jsme pak Václavu Havlovi společnost a něco jako ochranku až do 24. listopadu. Byli jsme tehdy také na tiskové konferenci Občanského fóra pro zahraniční novináře a tam po čtvrté hodině odpoledne oznámil Jiří Černý, že právě v televizních zprávách ohlásili, že hlavní komančové dali své funkce k dispozici, že to položili. V sále se pak spustil pořádně velký rachot...

Teď jste mě překvapil. Myslela jsem si dosud, že jste se s Václavem Havlem seznámili až mnohem později, když jste spolu natáčeli zdravici pro kubánské disidenty.

S Václavem Havlem jsem pak až do roku 2003 nebyl v kontaktu, čili hradní periodu jsem s ním nezažil. V té době s ním natáčel Pavel Koutecký, jenž ale v roce 2006 tragicky zahynul. Já jsem se k Václavu Havlovi vlastně dostal s pomocí Fidela Castra a Henryho Kissingera (smích). V roce 2001 jsem totiž na Kubě točil pro společný seriál České televize a společnosti Člověk v tísni dokument s názvem Hlasy z ostrova svobody o kubánských disidentech. S filmem nám pomáhal a produkoval jej na ostrově kubánský novinář a fotograf Omar Saludes. Castrovci na jaře 2003 pozavírali sedmdesát pět kubánských disidentů, dali jim velmi tvrdé tresty a Omar byl mezi nimi. Dostal druhý nejvyšší trest - dvacet sedm let. Už je naštěstí díky intervencím španělské vlády a katolické církve po osmi a půl letech venku a žije v Texasu. Castro si to u mě uvězněním kamaráda Omara definitivně rozházel a při ročním výročí jeho totalitní zvůle jsme se s lidmi z Člověka v tísni rozhodli kubánské politické vězně připomínat - na Václavském náměstí jsme třeba nechali postavit symbolickou vězeňskou celu, v níž se v pruhovaném mundúru vystřídalo sedmdesát pět českých osobností, každá za jednoho z vězněných Kubánců.

Také jsme požádali čerstvého exprezidenta Václava Havla o natočení videopozdravu, v němž by kubánské vězně svědomí podpořil, protože měl také zkušenost s totalitním kriminálem. Dorazil jsem tehdy do Kanceláře Václava Havla půl hodiny před domluveným termínem, dlouho jsem čekal, smluvený čas uplynul a nic se nedělo... Posléze přišel někdo z Havlova sekretariátu a zeptal se, kdy konečně dorazí zbytek štábu, že by bylo potřeba začít, protože má pan prezident další program. Řekl jsem jim, že nikdo další už nepřijde a že jen dám panu prezidentovi mikrofon, rozsvítím světla a můžeme začít. Tak jsem natočil první z mnoha Havlových videopozdravů, s nimiž jsem mu pak pomáhal až do smrti. Za pár dní mi totiž volali z Havlovy kanceláře, že by se mnou chtěl pan prezident mluvit. Samozřejmě jsem tam hned běžel a na schůzce se mne Václav Havel zeptal, zda bych pro něj nechtěl natáčet videopozdravy. Dodal: „Pár dnů před vaší návštěvou jsem točil jakýsi videopozdrav pro konferenci, pořádanou Henry Kissingerem. Přijeli na to z Ameriky čtyři, byli tady v kanceláři celý den, přestavěli nám nábytek... a udělali totéž, co vy za deset minut. Myslím, že bychom s vámi měli spolupracovat.“ Stalo se a já tuhle historku často dávám k dobru.

Jak vaše spolupráce s Václavem Havlem pokračovala?

V roce 2006 si lidé z Havlova týmu uvědomili, že není dokumentárně pokryté prezidentovo federální období. A na ten popud jsme v průběhu dalších let natočili tříhodinový dokumentární cyklus Václav Havel, Praha - Hrad, jehož první díl pojednává o počátcích Havlova prezidentského působení, druhý o otevírání Pražského hradu veřejnosti - myslím, že ten je z dnešního pohledu obzvlášť zajímavý, protože současný vládce Hradu vrací jeho podobu a otevřenost o desetiletí zpátky - a třetí díl je o rozpadu Československa z pohledu Václava Havla a jeho spolupracovníků. Mezi mnou a panem prezidentem panovala stále větší důvěra, která nakonec vyústila v jeho nabídku, abych natočil zbytek jeho života. To se stalo v dubnu 2009 a moje ano bylo asi nejrychlejší, jaké jsem kdy řekl.

Proč jste se rozhodl vytvořit z natočeného materiálu film až nyní, po tolika letech?

To způsobila řada okolností a také určitá moje naivita... Prezentoval jsem asi rok po ukončení časosběru pracovní materiál na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě na workshopu, kde byla i šéfka dokumentu významné evropské televize. Velice se nadchla, přiletěla za mnou do Prahy a proseděla dva dny ve střižně, ale posléze se ukázalo, že ta televize nemá zájem o můj film, ale jen o ten časosběrný materiál, který by si zpracovali po svém. Šli na to chytře, zajímavou salámovou metodou - nejprve navrhli svého střihače, pak že by se mnou také psal scénář a nakonec to i spolurežíroval. Trvalo to dlouho a roky toho vyjednávání nebyly příjemné. Na dokončení filmu jsem pak dlouho nemohl sehnat odpovídající rozpočet, a tak jsem to zkusil přes crowfunding. Pro projekt byla podpora veřejnosti zásadní. Díky ní jsme získali čas, potkali se s producentem Jiřím Konečným, s potenciálními investory a mohli jsme začít uvažovat nejen o nákupu hudby pro film, ale také o uvedení filmu na zahraničních festivalech.

Proč nebude mít nakonec film premiéru už na výročí sametové revoluce?

Pro dokumentární film a jeho tvůrce je dobré, když mají určitý časový odstup od natočeného materiálu. A oddálení přinesou i vnější okolnosti, náhody... Určitě nebylo mým záměrem čekat co nejdéle, ale kdybych býval začal dokument připravovat hned po prezidentově odchodu na věčnost, hrozilo by, že film bude jen naleštěným pomníčkem nebo encyklopedickým heslem. Ale blížící se třicáté výročí pádu komunismu v Evropě a listopadových událostí u nás už byly významným podnětem se dokončením filmu začít intenzivně zabývat. Samozřejmě při dodržení našeho předsevzetí a povinnosti vůči hlavnímu hrdinovi, totiž udržet kvalitu, která by odpovídala Havlově významu. Navíc jsme byli producentem upozorněni, že kdybychom film za každou cenu uspěchali kvůli výročí, přišli bychom o možnost uvést ho na zahraničních festivalech. Letos na konci roku už moc světových festivalů není a v roce 2020 už zpravidla nechtějí organizátoři snímky s datací 2019.

Na letošním jihlavském festivalu byly promítnuty části filmu v pracovní verzi. V jaké fázi nyní dokument je?

Celkem máme dvě stě hodin hrubého materiálu a k tomu vybranou řadu archivních záznamů. Postupujeme tak, že z natočeného materiálu vybíráme a střiháme segmenty, dáváme je dohromady, porovnáváme je. Paralelně budujeme linie vyprávění Havlova příběhu, časosběrný materiál naštěstí obsahuje řadu odkazů, které nám umožňují přirozeně a nenásilně zobrazovat i prezidentovu historii a jeho vývoj. Důležitou roli v našem dokumentu hraje například to, že v něm Václav Havel upřímně ukazuje, jak důležité pro něj bylo prostředí filmu, že bylo jeho dětským snem stát se režisérem a že můžeme divákům zprostředkovat to, jak byl šťastný, když si na konci života plnil svůj dětský sen při práci na filmu Odcházení.

Jednou jste prohlásil, že Václav Havel byl režisérem vlastního života. Mluvil vám i do natáčení?

Do natáčení mi prezident nemluvil. Naopak si dával záležet, aby celá situace v žádném případě nevypadala tak, že si nechává točit film o sobě a že dbá na to, aby v něm vypadal co nejlíp. Ale vlastní život režíroval v osobní i profesionální rovině určitě, velký vliv měla tato jeho vlastnost na revoluční dění v roce 1989 nebo později při práci v prezidentském úřadu. To jsem pochopil při natáčení trilogie Václav Havel, Praha - Hrad. Svědci - respondenti onoho dokumentu - uvádějí, že když se třeba měly nakoupit hradní motorky, které doprovázely kolony státních návštěv, nebo když Theodor Pištěk navrhoval uniformy pro Hradní stráž, tak prezident opravdu vše promýšlel do nejmenšího detailu. K ceremoniálu střídání Hradní stráže třeba řekl: „Vojáci chodí moc pomalu, tady je třeba rychlejší nástup, podíváme se na to z okna, abychom to viděli z celku!“ Byl to zkrátka dramatik a divadelník a režírování měl v krvi od dětství. V dokumentu Tady Havel, slyšíte mě? určitě bude třeba scéna, v níž Havel připravuje dvacáté výročí Listopadu.

Jak konkrétně natáčení s Václavem Havlem probíhalo?

Moc si vážím důvěry, která mezi námi vznikla během těch několika let, kdy jsem se mohl pohybovat v jeho blízkosti. Vysvětluji si to tím, že pracuji metodou „mouchy s kamerou na zdi“, snažil jsem se být nenápadný a nepřekážet. Náš vztah také nejspíš utvářelo, že jsme se s Havlem dost často smáli a divili stejným věcem. A velký podíl na vzniku naší vzájemné důvěry měla i jeho kancelář a všichni lidé kolem, kteří mi hodně pomáhali, protože pochopili, že v té práci není z mojí strany nic vypočítavého a bulvárního.

Poslední léta, která jste s Havlem strávil, se bývalý prezident věnoval dopsání a realizaci své divadelní hry Odcházení a potom režii stejnojmenného filmu. Vnímal jste, že jde o konečnou etapu jeho života?

Bylo to vlastně Havlovo odcházení na třetí... Psal Odcházení, točil Odcházení a - odcházel. Teprve ve střižně, s odstupem let, si uvědomuji, že jsem tehdy vůbec nevnímal, jak pan prezident stárne. Až teď na vlastních záběrech vidím to, že nám mizel před očima. Je moje velká zodpovědnost vystavět dokument tak, aby v něm vlastní prezidentovo odcházení bylo zobrazeno pravdivě, abychom doložili, že odcházel absolutně důstojně, smířený a vyrovnaný se světem. Alespoň tak jsem to cítil a možná je dobře, že jsem tehdy jeho stárnutí tolik nevnímal a neprožíval, třásly by se mi asi při natáčení ruce.

Jak vnímáte z odstupu času jeho film Odcházení?

Václav Havel si opravdu natočením Odcházení splnil svůj dětský sen. Ten film je podle mě přesný filmařský obraz jeho mysli, přenesený za pomoci filmových profesionálů na plátno. A při natáčení v České Skalici vznikl i název našeho dokumentu Tady Havel, slyšíte mě?. Ta slova totiž režisér Havel říkal do megafonu, když si na začátku práce zkoušel komunikaci s herci. Ten název je myslím výborný, protože přesně vyjadřuje, o co nám jde.

A o co vám jde?

V žádném případě nechceme vyslat do světa náš striktní osobní názor na Václava Havla, rádi bychom jej zafixovali takového, jaký byl, jak ho viděla moje kamera. Koncipujeme dokument tak, aby co nejvíc mluvil o Havlovi on sám.

Co bylo podle vás pro Václava Havla jako pro člověka nejpříznačnější?

Především jeho specifický humor. A to, jak dokázal být stejný před kamerou i mimo ni. Dál třeba laskavost. Fascinovalo mě také, že dokázal věci většinou udělat nově a jinak, než to dělali ostatní. Samozřejmě mu nadržuji a určitě to tak nebylo pořád, ale třeba když ho Senát požádal, aby měl projev k dvacátému výročí Listopadu, tak se ho zhostil naprosto originálně a nečekaně, což ostatně uvidíte v našem dokumentu.