Národ se nedefinuje výší HDP

10. listopad 2019

Šarmantní gentleman i obávaný vladař, romantický hrdina i arménský uprchlík, statečný odbojář či pohádkový čert. Jiří Dvořák je výrazná herecká osobnost, která se už po léta zapisuje do vědomí diváků i posluchačů. Na jevišti, před kamerou i u rozhlasového mikrofonu ztvárnil desítky rolí. Umí zahrát na tragickou notu i sršet humorem, nezbedně řádit i tiše trpět. K příznivému dojmu ze svých výkonů přidává stále nové položky.

Navíc patří k přemýšlivým hercům, kteří uvažují o svých postavách, o herectví vůbec i o světě. Aktuální příležitost pro naše setkání nabídla Dvořákova spoluúčast na rozhlasové adaptaci Žebrácké opery Václava Havla, jejíž nahrávku právě vydává Radioservis.

Často pracujete „pouze“ s hlasem: nahrál jste řadu audioknih, dabujete filmy, účinkujete v rozhlasových hrách. Vypadá to, že máte rád práci se zvukem a rozhlas zvlášť.

Rádio mě baví, protože má neuvěřitelnou sílu. Kdo umí poslouchat, dobře to slyší. Proto jsem taky přijal po dlouhé době nabídku na Žebráckou operu.

Proč po dlouhé době?

Myslím, že se natáčí málo rozhlasových her, a je to hrozná škoda. Dřív jich bylo víc. Rozhlasová práce měla pro mě i ten pozitivní význam, že jsme se u mikrofonu častěji scházeli s kolegy, člověk se společně s nimi udržoval v určitém modu. Teď při natáčení Žebrácké opery to bylo stejné, také proto mě to těšilo.

Na Havlově hře se vám tedy pracovalo dobře?

Byla to velmi příjemná práce. Potkal jsem se s Lukášem Hlavicou, který hru režíroval a kterého si moc vážím. Rád jsem se u mikrofonu setkal s Viktorem Preissem, s nímž jsme seděli sedmnáct let v jedné šatně na Vinohradech, s Táňou Medveckou, Tomášem Töpferem a dalšími kolegy. Obsazení bylo myslím moc hezké, takže doufám, že to celé dopadlo dobře.

Jiří Dvořák

S Havlovou rodinou, konkrétně s Dagmar Havlovou se znáte asi z Vinohradského divadla, že?

Znali jsme se ještě mnohem dřív, mám na ni dětskou vzpomínku. Když jsem jako kluk chodil v Brně do Pirka - to byl dětský rozhlasový soubor, brněnská obdoba pražských Dismančat - několikrát jsme se tam s Dášou potkali. Podepsala se mi do památníčku a napsala do něj: „Ať hraješ jako Olivier!“ Později jsme se setkávali před kamerou nebo na jevišti.

Máte osobní vzpomínku i na Václava Havla?

Mám. Když jsem byl ještě v Mahenově činohře, současném Národním divadle Brno, těsně po revoluci jsme jako první představení hráli Asanaci. Režíroval ji Peter Scherhaufer. To představení se neuvěřitelně povedlo. Ačkoliv lidé v té době moc nechodili do divadla, na Asanaci bylo plno. Vzpomínám si, že na jedno představení přijel i pan Václav Havel, potom se na jeho počest konal raut. Měl v Brně pár známých, kdysi tam nějakou dobu taky působil, myslím, že jako dramaturg. Po našem představení ho nemohli z divadla vůbec dostat, doprovod ho marně vyzýval: „Pane prezidente, už musíme jet!“ Bylo to moc milé setkání a trvalo dlouho. Pak jsme se ještě potkávali na Vinohradech, když Dáša hrála ve Višňovém sadu a pan Havel na její představení chodil.

Když je řeč o divadle - vy jste před časem odešel po mnoha letech z Vinohradského divadla. Proč jste to po tamní úspěšné kariéře udělal?

Měl jsem trochu problémy s hlasivkami, které víceméně ještě přetrvávají, ale hlavní důvod byl jiný. Hrál jsem v těžkých titulech - Jindřich IV., Amadeus, Ideální manžel. V poslední době jsem chodil na jeviště s dvěma pocity: ať to všechno řeknu a ať už to proboha skončí! To není zrovna motor, který by vás na jevišti držel. Cítil jsem, nechci říct vyhoření, to je asi silné slovo, ale přestával jsem mít na jevišti radost.

Není vám teď přece jen líto, že hrajete vlastně jen ve dvou komorních představeních ve Viole, v Taylorově Adresátu neznámém a v Andělu v modrém o osudovém vztahu Cocteaua a Maraise?

Není, rozhodl jsem se tak a ve Viole jsem naprosto spokojen. Stačí mi to. Viola, kterou fakt miluju, je nádherný prostor a chodí tam krásné publikum. Zatím mě to naplňuje a velké divadlo mi v podstatě nechybí.

,,Rádio mě baví, protože má neuvěřitelnou sílu. Kdo umí poslouchat, dobře to slyší," říká herec Jiří Dvořák, nový Macheath v Havlově Žebrácké opeře.

Vyhovuje vám blízký kontakt s publikem?

Já to mám rád. Mám ovšem rád i velký prostor, proto jsem byl v Mahenově divadle v Brně a pak v Městském. Byl jsem rád i tam, vždycky jsem říkal, že jestli půjdu do Prahy někam do divadla, tak jedině na Vinohrady. A Vinohrady se tenkrát ozvaly...

Které role jste tam měl rád?

Měl jsem moc rád drama Richarda Kalinoského Měsíční běs, které jsme uváděli ve zkušebně, je to hra o dvou Arménech v Americe, hráli jsme ji s Andrejkou Elsnerovou, Honzou Šťastným a Braňo Holičkem. Tam se podle mě povedlo něco mimořádného. Vzpomínám na to představení moc rád a je mi líto, že z něj neexistuje žádný záznam. Měl jsem svým způsobem rád Macbetha, i když to byla úplně šílená práce: hráli jsme to v překladu O. F. Bablera z roku 1942, jeho čeština byla až archetypální. Rád vzpomínám taky na Pobřeží s Viktorem Preissem, z poslední doby na roli Sallieriho v Amadeovi i na Jindřicha IV., i když to byla děsná dřina. Měl jsem na role docela štěstí, málokdy jsme musel hrát něco, co se mi opravdu protivilo.

Dostal jste někdy úkol, který vám neseděl?

Jeden, to jsem byl ještě v Městském divadle v Brně. Dostal jsem hlavní dvojroli v Broukovi v hlavě. Říkal jsem si tehdy, ježíšikriste, co je to za komedii?! Nechtěl jsme to hrát, říkal jsem si, že já tu jsem přece na dramatické role, ne na tuhle taškařici. Pak si mě ale vzala stranou kolegyně Zdena Herfortová a dvě hodiny do mě poměrně hlasitě mluvila, abych si uvědomil, že tenhle Feydeau je v podstatě Hamlet v bulváru - v tom nejlepším slova smyslu. A pak to byla jedna z mých nejúspěšnějších rolí.

Odešel jste z divadla, ale na významné role ve filmu a v televizi si nemůžete stěžovat. Diváci si vás ale nejvíc pamatují jako Uriáše v Andělu Páně. Neštve vás to trochu?

Neštve! Vím, že i kdybych dostal Oscara za cokoliv jiného, vždycky budu ten čert z pohádky. Na jednu stranu si člověk řekne, vždyť jsem natočil i jiné věci! Ale na druhou stranu, když má film takový úspěch, jako že úspěch měl, je to dobře. A proč se zlobit na něco, co se líbilo?

Třeba kvůli těm důležitějším rolím.

Ivan Trojan taky říkal: „Já mám na polici pět šest Českých lvů, a stejně si mě všichni pamatují z Četnických humoresek.“ Zaplaťpánbůh, že se to lidem líbilo, proto to děláme. A naše dvojka s Trojanem byla myslím povedená. Správně jsme se doplňovali. Celé je to o přátelství, pořád si ze sebe sice utahujeme, ale jsme kamarádi. Říkám, že síla „Andělů“ je v tom, že s tou pohádkou může člověk stárnout. Má se tam na co dívat jako dítě, i když nechápe fóry pro dospělé, a jak dospívá, začíná chytat i ty trochu intelektuálnější vtipy. Proto bude ta pohádka myslím pořád zajímavá.

Ve „dvojce“ Anděla Páně to vypadalo, jako byste s Ivanem Trojanem vůbec nestárli. Po těch jedenácti letech jste vypadali skoro stejně jako v prvním díle.

Však já tam měl ještě původní kostým z jedničky.

Bude třetí Anděl Páně?

Už dvojka byla riskantní. Moc si nedovedu představit, že bychom šli do trojky. To bychom dráždili hada bosou nohou.

Ve kterých filmech se na sebe rád znovu podíváte?

Hodně mě baví Operace Silver A, kterou natočil Jiří Strach, to se myslím povedlo. Téma bylo skvělé, scénář výborný. Líbila se mi i Vůně vanilky. Bylo to mé první setkání s Jirkou Strachem, moc hezký scénář, dobré obsazení.

Teď se točí většinou seriály a solitéry jako Vůně vanilky nemají v televizi moc šanci. A přitom ne všechny seriály se povedou. Ale promiňte, vy myslím právě točíte seriál, samozřejmě mu přeju úspěch. Co to bude?

Filip Renč natáčí pro televizi detektivní minisérii Hlava Medúzy, půjde o samostatné, uzavřené případy. S Jitkou Čvančarovou, Michalem Isteníkem a Petrou Bučkovou hrajeme skupinu vyšetřovatelů. Teď natáčíme čtyři díly, na jaře další čtyři.

Nezdá se vám, že solitérní televizní filmy bývaly většinou sevřenější a působivější, jaksi noblesnější než seriály?

Samozřejmě že ano! Já nastoupil pouze do jednoho „nekonečného“ seriálu, do Ulice, a to na rok a půl, ale jen proto, že jsem si chtěl zahrát s Terezkou Brodskou, protože jsme se předtím nikdy pracovně nepotkali. A řeknu vám, je to výborný trénink, ale jen pro hotové herce. Když tam přijde mladý člověk ze školy, nic se nenaučí, protože na to není čas. Jestli se dělá dvacet obrazů denně a jeden obraz má třeba čtyři pět stran, jde jen o to, aby se to stihlo. Řekni to, hlavně to řekni, ať můžeme jít dál! V podstatě neexistuje nějaká práce s hercem. A jestli bude někdo nad touhle větou prskat, klidně si ji obhájím, protože jsem u toho byl, takže to můžu říct. Když děláme ty solitéry - jak jste to nazvala, máme na hereckou práci přece jen víc času.

Kde vás kromě seriálu Filipa Renče ještě uvidíme?

Máme roztočenou pohádku pro kina, jmenuje se Největší dar, režisérkou je Darja Hrubá. Natáčíme většinou v krásném prostředí v Beskydech. S Kubou Taberym pracujeme na projektu Legie Sto o československých legiích v zahraničí. Tři díly jsou už natočeny a odvysílány, teď jsme točili na Slovensku, letíme na Bajkal, příští rok projedeme celou transsibiřskou magistrálu.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Více o tématu