Váchalův Krvavý máj
Květen není jen měsíc lásky, ale taky mnoha významných výročí, mezi než patří i padesát let od úmrtí výtvarníka Josefa Váchala (zemřel 10. května 1969 ve věku osmdesáti čtyř let).
Zřejmě i proto, že vzpomínka na tohoto umělce bývá v květnu zastíněna oslavami jiných, rozhodli se Váchalovi na Vltavě zasvětit „první máj“.
Na webu Českého rozhlasu se mohli posluchači dočíst, že „první máj se na Vltavě nesl na vlnách šumění šumavských lesů“, neboť tématem většiny pořadů byla právě Šumava, kterou Váchal miloval, rád se po ní toulal a zachytil ji a vystihl ji výtvarně i literárně v cyklu dřevorytů Šumava umírající a romantická.
Kdo však trávil poslechem rozhlasu i pozdní večer, první máj, tomu v uších šumělo něco zcela jiného než lesy: krev. Dramaturgie Vltavy totiž zařadila na prvomájový večer do vysílání premiéru adaptace Krvavého románu, nejznámější knihy Josefa Váchala. Krvavý román je originální parodie na brakové horory z 19. století. Krev teče proudem, nože se čvachtavě zařezávají do útrob, kusy uřezaných lidských těl létají vzduchem a mlaskavě dopadají na zem, to vše v podzemních kobkách, nevěstincích a ložnicích smilných knížat. Zápletky jsou plné zvratů, scény neuvěřitelné, postavy zvrhlé. Josef Váchal tyto prvky s chutí použil a zveličil ad absurdum a text, jak je pro něj charakteristické, doplnil působivými ilustracemi.
Vít Vencl, autor i režisér rozhlasové adaptace, zarámoval úryvky z románu hranými reportážemi z rozhlasového studia a z míst, jež jsou spjata s Váchalem. Inscenace neparoduje jen brakovou literaturu, ale i médium rozhlasu, v jehož budově se během natáčení adaptace začnou dít taky pořádné „krváky“. Úryvky z Krvavého románu jsou inscenovány ve stylu rozhlasových pořadů, které jsou posluchačům Vltavy dobře známy - Osudy, v nichž vypráví svůj životní příběh jedna z nevěstek, Souzvuk, Výlety s Vltavou na místo spjaté s románem. Účinkující herci Miroslav Hanuš, Marek Němec, Jiří Hromada a Magdaléna Borová podpořili styl inscenace lehce expresivním projevem, který násobí komediální účinek předlohy.
Tvůrci promyšleně pracují s prvky mystifikace, zejména na začátku pořadu, kdy po prvním úryvku z Krvavého románu začíná rádoby reportáž o tom, jak to vypadá v rozhlase, když se točí horor. K dojmu autenticity přispívá i to, že v jednotlivých „vstupech“ nevystupují coby reportéři známí herci, ale rozhlasoví redaktoři Tomáš Černý a Alena Zemančíková. Iluze je tak zdařilá, že posluchač možná bez povšimnutí vstřebá informaci o tom, že v suterénu rozhlasové budovy jsou ustájeni poníci a že se v rozhlase natáčí adaptace díla ne Josefa Váchala, ale Josefa Paseky, což je ve skutečnosti postava z Krvavého románu, která píše Krvavý román. Postmoderní reflektování procesu vzniku díla podtrhuje hravost inscenace.
V roce 1924 vytvořil Váchal na základě pokleslého žánru vrcholné umělecké dílo. A o devadesát pět let později byla na půdorysu díla, jehož hlavní kvality jsou vizuální, natočena zdařilá rozhlasová inscenace.
