,,Vysoká hra" Josefa Šímy
,,Mé obrazy jsou prostorem otevřeným každému. Zachycují a dávají zajiskřit snům a vzpomínkám každého z nás, zmnoženým a odraženým v zrcadle žitého okamžiku," napsal 1968 malíř Josef Šíma (1891-1971).
Prostor k prohlídce části jeho tvorby poskytuje až do 28. července pražská Valdštejnská jízdárna. Výstava Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře, kterou připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně, představuje obrazy a kresby od malířových brněnských začátků až do počátku třicátých let minulého století. Je však možná škoda, že kurátoři expozice opomenuli jednu téměř neznámou část Šímovy rané tvorby. V roce 1919 totiž vytvořil nejméně dvanáct akvarelů, v nichž zachytil nejrůznější vojenskou techniku armády nově vzniklého státu - Československa. Tento zajímavý soubor vlastní Vojenský historický ústav Praha; nebyl by proto problém jej na výstavu zapůjčit.
Le Grand Jeu
Ale výstava se zaměřuje, jak napovídá její podtitul, především na Šímovo působení v rámci francouzské skupiny Le Grand Jeu (Vysoká hra), jejíž jádro kromě něj tvořili básníci Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal a Roger Vailland, kreslíř Maurice Henry, fotograf Artür Harfaux, básník a literární kritik André Rolland de Renéville, spisovatel Hendrik Cramer a jeho žena Vera Milanova. „V letech 1929 až 1931 se Šíma stal hlavním výtvarníkem skupiny a ostatní členové - básníci - se zabývali interpretací jeho tvorby,“ řekla kurátorka výstavy Anna Pravdová.
„Vysoká hra není literární, umělecká, filosofická ani politická revue. Vysoká hra hledá pouze podstatné. Nic z toho, co si lze představit, není podstatné,“ napsal Josef Šíma. Vysoká hra se odlišovala od „pravověrného“ surrealismu tím, že - jak ve své monografii o Josefu Šímovi uvedl František Šmejkal - „se snažila rozšířit poznání nejen dolů, do nevědomí, ale i všemi směry, tzn. i k vyšším formám vědomí a k mimosmyslovému vnímání. Proto přikládala takovou váhu intuici, extázi, iluminaci, imaginaci a jasnozření.“ Šímovy práce v této části výstavy doplňují umělecká díla ostatních členů skupiny i některé dokumenty.
Záhady tváře
Josef Šíma naštěstí nikdy nepodlehl tehdejší avantgardní iluzi, že podobizny by měly být vyloučeny ze zorného pole malířů. Naopak si uvědomoval, že problém tvorby portrétů je nutné řešit nově. Snažil se postihnout tajemství lidské tváře; jeho portréty z konce dvacátých a počátku třicátých let jsou vlastně „hloubkovou sondou do nitra moderního člověka“, jak napsal Gilbert-Lecomte v eseji Záhada tváře pro katalog výstavy, která se v pařížské galerii Povolozky konala v roce 1930. Vévodily jí právě portréty Gilbert-Lecomta a Daumala, které můžeme vidět i ve Valdštejnské jízdárně. Je tak možné je porovnat s téměř „klasickými“ podobiznami Šímových příbuzných a přátel, které vytvořil na počátku své tvůrčí dráhy a které jsou vystaveny v úvodu expozice. O patnáct let později se již zaměřil na studium tváře, portrétované osoby zasazoval do neurčitého až abstraktního prostoru.
Je jen dobře, že nedlouho po přehlídce celoživotní tvorby Františka Kupky se můžeme seznámit i s podstatnou částí díla Josefa Šímy.
Vždyť na počátku třicátých let ho Gilbert-Lecomte zařadil po bok velikánů světového moderního malířství Picassa a Miróa. Oba čeští malíři patří jednoznačně k nejvýznamnějším výtvarníkům 20. století. Oba také spojuje to, že větší část svého života strávili ve Francii, kde rovněž zemřeli. Šíma byl s francouzským prostředím srostlý, v daném období zejména s filozofií a básnickou poetikou skupiny Vysoká hra, což nám velmi dobře dokumentuje současná výstava.
Má však jednu vadu na kráse. Prostor Valdštejnské jízdárny je sice nádherný, ale pro expozice tohoto typu - stejně jako v případě Kupkovy výstavy - pro své omezené rozměry nevhodný. Neumožňuje totiž například patřičný odstup od rozměrnějších obrazů, třeba od působivého plátna Návrat Theseův. Škoda...
