V cizině jsem Ester’s daddy, říká zpěvák a skladatel Janek Ledecký

9. květen 2022

Zatímco česká historie je plná osudových osmiček, příběh Janka Ledeckého se hemží dvojkami. V roce 1962 se narodil, v roce 1982 spoluzakládal Žentour a v roce 1992 vykročil na sólovou dráhu. A čím do Jankovy osobní historie vstoupí letopočet 2022? Jeden zápis už je jistý: právě vychází album jeho největších hitů v úpravách pro symfonický orchestr.

Album Symphonic je studiovou verzí vašeho symfonického turné z roku 2019. Co jste si sliboval od úprav svých skladeb pro orchestr?

Písničku můžete zazpívat a capella, zahrát ji s menší i velkou kapelou, což jsem v případě svých písní už mockrát udělal. Ale symfonická verze je nadstandardní výbava. V orchestrálním aranžmá písničky kulminují, víc už jim nemůžete dát.

Napsal jste desítky úspěšných skladeb. Podle čeho jste vybíral ty, které se ocitnou na symfonickém albu? Některé se asi pro orchestraci úplně nehodí, ne?

S tím bych tak úplně nesouhlasil, to je otázka přístupu. Ale vybral jsem věci prověřené časem, písně, které žijou svým životem i mimo mé koncerty. Některé z nich se už dávno staly veřejným majetkem.

Spojení populární hudby a symfonického orchestru nemusí vždy vyjít. Měl jste při přípravě symfonického turné i desky Symphonic nějaký projekt jako svou metu, k níž jste se chtěl přiblížit? Nebo naopak jako odstrašující příklad?

Vzorovým projektem bylo pro mě třeba album Symphonicities od Stinga. Jsou kapely, které na symfonickém turné hrají písničky tak, jak je hrají na deskách, jen k nim přilípnou symfoňák, aby to mělo mohutnější zvuk. Což je strašná škoda, protože nevyužijí ten ohromný potenciál velkého tělesa. Obsazení symfonického orchestru se vyvíjelo několik století a to, že se jeho zvuk ustálil až na dnešní podobě, není náhoda. Co se týče pokrytí všech barev zvuku je to úplně nejdokonalejší systém, a kdo s orchestrem umí pracovat, tak s ním vždycky dosáhne něčeho mimořádného. Já to poprvé zažil s Martinem Kumžákem, když jsme natáčeli základy pro Hamleta. Martin je totiž člověk, který zvládá aranže a orchestrace opravdu mistrně.

Kdo byl tím Martinem Kumžákem v projektu Symphonic?

Mám úžasného bubeníka, který se jmenuje Hanz Sedlář. Kromě toho, že bubnuje, je i skvělý klavírista a hraje na spoustu dalších nástrojů, k tomu taky píše filmovou muziku. Když jsme si o projektu Symphonic začali povídat, poprosil mě, jestli by mohl zkusit udělat nějaké aranže a orchestrace. Dal jsem mu dvě písně na zkoušku a on ve studiu pořídil demonahrávky, ze kterých bylo dobře patrné, jak by to celé ve výsledku mohlo znít. A mně se to tak zalíbilo, že jsem mu aranže zadal komplet.

Na symfonickém turné jste v roce 2019 střídal orchestry, jednou jste hráli s Janáčkovou filharmonií, jindy s Filharmonií Bohuslava Martinů. Proč jste se pro studiovou verzi rozhodl využít zrovna Filharmonii Hradec Králové?

Když jsme chystali turné, nedokázali jsme v případě Brna a Ostravy sladit volné termíny sálů a hradecké filharmonie, s níž jsme to původně chtěli celé odjet. Což nás přivedlo k šílenému nápadu, že bychom turné absolvovali se čtyřmi různými orchestry. A tak jsme nakonec v Ostravě hráli s Janáčkovou filharmonií, ve Zlíně s Filharmonií Bohuslava Martinů, v Brně s Czech Virtuosi a v Praze a Hradci s Filharmonií Hradec Králové. Při plánování turné jsme zjistili i to, že je absolutně nemožné zajistit pro všechny koncerty jednoho dirigenta. Věděl jsem, že Hanz Sedlář má s dirigováním zkušenosti, tak jsem ho trochu hecnul a dopadlo to tak, že jsme vzali záskok na bubny a on to celé odmával.

Čtěte také

Jak se vám spolupracovalo s klasickými hudebníky? Přece jen, je to trošku jiný svět.

Byl to velký krok do neznáma, zvlášť pro Hanze, protože orchestry jsou složené ze senzačních muzikantů, kteří svému nástroji obětovali opravdu celý život. Když se před ně postaví někdo, kdo projeví jakoukoli slabost nebo zaváhání, sežerou ho zaživa. Ale dopadlo to úplně úžasně a na jaře 2021 jsme začali připravovat studiovou nahrávku, která nakonec vznikla v Hradci s hradeckou filharmonií.

Na šňůru jste přizval Ivana Hlase. Zrovna on se před symfonickým orchestrem určitě ocitnul poprvé. Kdy jste se poprvé potkali?

Ivana jsem prvně zažil už někdy v sedmnácti. Pamatuju si, že jsem vešel do Houtyše (bývalá kultovní hospoda v Dejvicích, pozn. autora) a on tam seděl s celou hanspaulskou partou za jedním stolem: Hejma, Tesaříci, Krausberry, Bluesberry… Hráli muziku, o které jsem do té doby nevěděl, že se vůbec dá česky zahrát. Vždycky v půlce koncertů našeho symfonického turné jsem Ivana uvedl: „Dámy a pánové, dost bylo řečí, přichází Ivan Hlas!“ Než se Ivan s kytarou propletl mezi všemi těmi smyčci a dřevy k mikrofonu, celý sál už stál. A když dal v Praze jako přídavek Na kolena a v narvaném Rudolfinu zazpíval „A tenhle barák vám posere pták!“, došlo mi, že se vyklenul jeden úžasný oblouk mého života. A že cokoli, co ještě v rámci mé kariéry přijde, můžu už brát jako bonus.

Jedním z vašich letošních výročí jsou čtyřicátiny kapely Žentour. První koncert jste odehráli v roce 1982 v klubu Na Chmelnici jako předkapela skupiny Abraxas. Vybavíte si ještě ten koncert?

Stoupnout si před Abraxas bylo pro mě tenkrát něco podobnýho, jako kdyby mi dneska řekli, že tu mají hrát Stouni a já jim budu dělat support… Koncert Na Chmelnici byl vůbec prvním představením Žentouru po asi půlročním zkoušení. Vstoupil jsem na úplně neznámé pole, do té doby jsem tíhnul víc k té Hanspaulce, a když jsem někde vzal kytaru do ruky, tak jsem hrál Dylana a různé bluesovky. Tohle bylo opravdu něco úplně jiného. Tenkrát s námi začala spolupracovat i baletní jednotka Křeč bratrů Cabanů, takže náš koncert byl, jak se říká, konceptuální představení. Děly se tam věci. Používali jsme kostýmy a líčidla a taky naše texty byly hodně zvláštní. S odstupem času nemůžu uvěřit tomu, že jsem zpíval verše vesměs převzaté ze slabikáře pro zvláštní školy, třeba „Véno, Véno, přines vanu, vykoupeme naši pannu“… (smích) Každopádně to byl silnej zážitek.

Žentour byl od počátku řazen mezi kapely nové vlny českého rocku. Chtěli jste do téhle party patřit?

Byl to záměr. Když mně Jana Koubková dohodila konkurz do Žentouru, kde sháněli zpěváka, kluci se zrovna rozhodli, že už nebudou hrát jazz rock, ale novou vlnu. Taky se právě přejmenovali, do té doby hráli jako Hemenex, což jim ale zakázali komunisti, protože jim to přišlo moc americký… (smích) Nová vlna byla tenkrát v rokenrolu ten nejsilnější proud, ale já na ten konkurz přišel ještě s dlouhými vlasy, takže mi řekli, že mě teda berou, ale že musím něco udělat s image. Že hipíci už jsou passé a Woodstock je pryč.

Takže vlasy šly dolů?

Shodou okolností jsem se zrovna na právech chystal na vojenskou katedru, takže bych se stejně musel ostříhat. A na další zkoušku už jsem přišel dohola.

V roce 1983 vyšel ve stranickém časopise Tribuna nechvalně proslulý pamflet Nová vlna se starým obsahem. Na rozdíl od kapel Pražský výběr, Letadlo nebo Jasná Páka v něm sice Žentour nebyl výslovně zmíněn, ale problémy asi přišly i tak, ne?

Problémy byly, ale kvůli úplně jinému článku. My jsme totiž měli v Tribuně vlastní recenzi! Nejlepší promo, jaké se v té době dalo vymyslet! Hráli jsme na koncertě v Lucerně, spolu s Classic Rock’n’Roll Bandem a Žlutým psem. Původně tam měla vystupovat i Jana Kratochvílová, tehdy Jana Pope, která ale týden před tím zdrhla do Anglie. Tak pořadatelé sáhli po nás. A v Tribuně pak vyšel článek, kde se psalo, že „pankáči z Pražské konzervatoře zvedli Lucernu ze sedadel“, což by byl senzační titulek, ale on to ten blb, co to napsal, myslel tak, že je to hanba, protože lidi mají přece na koncertě spořádaně sedět a poslouchat, ne tam někde poskakovat. (smích) A v tomhle duchu ten článek pokračoval. Takže nás natřeli, ale jak jsme do té doby koncertů neměli moc, tak se s nimi pak roztrhnul pytel a my se stali pomalu ikonou undergroundu…

V kapele Žentour se v osmdesátých letech mihnul i David Koller, který pak s Robertem Kodymem, P.B.Ch. a Michalem Dvořákem rozjel Lucii. Nezalitoval jste někdy jeho odchodu? Možná jste mohli s Davidem dovést Žentour ještě dál.

Mihnul... trvalo to tři roky. A moc rádi na to oba s Davidem vzpomínáme.  David měl už tehdy jasný sólový ambice a docela oprávněný pocit, že by je v rámci Žentouru nenaplnil. A Lucie byl, řekněme si to na rovinu, senzační projekt. Udělal dobře, že odešel.

Janek Ledecký na Metronome Warm Up 2021 během koncertu Forever Král, poctě Ivanu Královi

Po sametové revoluci většina českých kapel pocítila odliv posluchačů preferujících donedávna nedostupnou zahraniční hudbu. Potkalo to i Žentour?

Zaznamenali jsme to všichni, ale já devadesátky takhle vůbec nevnímal. Nadšení ze svobody bylo daleko větší. Vlastně mi přišlo, že je férový, když je ta soutěž takhle otevřená.

Nicméně Žentour jste v té době opustil a vydal jste první sólovou desku Na ptáky jsme krátký. Zamýšlel jste ji jen jako dočasný odskok od kapely, nebo už vám bylo jasné, že Žentour nerozchodíte?

Po druhém albu Žentouru jsem byl hodně rozepsanej, měl jsem pohromadě dvanáct nových písniček a přišel jsem s nimi za Honzou Černým (baskytarista Žentouru, pozn. autora). Ale on měl pocit, že bychom si měli dát rok pauzu, aby nový repertoár uzrál, chtěl tomu dát čas. A tak jsem si řekl, že si udělám sólovku, podobně jako PaÍo Habera, který si tenkrát taky odskočil od Teamu. Ale natočil jsem desku, která je pro mě i po těch letech naprosto zásadní, a už tenkrát jsem vycítil, že bych se do skupiny neměl vracet. Ten princip, kdy jsem byl sám zodpovědný úplně za všechno, od muziky přes texty po muzikanty ve studiu, mi vyhovoval. A hlavně mě nadchlo, že na každé další desce budu moct pracovat s jinými lidmi.

V polovině devadesátých let jste vydal cédéčko Některý věci jsou jenom jednou, které jste natočil se skvělou slovenskou sestavou včetně Andreje Šebana a s Ivanem Králem v roli producenta. Jak vzpomínáte na spolupráci s jediným českým rockerem, který se prosadil ve světě? V čem byl výjimečný?

Ivan byl úžasnej v tom, že dokázal ve studiu vytvořit atmosféru, která je pro vznik něčeho nového naprosto zásadní. Měl jsem třeba představu, že by píseň Budu všechno, co si budeš přát mohla mít trochu jinej sound. A tak jsme se s Ivanem dohodli, že Andreje Šebana, který je velmi výrazný kytarista, posadíme pro změnu k pianu a kytary se chopí Ivan. To neví úplně všichni, že v tomhle hitu hraje Andrej Šeban na piano… Když máte ve studiu geniální muzikanty, musíte se je snažit využít naplno. Do studia vždycky přicházím s určitou představou, s návrhy svých aranží, ale když máte vedle sebe tak velké osobnosti, měl byste být otevřený a maximálně využít jejich vklad.

Na přelomu milénia jste se stal i muzikálovým tvůrcem, mimořádný úspěch slavil zejména váš Hamlet. Tehdy ještě původní český muzikál nebyl tak běžný, hrál se sice Dracula a Krysař, jinak ale převládaly verze globálních hitů. Byla to z vašeho dnešního pohledu velká odvaha, napsat si svůj muzikál a ještě jím otevřít nové divadlo Kalich?

Mně tenkrát vůbec nedocházelo, jak jsem si mohl nabít hubu… Hamlet začal vznikat v roce 1997, kdy jsem natočil svoji šestou desku Mít kliku, produkoval ji Martin Kumžák. To album jsme míchali v Ostravě a pamatuju si, že jsme v pauze s Martinem seděli na zahradě studia Citron, kolem kvetly třešně, a on mi najednou říká: „Hele, nechceš po všech těch zlatých a platinových deskách zkusit napsat něco pořádnýho?“ Zalapal jsem po dechu a čekal, co z něj vypadne. A on vytáhl z podpaží svazek Shakespearových tragédií v Saudkově překladu, zapíchnul prst doprostřed knihy a otevřel ji na Hamletovi. „Zkus to napsat v písničkách,“ povídá. A mně v tu chvíli proběhly hlavou filmové verze Hamleta od Zeffirelliho po Kennetha Branagha a taky vzpomínky na to, jak jsem v prváku na gymplu viděl svého prvního Hamleta ve vinohradském divadle s Hanzlíkem v hlavní roli a jak to bylo úžasný představení. A řekl jsem si, proč ne?

Takhle to zní vlastně velmi jednoduše.

Vůbec mi nedošlo, do čeho se pouštím. A taky jsem v té době muzikálem jako žánrem hluboce pohrdal. Takže jsem měl jedinou podmínku – chtěl jsem odjet do Ameriky, abychom se podívali, jak muzikál dělá světová extraliga. Tak mě Martin protáhnul New Yorkem a během čtrnácti dnů jsme viděli asi deset nebo dvanáct představení.

Co jste si z těch broadwayských produkcí odnesl pro sebe jako autora?

Ponaučení, že způsobů, jak převyprávět nějaký příběh písničkami a muzikou, je nepřeberně mnoho a že hlavní je udělat to perfektně a držet se při tom klasických pravidel dramaturgie. Věděl jsem nicméně, že našlapuju v minovém poli, a tak jsem poprosil Jana Kačera, aby mi dělal konzultanta, což byla spolupráce, na kterou se nezapomíná. Netušil jsem, že otevírám úplně novou životní kapitolu, natož že se mi v průběhu let podaří stát se autorem světově nejúspěšnější hudební adaptace nejslavnějšího Shakespearova dramatu. Strašně si toho vážím. Kamarádi mi říkali, že jsem byl v době, kdy jsem psal Hamleta, v takovém vytržení, že se mi radši vyhýbali, a když mě náhodou potkali, radši přešli na druhou stranu chodníku. Žil jsem ve zvláštním tranzu a vyvrcholilo to tím, že jsem vzal všechny rodinné úspory a s kamarády postavil pro Hamleta rovnou divadlo! Momentů, kdy se to celé mohlo zvrtnout, bylo tolik, že mi z toho ještě dneska vyráží na čele studenej pot. Ale vyšlo to.

Janek Ledecký; rocková opera Hamlet

Jste úspěšný zpěvák i skladatel, ale pro spoustu lidí jste i tak především otec fenomenální Ester Ledecké. Jaké to je, když slavného otce zastíní ještě slavnější dcera?

No, když překročíme hranice směrem na západ, tak to platí zcela určitě. U nás a na Slovensku je to ještě fifty fifty, ale jinak jsem ve světě samozřejmě hlavně „Ester’s daddy“… Když jsme v roce 2018 odlétali do Koreje na olympiádu, potkali jsme se na letišti s Markem Vašutem, který mi povídá: „Hele, ta Korea, nejdřív ty, teď Ester, to je úžasná synergie v tý vaší rodině!“ A já si uvědomil, že to je vlastně pravda, protože jsem jel do Koreje už asi popáté a strávil jsem tam spoustu času při spolupráci na korejských a japonských verzích Hamleta. Ta rodinná synergie vyvrcholila v jednom vtipném momentě. Když v Pchjongčchangu Ester vyhrála druhou zlatou medaili, vezli ji v dodávce od snowboardového kopce na medailový ceremoniál. Šofér měl v autě v televizi puštěný nějaký korejský music channel a tam najednou korejský hrobník, Hamlet a Horacio a zpívají (korejsky samozřejmě) „Celý život kopu si hrob“. Když si to Ester na zadním sedadle začala automaticky zpívat česky, otočil se na ni ten chlápek od volantu: „Jak to, že to znáte?“ Jeho spolujezdec se ale dovtípil, povídá, že to je vlastně možný, protože slyšel, že ten muzikál je původně z Česka. Tak se otočil na Ester: „Ten chlap, co to napsal, je přece od vás, ne?“ A Ester jen přikývla: „Jojo, ten je od nás…“

A Ester’s daddy se potutelně usmíval…

Já jel ve druhém autě, takže tu historku znám bohužel jen z vyprávění… (smích)

Celý rozhovor s Jankem Ledeckým si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Související

Více o tématu