Tenkrát v Belfastu. Určujícím prvkem nového filmu Kennetha Branagha je sociální akcent
Kenneth Branagh, proslavený shakespearovskými adaptacemi, se inspiroval vlastním dětstvím a natočil snímek Belfast.
Děj se začíná odehrávat ve výbušném roce 1969. Ostatně hned úvodní sekvence dětských her a dovádění poznenáhlu jakoby zamrzá v pohybu, kamera krouží kolem vyděšeného školáka Budda (Jude Hill), než dojde k bombovému útoku a řádění maskovaných útočníků. Režisér, jenž si napsal i scénář (a získal za něj Oscara), vyprávění rámuje barevnými dokumentárními průhledy na současný Belfast, než pohledem přes zídku sklouzne do černobílého, bohatě odstínovaného obrazu. Pečlivě vykresluje tehdejší reálie, bohatě zužitkoval hudební odkaz irského muzikanta Vana Morrisona.
Určujícím prvkem je ovšem sociální akcent, Buddovi rodiče ustavičně zápolí s hmotným nedostatkem a tváří v tvář narůstajícím násilnostem se rodina, odmítající vstoupit do pouličních střetů, rozhoduje, zda by v Belfastu měla zůstat.
Dění je nahlíženo Buddovým ne vždy chápavým a domýšlejícím pohledem, skrze drobné klukoviny, v případě potřeby korigované milujícími dospělými – nejen rodiči (Jamie Dornan a Caitriona Balfeová), ale zejména roztomile se špičkujícími prarodiči, ve které se mistrně převtělili Ciarán Hinds a přední dáma anglického herectva Judi Denchová.
Branagh nápaditě evokuje dobové okouzlení barevnými hity promítanými tehdy v kinech.
Branagh nápaditě evokuje dobové okouzlení barevnými hity promítanými tehdy v kinech, které spolu s diváky sledujeme také v barvách, Buddy prožívá i westerny vysílané v televizi – určujícím se stává V pravé poledne, zdůrazňující myšlenku, že zodpovědný muž neprchá před nebezpečím. Ústřední melodie filmu pak provází Buddova rozvážného tatínka, když se odhodlává rázně zasáhnout proti násilníkovi, který ohrožuje jeho nejmilovanější. I díky tomu snáze přehlédneme proklamativní tatínkova slova o tom, že nezáleží na tom, k jakému náboženství se člověk hlásí, ale jen na jeho povaze a mravních hodnotách.
