Underground po Magorovi. Deset let bez Ivana Martina Jirouse

U hřbitovní zdi se pásl kůň. A celou Vysočinu pokryl mlžný opar, jako by nad krajinou roztáhl křídla bájný Ikaros přichystaný, že s Magorem odletí na nebesa. 19. listopad 2011, pohřeb Ivana Marina Jirouse (1944–2011). Smuteční řeč v kostele v Kostelním Vydří vedl básník Jiří Kuběna a proslov byl plný odkazů na antickou éru evropské civilizace. Kuběna také podotkl, že s Magorovou smrtí také jedna éra skončila – čas českého a moravského undergroundu. „Odchází s tebou celá epocha,“ prohlásil Kuběna nad rakví. Byl jsem u toho a v tu chvíli Kuběnovi uvěřil, že underground zesnul. Naštěstí neumřel, za což z velké části může právě Jirousův odkaz.

Potulný dělník 2021

„Underground žije,“ říká mi Honza Bartoň v klubu Unleaded Coffee v Brně, pořadatel festivalu Potulný dělník. Je sobota 23. října 2021.

Na tuhle akci pravidelně jezdíval Ivan Martin Jirous, považoval ji za jednu z nejpodstatnějších v novém miléniu. Festival založil Magorův vzácný brněnský přítel Jaroslav Erik Frič v roce 1999. Erikovi se zdálo, že „máničky“ pořádají příliš hudebních projektů, ale žádný věnovaný literatuře. Popravdě řečeno, i Potulný dělník se stal částečně hudební akcí, publikum tady ale v úplné tichosti vyslechne i poezii. Dřív naslouchalo Magorovi, letos třeba Petru Hruškovi, Petru Čichoňovi, ale také teprve třiadvacetiletému básníkovi Dominiku Bártovi.

„Kapky v rýze na krýglu / občasně se protnou / s myšlenkou / na jiný život,“ recitoval Bárt tak trochu na magorovskou notu. „Jsem rád, že mohu básně číst na festivalu, na kterém dřív vystupovali Jirous, Frič, Kuběna anebo Homér,“ jmenuje mladý poeta zesnulé bardy.

Pohřeb Ivana Martina Jirouse 19. listopadu 2011|foto:Karel Šanda

Pořadatel Honza Bartoň se narodil v roce 1981, takže komunismus zažil jen ve školce a v první třídě. „V sedmnácti letech v roce 1998 jsem se náhodou dostal na festival Magorovo Vydří, který v Prostředním Vydří pořádal Martin Jirous. A jakmile jsem poznal Magora, nemohl už jsem jezdit nikam jinam než na undergroundové akce. Ve Vydří jsem začal nadšeně poznávat celou tu subkulturu, která je pro mě dodnes tím nejbližším, co mám.“

Bartoň převzal otěže festivalu po Jaroslavu Erikovi Fričovi (1949–2019) už v době jeho dlouhodobé nemoci. „Těší mě, že k nám stále nacházejí cestu zástupci nejmladší generace,“ vypráví. Před klubem opravdu stojí početná skupina sotva pětadvacetiletých. A všem je sympatické, že tahle akce se dělá bez ministerských či obecních dotací, stejně tak funguje i Bartoňovo nakladatelství Ears & Wind Records. „Pro nás je naprosto nepřijatelné žádat stát anebo město o granty,“ říká nakladatel.

Jirous prý dokáže spojovat český i moravský underground tak nějak ze záhrobí.

Podle Bartoně se osobnost jako Magor rodí jednou za sto let. „A zatím se nenašel nikdo, kdo by ho dokázal nahradit,“ přemítá. Což prý zas tak nevadí, protože Jirous prý dokáže spojovat český i moravský underground tak nějak ze záhrobí. „Nepoznal jsem nikoho jiného, kdo dokázal lidi kolem nezávislé kultury stmelovat tak jako Jirous. Dělal to už od počátku sedmdesátých let a za tuhle práci ho komunistický systém celkem pětkrát zavřel do vězení.“ 

Magorovo pekelcování

Jirousův životopis do roku 1989 je dostatečně znám, vlastně už je i součástí učebnic. Méně se ví o jeho letitém působení na mladé umělce po sametové revoluci. V tomto smyslu vzpomíná na Magora i jeho někdejší přítel a básník Petr Hruška.

„Magor byl mimo jiné nádhera člověka! Člověka intenzivně zaujatého osudem toho druhého. Ta vehemence, s jakou se dokázal zabývat lidmi, když padli do jeho zorného pole, ta byla vzácná. V pravém slova smyslu se tak účastnil na osudech jiných. Uměl si z lidí udělat blízké, a to není nic samozřejmého,“ říká Hruška pro Týdeník Rozhlas.

„Tyhle blízké pak vtahoval do svých veršů, do svých řečí, do svého pekelcování po hospodách. Hádal se s nimi, objímal je, souhlasil s nimi a zase se s nimi hádal, nechal se jimi inspirovat, dedikoval jim své básně, pamatoval si jejich myšlenky, rozcházel a scházel se s nimi, nedal na ně dopustit,“ pokračuje Hruška.

Ivan Martin Jirous a básník Petr Hruška|foto:Archiv Petra Hrušky

Po sametové revoluci se přitom zdálo, že podzemní kultura už nebude mít ve vybojované demokracii místo. Záhy se ale ukázalo, jak je underground životaschopný. A hlavně potřebný i v nové době.

Když byl Ivan Martin Jirous 19. listopadu 2011 spouštěn svými přáteli do země a farář Ladislav Heryán k tomu drnkal na kytaru slavnou máničkovskou píseň o muchomůrkách bílých, někdo vykřikl: „Máničky, zpívejte!“ A do té doby ne úplně spontánní zpěv přítomných se několikanásobně zesílil. Někdo si zapálil, jiný připil na Magora z plaskačky. V tu chvíli se opravdu zdálo, že se tisícovka přítomných loučí nejen se svým Náčelníkem, nýbrž opravdu i s celou epochou undergroundu.

Zdálo se, že se tisícovka přítomných loučí nejen se svým Náčelníkem, ale i s celou epochou undergroundu.

Jenže už svým neformálním chováním při smutečním obřadu zároveň všichni dokazovali, že se hned tak nenechají někým „ohnout“. Politickou tupostí ani zlatými telaty. Hloupými zákony ani byrokratickou zlovůlí, všudypřítomnou korupcí ani arogancí státní správy, potažmo blbstvím komerčních rádií a televizí.

„Jsem hrozně rád, že jsem Magora ještě mohl zažít,“ řekl mi ve smutečním davu mladičký student Honza Baka z Ostravy. Na pohřeb přijel stopem a bez koruny. A po obřadu vlastně vůbec netušil, jak se v hluboké tmě dostane přes půl republiky domů. V každém případě byl ten den pevně odhodlán žít bez zbytečných kompromisů, tak jako to uměl Jirous. A když jsem Baku potkal letos na jaře v Praze, stále zůstával pevnou součástí toho zvláštního „kmene mániček“. Pořád žije bez kompromisů…

Underground je svoboda

Máničky se letos v srpnu sešly i na Skalákově mlýně v Meziříčku na Třebíčsku. Na festivalu Napříč. Mlýn patří Miroslavu Skalickému zvanému Skalák, který na Magorově pohřbu nesl s přáteli rakev zesnulého.

Ivan Martin Jirous s Václavem Havlem při předávání Ceny Jaroslava Seiferta v roce 2006|foto:Profimedia

„A pořád jedeme dál, už desátý rok po Magorově smrti,“ řekl mi Skalák v průběhu festivalu Napříč. A Čuňas to odkýval, tedy František Stárek. Právě Miroslav Skalický (Skalák), Ivan Martin Jirous (Magor) a František Stárek (Čuňas) stáli u zrodu českého undergroundu. V první části procesu s kapelou Plastic People of the Universe byl Skalák v roce 1976 odsouzen na osmnáct měsíců a po návratu z kriminálu se stal vůdčí osobností komuny na takzvaném „Baráku“ v Nové Vísce u Chomutova. Záhy podepsal i Chartu 77 a tři roky nato byl donucen vystěhovat se do Rakouska, ovšem i v emigraci zůstal aktivistou. Na pláže do Jugoslávie vozil československým rekreantům exilové časopisy a při návštěvě Gustáva Husáka ve Vídni polepil cestu z letiště do středu města stylizovanými zatykači.

Underground považuje za synonymum svobody a spravedlnosti. „A demokracie bez spravedlnosti není možná,“ říká Skalák. V rakouském exilu prý spravedlnost poznal, v porevolučním Česku zatím prý až tolik ne. Snad proto na festivaly na jeho mlýn pořád přijíždějí mladí lidé, kteří sní o trochu lepší demokracii, než jakou prožíváme.

Vydavatel Plastiků

V publiku pod pódiem v Meziříčku jsem potkal i Lábuse. Další máničku, která vynášela rakev s Magorem z kostela ve Vydří. Vlastně se jmenuje Vladimír Drápal, přezdívku dostal po odvysílání propagandistického seriálu o majoru Zemanovi, v němž si herec Jiří Lábus zahrál „androše“. Drápal totiž býval herci Lábusovi až neuvěřitelně podobný.

Československá televize stála i při proměně Drápala v příznivce undergroundu. Když mu bylo třináct, zaslechl hudbu Plastiků v pomlouvačném filmu Atentát na kulturu. „V tu chvíli jsem věděl, co chci poslouchat. To bylo zasvěcení. Komunisti dělali propagandu strašně blbě, byli opravdu pitomí.“ Kdyby pořad tehdy nestihl, mohl dopadnout i takto: „Otec byl právník, takže bych byl nejspíš také právník. Pěkný trouba a člen KSČ. Po revoluci bych začal ve velkém podnikat s Ruskem a dneska byl multimilionářem.“

Ivan Martin Jirous a zakladatel festivalu Potulný dělník Jaroslav Erik Frič|foto:Jiří Frišauf

Zní to prý jako klišé, ale Lábus underground považuje za rodinu. Našel v ní pozitivní příklady. „Je to o morálních průhledech,“ vypráví. Dnes je majitelem nezávislého hudebního vydavatelství Guerilla Records. Značka už žije dvacet let a vydala 174 titulů. „K nejdůležitějším zářezům patří Magorovy Labutí písně, na ty jsem pyšný,“ říká. Nahrávka vznikla v kavárně Vrchlického divadla v Lounech a Jirous na ní procítěnou dikcí čte všech 183 básní napsaných ve věznici ve Valdicích. „Vydávám jen věci, z nichž cítím svobodu, protože ta je strašně důležitá. A jsem rád, že i pro spoustu mladých lidí.“

Lábus je solitér, který prošlapává cestu k undergroundu dalším generacím. Neprodukuje jen nové desky legendárním Plastikům, ale letos třeba vydal cédéčko s názvem Debut známému výtvarníkovi, hudebníkovi a performerovi Františku Skálovi.

„Vydávám jen věci, z nichž cítím svobodu, protože ta je strašně důležitá.“
Vladimír „Lábus“ Drápal

Pořád také objevuje zapomenuté nahrávky z časů normalizace. „V neděli jsem si dal k obědu / Ostnatý drát / Moc nechutnal / Pořezal jsem si dásně,“ zpívá kapela Mozková Sondáž v nahrávce z roku 1986, kterou Lábus znova vydal. „Umělecká skupina Mozková Sondáž byla již za svého působení legendou, o které se mluvilo, ale nikdo ji ve skutečnosti neviděl. Jak by také mohl, když vznikla v průběhu roku 1986 uvnitř vojenského bojového útvaru 4961 Český Krumlov,“ představuje unikátní cédéčko.

„Nepotřebuji sedět v Lounech v hospodě a chlubit se, co jsem všechno udělal proti komunismu. Pořád je proti čemu bojovat a pořád bude co vydávat,“ věří Lábus.

Prosím vás snažně

Z říjnového festivalu Potulný dělník mě vezl domů Mirek Chudej, další „zasloužilá mánička“ a fujarista hudebního uskupení Špinavý nádobí. „Něco si pustíme,“ navrhl hned na počátku cesty z Brna. „Nechci už psát nekrology / nebudu už psát nekrology vždyť / život není tak dlouhý / abych všechny stihnul / napsat,“ zarecitoval Jirous z přehrávače.

Na zadním sedadle seděl básník Petr Hruška: „Magor byl člověkem společenským v pravém slova smyslu. Snažil se s druhými lidmi vypořádávat, ne je přehlížet. Anebo trpně registrovat. I proto mohly vznikat jeho krásné verše.“ V tu chvíli Mirek Chudej pozastavil cédéčko a Hruška zarecitoval jednu ze svých nejoblíbenějších Magorových básní: „Prosím vás snažně / kteří mne nemáte rádi / věřte ne mně / ale Bohu / který mne poslal mezi vás.“