Jana Stryková: Herec je jenom člověk
Jana Stryková je výraznou herečkou své generace. Upozornila na sebe ve Švandově divadle a v Divadle na Vinohradech, hostovala ve Studiu DVA, ve Viole, v Ungeltu i v Národním, kde ji v roce 2017 nabídli stálé angažmá. Svou všestrannost dokazuje i v televizních a filmových rolích, v dabingu a v rozhlase. Je zodpovědnou matkou sedmiletého syna Jáchyma a chovatelkou dvou psů.
V jednom rozhovoru jste řekla, že kdybyste byla rentiérkou, chodila byste za svými kolegy a dělala s nimi rozhovory. Skrytá vášeň pro žurnalistiku?
To bylo určitě míněno jako vtip! Pokud by mě však něco takového napadlo, nezpovídala bych své kolegy. Zajímali by mě lidé, kteří nejsou tak na očích, ale prožili zajímavý životní příběh a neokázale této společnosti pomáhají. Otázkou je, zda by o taková interview měl někdo zájem. Věci, lidi, názory, které jsou hodnotné pro mě, nemusí zajímat druhé. Ale kdybych opravdu byla rentiérkou, možná bych svou energii nasměrovala třeba k opravě starých zámků nebo zničených lokalit. Uchovat tahle místa pro budoucnost považuji za velmi záslužné. V tomto ohledu pro mě byla nejlepší zpráva posledních měsíců, že manželé Vlčkovi nechají zrekonstruovat usedlost Cibulku a zřídí v ní dětský hospic. To jsou lidé, před kterými smekám.
S vaším zájmem o stav společnosti souvisí i to, že jste patronkou organizace pro podporu pěstounské péče. Co vás k tomuto angažmá přivedlo?
Pěstounství považuji za velmi důležité – dát dítěti druhou šanci. Člověk, který vyrůstá bez rodiny, je o spoustu věcí, podnětů ochuzený. Byť by byla ústavní péče sebelepší, nikdy nedokáže nahradit rodinný model. Výhodou pěstounské péče je to, že není tak absolutní jako adopce, děti často své skutečné rodiče znají, mnohdy se s nimi i stýkají, ale ti jim zkrátka nemohou dát to, co jim poskytne pěstounská rodina. Kromě jiného v ní získají „návod“, jak pak založit vlastní rodinu a udržet ji. Protože i rodinnému životu se musíme naučit, buď přejímáním rodinných vzorců, nebo vymezováním se vůči nim. Ve vlastní rodině jsme zakletí, ať chceme, nebo ne.
S tou zakletostí ve vlastní rodině jste mi trochu nahrála. Vy jste se stala úspěšnou herečkou, vaše sestra Kateřina tanečnicí a choreografkou, přestože se váš tatínek vůči uměleckému prostředí dost vymezoval – prý měl na umělce vyhraněný názor. Co si o nich myslel?
Musím předeslat, že tatínek umřel, když mi bylo pětadvacet, takže nemohu předjímat, co by mi řekl dnes. Ale jak to vnímám nyní, řekla bych, že pro něj umění bylo strašně málo proto, že nemělo žádný stabilní základ. Nemluvím o penězích, ale o znalostech, o vzdělání. Tatínek byl učitelské dítě technického zaměření, pro něho nic, co se nedalo vypočítat, neexistovalo. Tomuhle způsobu přemýšlení rozumím, taky mi ta nejistota pramenící z mého povolání přichází občas na mysl. Nemluvím o penězích, ale o neuchopitelnosti naší profese, o tom, že se nedá porovnat, jestli člověk hraje dobře, nebo špatně. To je do jisté míry skličující… Vcelku chápu, proč tatínek nechtěl, abychom se těmto povoláním věnovaly.
Máte sedmiletého syna. Co až on přijde s nápadem věnovat se herectví nebo jinému uměleckému oboru?
Nemohla bych s tím nic dělat, přestože si myslím, že to je velmi těžké povolání – a zejména pro muže. Pro ně mnohem těžší než pro ženy, které mají centrum své pozornosti nejen v práci, ale i v rodině. Z vlastní zkušenosti vím, že my ženy jsme při práci schopny mnohem většího nadhledu než muži.
Čtěte také
Dnes jste žádanou herečkou, ale po gymnáziu jste na DAMU nezamířila. Udělala jste přijímačky na práva, začala jste studovat divadelní vědu na filozofické fakultě. Tu potřebu vzdělanostního základu předanou tatínkem jste tedy měla pořád v hlavě?
Nejen od tatínka, i maminka na vzdělání hodně dbala. A jsou to i mé priority. Nejsem umělec bohém, který jde z večírku na večírek a neví, jestli bude mít příští měsíc na nájem, nebo ne. V těchto věcech se držím při zemi. To, že jsem šla na DAMU, vyplynulo z mého účinkování ve školním divadle, což mě hodně bavilo. Na gymnáziu i po maturitě jsem byla hodně všeobecně zaměřená, mohla jsem studovat cokoliv, a zároveň nic. Na jevišti jsem si připadala jako doma. A proto jsem to šla na DAMU zkusit. Že jsem u herectví zůstala, je pro mě překvapení dodnes.
Tenhle pocit možná pramení z těch neustálých pochybností a vnitřních otázek, zda to, co dělám, má smysl…
…a otázek, zda to, co dělám, je potřeba, co to vůbec herectví je. Tohle uvažování o herectví se v průběhu doby vyvíjí. Dříve chtěly být extrovertnější holčičky herečkami, dnes chtějí být všichni youtubery nebo influencery. Pozornost společnosti je někde úplně jinde. A mám dojem, že i do naší profese pronikly ty tekuté písky. Dnes může být každý hercem, právě tak jako každý může psát do novin.
Zmínila jste, že uvažování o herectví jako profesi se v průběhu doby vyvíjí. Vy pět let hrajete v Národním divadle v představení Daniela Špinara Pýcha a předsudek. Je to stále tvůrčí práce, která vás v každém představení uspokojuje?
Každý herec hraje najednou více rolí. Málokdy hrajete jen v jednom představení. A k tomu zkoušíte… Moc o tom nepřemýšlíte, prostě to berete jako fakt. Představení však není zakonzervovaná věc, vyvíjí se a vyvíjejí se i herci. Ano, jsou představení, kde už vaše role není téma, kterým se chcete zabývat – to je možná i případ Pýchy a předsudku, kde hraju velmi mladou dívku, a mně je dvaačtyřicet. Je to už pro mě spíš cesta do náctileté duše, což je pro mě zajímavé a mám to představení ráda, ale kdybych měla hrát jen Jane, nešlo by to. Protože už jsem někde jinde a řeším jiné problémy. Herec je jenom člověk. Něco nazkouší, cítí se v tom představení dobře, a za pár let si říká, panebože, tohle jsem nazkoušel? Dneska už to cítím úplně jinak.
Naplnilo angažmá v Národním divadle vaše očekávání?
Snažím se žádná očekávání nemít. Něco chci zkusit, něco mě nějakým způsobem přitahuje. Nejsou dobré ani špatné nabídky. Každá vás nějakým způsobem osloví. A když nějakou roli odmítnu, neznamená to, že to je špatná nabídka. Jenom cítím, že v tu chvíli není pro mě. Na nabídce z Národního mě lákalo to, že tam byl tým lidí, kteří mě zajímali, a chtěla jsem si vyzkoušet, jaké to je hrát na velkém jevišti.
V Národním ztvárňujete v Sofoklově Oidipovi roli Iokasté. Jak se vám hraje v antickém dramatu?
Když se řekne antika, většina diváků se vyděsí, představí si statické deklamování herců na jevišti. Režisér Honza Frič ale uchopil Sofokla velmi moderně, osobitě. Jeho pojetí je o hledání lidské identity, o rodovém předurčení, o vině a odpuštění. Vím, že to zní jako klišé, ale Král Oidipús je opravdu nadčasové drama. Jeho téma je svým způsobem i mým tématem, jsem moc ráda, že jsem si v této inscenaci mohla zahrát.
Z nedávné doby jsou za vámi i dvě filmové práce – jedna z nich už premiéru měla, na tu druhou se čeká. Co to bylo za snímky?
První z nich je Láska na špičkách, oddechová romantická komedie s Vicou Kerekes a Ondřejem Veselým v hlavních rolích, Vica, Linda Rybová a já tam hrajeme tři kamarádky tanečnice. Nu a ten druhý film skutečně ještě premiéru neměl. Natočila ho rumunsko-maďarská režisérka Cristina Grosan podle scénáře Kláry Vlasákové. V hlavních rolích opět Vica Kerekes, dále Beáta Kaňoková a Taťjana Medvecká, já tam hraju přítelkyni postavy, kterou ztvárňuje Beáta Kaňoková. Lépe řečeno její partnerku a obě společně vychováváme dítě. Je to film o lidských hodnotách, o tom, zda je důležitější to, co se děje venku, nebo to, co probíhá u nás doma. Je to film o samotě a lidském porozumění, o citlivosti jednoho k druhému.
Režisérka Cristina Grosan prohlásila, že chce ukázat ženské postavy mimo jejich stereotypní role, které se jim často přisuzují. Je vám blízké narušování stereotypů, nebo vás znejišťuje vycházení z komfortní zóny?
Každé opuštění komfortní zóny člověka znejistí, to je jasné. A zejména naši generaci, která je zcela neodolná. My vlastně vůbec nevíme, co to je vyjít z komfortní zóny. Žijeme v komfortní době, nic se nám nestalo, první komplikace, s kterou jsme se potkali, byl covid, a kdeže jsou všechny války nebo totality! Máme vodu, máme co jíst, máme teplo, svítíme, žijeme ve společnosti, kde se dodržují lidská práva, opravdu se máme hodně hodně dobře. Někdy bych řekla, že až moc. A proto zapomínáme, co tyhle základní hodnoty znamenají, a stává se, že řešíme nesmysly. Tak moc chceme být dokonalí, ale ono to v každé situaci nejde. Navíc si to nechceme přiznat, a nechceme to přiznat ani svému okolí. Film režisérky Grosan ukazuje ženy, které chtějí zvládat všechno a dělají pro to maximum, ale taky jim to nejde.
Vnímám vás jako herečku vážných rolí, možná i díky vaší rozhlasové práci. Nedávno byla na Prix Bohemia Radio oceněna hra německého autora Rolanda Schimmelpfenniga Černá voda. Téma – střet kultur, tedy žádná konverzačka…
To tedy opravdu žádná konverzačka nebyla. Hru režíroval Aleš Vrzák, dramaturgii měla Klára Novotná a mými hereckými kolegy byli Magdaléna Borová, Marek Holý a Václav Neužil. Schimmelpfennig je můj oblíbený autor, všechno, co jsem od něj četla, je jedinečné. I Černá voda je mimořádná a mám radost, že jsme to autorovi nezkazili. Umí totiž ty každodenní traumata a bolesti, které si už ani neuvědomujeme, perfektně pojmenovat, dokáže je uchopit, zhmotnit, a to vše dělá s neuvěřitelnou lehkostí a básnickým rozletem.
Stanice Dvojka v těchto dnech vysílá na pokračování četbu z románu Aleny Mornštajnové Listopád, na které jste se také interpretačně podílela. Jak jste prožívala listopad 1989 vy?
Listopád je zajímavý román o tom, jaké by to bylo, kdyby revoluce v roce 1989 nedopadla dobře. Mně bylo v listopadu 1989 deset let. Od rodičů jsem samozřejmě věděla, že se něco děje, pamatuji si tu obrovskou euforii, která u nás doma byla, ale postupně ji vystřídalo vystřízlivění různého typu. Myslím, že devadesátá léta byla pro naši společnost krutá a léčíme se z nich dodnes. Můj tatínek je velice špatně snášel a pamatuji si, že se pak proměnil v takového bručouna. Tehdy jsem si říkala, že takhle dopadnout nechci, ale zpětně ho chápu. Protože právě po té velké naději přišel ten velký pád. Ale tak to chodí… Máme tu holt takovou demokracii počesku.
Do třetice k rozhlasu. Na CD vychází rozhlasová četba románu Dity Táborské Černé jazyky v režii Petra Mančala, v níž účinkujete. Čím je tento text pro vás přitažlivý?
Je to první knížka, kterou jsem od Dity Táborské četla a moc se mi líbila. Vypovídá o postavení ženy – ale i muže – ve společnosti v různých asijských zemích. Dita Táborská působí jako diplomatka na Tchaj-wanu, takže tuto problematiku velmi dobře zná. Mně zaujalo, jak tato fakta literárně zpracovala. Ano, je to fikce, ale reálie, o kterých se máme možnost v knize dozvědět, jsou fascinující. Pro mě byly zajímavé informace o tom, jak různá asijská etnika přistupují k ženě, k rodinným svazkům, kdo jakou zastává pozici a proč a jaké karty dostane při narození do ruky, když se narodí jako chlapec, nebo jako dívka. Pro nás Evropany je to pozoruhodné. My se nerodíme do určených daností, máme možnost – pokud se narodíme třeba do chudších poměrů – tu danost změnit, vystoupit z ní. Lidé, o kterých píše Dita Táborská, tuhle možnost nemají. Žijí ve světě, kde potřeby společnosti a rodiny stojí nad individuálními přáními, touhami a potřebami. Kolektivní přemýšlení a smysl pro povinnost jsou tam velmi silné.
Když jsme zmínily možnost volby – vy jste se rozhodla pro život na venkově v Krkonoších. Proč si myslíte, že pro vašeho sedmiletého synka je prospěšnější vyrůstat mimo velkoměsto?
Nevím, jestli pro každé sedmileté dítě to je prospěšné. Můj syn mi to možná jednou v dospělosti vyčte. Třeba bude chodit k terapeutovi a vykládat mu, jaká jsem byla hrozná matka a donutila ho vyrůstat v Krkonoších. Berte to prosím jako můj nejapný humor, ale všechno je možné.
On tam chodí i do školy?
Ano. Myslím si, že na děti vyrůstající ve městě jsou kladeny mnohem větší nároky. Odmalinka mají všechno organizovanější než my, když jsme byli v jejich věku. Když jsem vyrůstala já, děti ještě běhaly po ulici s klíči na krku, to už v dnešní době možné není. Myslím si, že to je škoda. Děti potřebují volnost, a ne abychom jim pořád vytvářeli nějaký program, který považujeme za zajímavý.
Psychologové říkají, nechte dětem denně chvíli pro sebe. Ale rodiče chtějí, aby jejich děti uspěly v budoucí soutěži, proto musí chodit na jazyky, do hudebky, dělat sport…
Pro rodiče je náročné, aby dostáli požadavku, že jejich dítě v té životní soutěži uspěje, ale myslím si, že život není jen soutěž, taky by si člověk měl ten život užít. Aby mu zkrátka v tom jeho životě bylo dobře.
Související
-
Alena Mornštajnová: Listopád. Čtou Jana Stryková, Igor Bareš a Simona Postlerová
Dramatický příběh obyčejné rodiny, kterou velké dějiny během jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky z ústavu pro kádry.
-
Margaret Atwoodová: Hledání smrkovníku pýřitého. Jana Stryková čte prózu oceňované kanadské autorky
Napsala řadu románů, ale i poezii, povídky, eseje a literární studie. V próze Hledání smrkovníku pýřitého se Margaret Atwoodová ve vzpomínce vrací k postavě svého otce.
