U hudby zapomenete na čas

Jan Bartoš
Jan Bartoš

Klavírista Jan Bartoš patří k současné pianistické špičce. Svou hrou nechce posluchače oslnit, je typem zahloubaného interpreta, jehož vystoupení i nahrávky se usadí v duši. V červnu vydal oceňované album s nahrávkami sonát a bagatel Ludwiga van Beethovena, u Supraphonu letos vyjde jeho janáčkovská deska. A také vede institut Prague Music Performance a organizuje stejnojmenný festival.

Jan Bartoš byl posledním žákem Ivana Moravce. O něm, Jiřím Bělohlávkovi a dalších osobnostech, které ovlivnily jeho přístup k hudbě i k životu, hovoří v následujícím rozhovoru.

Krnov - Praha - Amsterdam -New York. Jak tahle lapidárně popsaná linka ovlivnila váš život? Jak jste se z Krnova ocitl v Praze?

Od svých sedmi let jsem jezdil na klavírní kurzy do Písku k paní profesorce Zdeně Janžurové, která zároveň působila na proslulé hudební škole ve Voršilské ulici v Praze. Už v té době tam jezdil i můj budoucí profesor Martin Ballý. Zdena Janžurová mě k němu později doporučila, protože to je mimořádný pedagog a klavírista. Martin Ballý měl podmínku, že k němu budu jezdit každý týden na pravidelné hodiny. Po roce dojíždění z Krnova se moji rodiče rozhodli odstěhovat do Prahy.

Kvůli vám?

Ano. Bylo jasné, že mám talent a že k jeho plnému rozvoji bude potřeba učinit toto zásadní životní rozhodnutí. Od raného dětství jsem silně tíhnul k hudbě a nikdy jsem o této cestě nepochyboval.

Jan Bartoš s Jiřím Bělohlávkem v roce 2013 v Rudolfinu

Nakonec - ve vaší rodině ani není divu...

To je pravda. Většina rodinných členů byli houslisté, dědeček měl cimbálovou muziku, maminka je kytaristka a hrávala i na klavír. Hudba má v naší rodině tradici.

Z hudební školy ve Voršilské jste odešel na konzervatoř?

Kdepak. Tehdy přišel ředitel hudební školy Jan Vychytil s ideou hudebního gymnázia, které by vychovávalo skvělé muzikanty s povědomím o matematice, fyzice, chemii a podobně. Tu myšlenku syntézy gymnázia a konzervatoře se mu podařilo uskutečnit a všichni výborní učitelé z Voršilské šli na Žižkov, kde je hudební gymnázium dodnes, s ním. Působil tam i Martin Ballý, takže pro mě nebyla jiná volba. S radostí jsem ho následoval a celkem u něj strávil osm zásadních let.

Od Martina Ballýho jste plynule přešel na Akademii múzických umění?

Ano, k docentu Miroslavu Langerovi. To byla opravdu takříkajíc přímá linie. Martin Ballý totiž studoval u Josefa Páleníčka a Miroslava Langera a Ballýho žáci většinou pokračovali ve studiích u docenta Langera. Langer i Ballý byli žáci Josefa Páleníčka a jejich přístup k hudbě byl příbuzný. Páleníček byl ovlivněn francouzskou kulturou - studoval v Paříži u Alberta Rousella, navštěvoval mistrovské kurzy Alfreda Cortota. U nejlepších českých klavíristů vždy najdete zahraniční vlivy - Ivan Moravec studoval u Artura Benedettiho Michelangeliho a Rudolf Firkušný u Artura Schnabela.

V průběhu vysokoškolských studií jste odjel na Erasmus do Amsterdamu. Čím vás tenhle pobyt ovlivnil?

Především tím, že to byl Amsterdam. V Concertgebouw dirigovali Haitink, Jansons, Gatti, Boulez... Chodil jsem tam několikrát týdně. Navíc tam tehdy v roce 2005 byla příležitost slyšet starou hudbu ve špičkových provedeních, což se v Praze tenkrát ještě nedělo. Mohl jsem navštěvovat koncerty Gardinera, Koopmana, Herrewegha a dalších. Navíc tam byl nově otevřený Muziekgebouw, centrum pro soudobou hudbu, kde bylo možné slyšet premiéry současných autorů. Ten pobyt a tyhle možnosti byly pro můj vývoj mimořádně důležité.

Konzultace s pianistou Alfredem Brendelem v Londýně v roce 2014

Inspirovalo vás to intenzivní amsterdamské setkávání se soudobou hudbou k pozdějšímu založení festivalu a institutu Prague Music Performance?

Vlastně ano. V Amsterdamu jsem zažil tu svobodu prolínání různých stylů a žánrů, zatímco u nás se to stále rozděluje, jako bychom pořád nemohli překročit hranice nějakého ghetta. V Amsterdamu to bylo naprosto svobodné. Hlavní byla kvalita a bylo jedno, z jakého světa pochází. V Concertgebouw se vedle klasiky konaly i jazzové a rockové koncerty. Tyhle světy tam fungují vedle sebe a lidé, co jdou jeden večer na klasiku, jdou druhý večer na jazz, a nikdo to neřeší.

Dokonal pak New York to, co se začalo v Amsterdamu?

Určitě ano. V té době jsem již miloval jazz a Amerika je ráj pro všechny, kdo mají tuhle hudbu rádi. Jako student jsem měl symbolické vstupné do Metropolitní opery, Carnegie Hall, Lincoln centra, ale i do galerií a muzeí - každý den jsem někde byl. Myslím si, že by hudebníci měli nasávat vše, co se kolem nich děje. Výstavy, divadlo, literaturu, film - to vše má později zásadní vliv na interpretaci.

V době, kdy jste pobýval v New Yorku, tam trávil delší dobu i Jiří Bělohlávek, s kterým jste se znal od svých čtrnácti let.

Tehdy intenzivně spolupracoval s Metropolitní operou, nastudoval tam Rusalku s Renée Flemingovou a Evžena Oněgina s Karitou Mattilou a Thomasem Hampsonem. Mohl jsem díky němu chodit na zkoušky. On zase chodil na mé koncerty. Ještě v noci po koncertě mi pak poslal v e-mailu pochvalnou či kritickou recenzi, pro mě dodnes velmi cenné poznámky k mému hraní.

,,Musíte sami sebe poslouchat, abyste nepropadli sebeklamu, jak hrajete úžasně," usmívá se klavírista Jan Bartoš.

Vedle Jiřího Bělohlávka byl pro vás velice důležitý Ivan Moravec, u kterého jste studoval v rámci doktorandského studia na HAMU. Můžete nyní po letech shrnout, jak a čím vás Ivan Moravec ovlivnil?

Především nenahraditelné je, že jsem ho viděl při práci, při přípravách na jeho koncerty a rozhlasové pořady. To byla velká škola! Ke svým vystoupením přistupoval nesmírně zodpovědně. Sám sebe například nahrával a posuzoval se. Pro rozvoj osobnosti je to velmi důležitá věc a já to od té doby praktikuji také. Doporučuji to všem hudebníkům. Musíte sami sebe poslouchat, abyste nepropadli sebeklamu, jak hrajete úžasně. Někdy vás to ale naopak může motivovat, protože slyšíte, že nehrajete tak špatně, jak jste si mysleli. Ivan Moravec říkal, že člověk musí být „sám sobě učitelem“. Jeho nároky na sebe i studenty byly maximální. V neposlední řadě jsme měli vzácný osobní vztah. Scházeli jsme se i několikrát týdně a cítil jsem se jako člen rodiny. Poslouchali a rozebírali jsme nahrávky, srovnávali různé interpretace. Ivanu Moravcovi šlo o to, aby člověk vnímal i ty nejjemnější nuance. Zajímal se také o můj osobní život a kdykoliv nám se svojí vzácnou ženou Zuzanou mohli pomoci, neváhali ani vteřinu.

Vraťme se k Jiřímu Bělohlávkovi jako k další osobnosti, která byla pro váš profesní život nezastupitelná.

S Jiřím Bělohlávkem jsem hrál poprvé ve čtrnácti letech. Byl to Mozartův klavírní koncert v Rudolfinu a nikdy na to nezapomenu. Pojí se s tím i jedna úsměvná příhoda. Já jsem se tehdy ještě poměrně dost fyzicky projevoval - podupával jsem si, zpíval a funěl. Bylo znát, že mu to trochu vadilo. Když jsme dohráli první větu, Jiří Bělohlávek se ke mně otočil a špitnul: „Jeníčku, nesyč!“ Já nerozuměl, mimikou jsem dával najevo, že nevím, co říká. Následovalo již pouze výrazné: „Nesssyč!“

A vaše další spolupráce?

Pak jsme se sešli, až když se vrátil k České filharmonii. Pozval mě do sezony České filharmonie či Pražské komorní filharmonie, také jsme spolu zahajovali Smetanovu Litomyšl. Měl jsem i vzácnou příležitost s ním dlouho diskutovat o naší interpretaci Dvořákova klavírního koncertu. Na takovou spolupráci mezi dirigentem a sólistou už v dnešní zrychlené době není ani pomyšlení. Nikdy nezapomenu na náš poslední společný koncert v Poličce. Hráli jsme Martinů Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. Bohužel to byl úplně poslední koncert Jiřího Bělohlávka. Tři týdny nato zemřel.

A třetí v trojlístku osobností je Alfred Brendel, úžasný klavírista a člověk. Jak jste se seznámili?

Zkouška před koncertem na Smetanově Litomyšli v roce 2015

V roce 2013 poprvé přijal pozvání našeho festivalu. Když se dozvěděl, že jsem klavírista, vyzval mě, abych mu něco zahrál. Zřejmě ho má hra zaujala a nabídl mi možnost konzultací. Od té doby se u klavíru scházíme pravidelně.

Proč je pro vás Alfred Brendel taková autorita?

Je mnohovrstevnatou osobností, která vás ovlivní v mnoha směrech. Co se týče hudby, je to zřejmě klavírista s nejširším repertoárem, jeho diskografie obsahuje sto čtrnáct CD. Mockrát provedl všech dvaatřicet Beethovenových sonát a všechny Mozartovy klavírní koncerty. Inspirativní je i to, jak komplexně přistupuje ke studiu skladeb. Snaží se pochopit celý svět skladatele. V knihovně má stovky knih o hudbě a ví, co je v které napsáno. Dále je neobyčejně vzdělán v literatuře, ve filmu a ve výtvarném umění. Když přijede do Prahy, provází nás výstavami a muzei on, ne my jeho. Naposledy nás provedl stálou výstavou českého středověkého umění v Anežském klášteře, protože vše znal.

Popisujete ho i jako hudebníka, kterému je klavír jako nástroj tak trochu jedno. Jak tomu mám rozumět?

Spousta hudebníků se při studiu nové skladby nedokáže odpoutat od svého nástroje a skrze něj vše hodnotí. Alfred Brendel si vezme noty a podobně jako dirigent studuje partituru. Moc ho nezajímá fyzická stránka hry a takzvané pianistické otázky. Nepřizpůsobuje skladbu technice, ale techniku skladbě.

Kteří učitelé vás ovlivnili v New Yorku?

Studoval jsem u Zenona Fishbeina, proslulého pedagoga Manhattan School of Music, který za svou padesátiletou pedagogickou kariéru vychoval tisíce klavíristů a velmi se svým žákům věnoval. Právě on přišel s myšlenkou založení letní školy v Praze, tak v roce 2010 vznikl náš festival. Projekt umělecky zaštiťoval, já to s mojí ženou organizoval a Ivan Moravec s Josefem Sukem byli patrony. Ivan Moravec tam po tři roky vedl mistrovské kurzy a přijížděli za ním studenti z celého světa. Když v roce 2013 Zenon Fishbein zemřel a o dva roky později i Ivan Moravec, nedovedl jsem si představit, že by něco tak krásného zaniklo.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.