Inženýři lidských srdcí H+Z
Miroslav Zikmund se 14. února dožívá neuvěřitelných sta let. Stoletý člověk je sám o sobě legendou. V případě Miroslava Zikmunda jde však o legendu mnohonásobnou. Cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund ovlivňovali a spoluutvářeli svou dobu a stali se idoly celé generace, která snila své sny o dalekých cestách.
Jako malí jsme snili o Africe Emila Holuba, tak jak nám jeho dobrodružství zprostředkoval kreslený seriál v časopisu. A najednou se objevilo něco překvapivě nového: dva mladí čeští inženýři na cestě kolem světa! Tento objev mé generaci tehdy zprostředkoval Československý rozhlas.
O rozhlasových relacích z cesty mladých cestovatelů jsem se dozvěděl od kamaráda a spolužáka Ládi Štádlera, bydlícího v domě naproti v plzeňské Úslavské ulici. Jeho maminka nám sdělila úžasnou informaci, že se v naší ulici, ob pár domů, narodil a bydlel jako chlapec cestovatel Miroslav Zikmund. S Láďou jsme naslouchali dvakrát týdně sugestivnímu líčení cestovatelských dobrodružství z dálek, kam se posluchači nemohli z mnoha důvodů dostat. Pořad byl tehdy mimořádně atraktivní: kdo měl rádio nebo se k němu dostal, poslouchal inženýry Hanzelku a Zikmunda. Možná dnešního čtenáře zarazí tituly, které se v souvislosti s cestovateli dodnes používají. V tehdejší době byla odborná i společenská hodnota titulu nesrovnatelná se současností. Inženýr, to byl punc a záruka nejvyšší kvality.
Hrdinové našeho mládí
Organizační a technické detaily rozhlasového vysílání cestovatelů jsem v rozsáhlé literatuře nikde neobjevil, a tak mi nezbylo, než záležitost konzultovat s žijícím aktérem událostí. Miroslav Zikmund mi k tomu sdělil: „Ještě před startem první cesty do Afriky jsme uzavřeli s vedením Československé ho rozhlasu smlouvu napsanou v angličtině, francouzštině a němčině, že jsme s Jiřím Hanzelkou zahraničními dopisovateli rozhlasu. Zpravodajské materiály jsme pak zasílali do Prahy ve větších blocích k rukám Karla Pecha, který z nich potom připravoval zhruba patnáctiminutové relace pro vlastní vysílání.“ Karel Pech společně s dalším výborným moderátorem Jaromírem Spalem tehdy přesvědčivě dabovali hlasy Hanzelky a Zikmunda. Vysílání bylo pro nás kluky tak sugestivní, že jsme je vnímali jako autentický přenos z cest.
„První rozhlasovou zásilku jsme vypravili z Káhiry, podle cestovního itineráře to muselo být v září 1947,“ usuzuje po letech Miroslav Zikmund, když jsem se ho na to ptal. V průběhu celé cesty bylo odvysíláno neuvěřitelných 702 reportáží, což je v historii rozhlasu bezkonkurenční série. Reportéry jsme s Láďou zastihli v éteru až na jejich cestě po Latinské Americe. To už jsme chodili do měšťanky a měli jsme slušné zeměpisné znalosti k tomu, abychom cestu sledovali v našem školním atlasu. Každá relace byla stylově uvozena charakteristickou znělkou, sestávající z opakovaného zvuku klaksonu Tatry 87 a z půvabné argentinské lidové písně Yerba buena. Tato znělka nás kluky vždy neodolatelně přitahovala k rozhlasovým aparátům, aby nám ani slůvko neuteklo. Reportovaná dobrodružství jsme prožívali s nadšením, skoro jako bychom byli účastníky expedice. Hanzelka a Zikmund se rázem stali našimi chlapeckými hrdiny. Na některé relace si dodnes živě vzpomínám, například na záznam z největších stříbrných dolů v Potosí. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že tam jednou na haldách seberu kus stříbrné rudy a dovezu ji svému chlapeckému hrdinovi jako suvenýr do Zlína.
Možná že význam rozhlasových reportáží není dosud dostatečně doceněn. V těch letech byly tyto zpravodajské relace pro naše zvídavé duše skoro jediným zdrojem pravdivých informací o tom, jak vypadá svět tam daleko, kam nemáme možnost se dostat. Na rozdíl od očividně tendenčního a jednostranného zpravodajství oficiálních médií jsme cítili, že naši hrdinové nahlížejí na svět naším mladistvým zrakem. Měli jsme pocit, že jsme u toho, že to, co píšou a říkají, jim můžeme věřit. Vytěsnili z našich myslí a srdcí dokonce i chlapecké hrdiny románů Jaroslava Foglara. Důvod byl prostý: reálná živoucí skutečnost byla pro nás důležitější než románová fikce.
Afrika snů a skutečnosti
Když se konečně naši cestovatelé po tříapůlleté cestě vrátili domů, těšili jsme se a toužebně očekávali vydání inzerovaných cestopisů. Dokonce jsem obětoval letní prázdniny brigádě v Západočeských papírnách, abych si na knihy vydělal. Dodnes mi není jasné, jak pan Pexa, knihvazač z našeho domu, dostal třináctiletého kluka na letní brigádu do fabriky. Tři díly Afriky snů a skutečnosti konečně vyšly v tehdejším nakladatelství Družstevní práce. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že knihy jsou pro mne nedostupné. Byly určeny výlučně pro členy Družstevní práce a zájem o ně byl takový, že nebyla šance se k nim dostat. Ale láska je vynalézavá. A tak jednoho krásného letního dne přijel před náš dům v Úslavské ulici modrý poštovní vůz tažený koňmi a poštovský panáček v livreji donesl úhledně zabalený balíček.
A v něm po rozbalení zářily tři díly čerstvě vonící Afriky snů a skutečnosti. Byl to skutečný sen. Na přiloženém dodacím listu se skvělo černé na bílém: autorské výtisky. Tu nepopsatelnou radost lze jen těžko slovy vylíčit. Ani po tolika letech nevyprchala. Po návratu naši cestovatelé zpracovali do řady cestopisů pokračování svého cestování po Latinské Americe. Později, po jejich druhé cestě do Asie, následovaly další cestopisy, ale tři díly prvotiny - Afriky snů a skutečnosti - zůstávají pro mne stále na prvním místě. Řadí se k tomu nejlepšímu, co bylo v cestopisné literatuře u nás napsáno, mezi cestopisy Emila Holuba, Enriquea Stanko Vráze či Aloise Musila. Je to ještě stále spíš Afrika našich chlapeckých snů, ať v textu, či v krásných barevných fotografiích. Naši cestovatelé zastihli ještě koloniální Afriku původního, starého kontinentu. Miroslav Zikmund říká: „Dnes bych se do některých oblastí, kterými jsme tehdy projeli, z bezpečnostních důvodů ani neodvážil.“
Původní záměr cesty kolem světa rozdělili oba cestovatelé do dvou etap, s ohledem na překážky dané tehdejším politickým rozdělením světa. Jejich druhá cesta směřovala do Orientu a trvala pět a půl roku. Kvůli panujícím politickým poměrům nebylo možné dodržet proponovaný itinerář cesty - to ostatně nešlo ani u první cesty. Přesto byly přínosy obou cest obrovské.
Kvasící doba tří let před rokem 1968 jim však již neposkytla dostatek času k celkovému zpracování výsledků z cesty, jako tomu bylo v prvním případě. V tehdejší pohnuté době patřili inženýři Hanzelka a Zikmund k nejpopulárnějším osobnostem Československa. Mladí lidé dokonce navrhovali Jiřího Hanzelku na prezidentský post. Logicky správné a odvážné postoje obou cestovatelů během pražského jara 1968 jim v nastupující normalizaci, jak se říká, zlomily vaz. Ale i tato jejich životní stanoviska nám, již mladým dospělým mužům, zapadala do našich představ, jak by měl vypadat hrdina.
Vzpomínám, jak ve vypjatých prvních dnech vojenské okupace zazněl na vlnách rozhlasu odvážný hlas Miroslava Zikmunda, když rusky žádal své ruské přátele o pomoc. Byl to jmenovitě prezident Akademie věd SSSR Mstislav Keldyš nebo tehdy nejpopulárnější ruský básník Jevgenij Jevtušenko.
I ve stáří hrdinové
A pak nebylo nic. Naši hrdi nové byli umlčeni, ale i v tom tichu hovořili. Mlčení bylo výmluvným poselstvím o tom, že čest a charakter jsou hodnoty, jež nelze zrazovat. A uplynulo celých dvacet jedna let, než konečně mohli opět promluvit. Dvacet jedna promarněných let nebylo vůbec snadných. Nikdo neměl odvahu je vzít do práce. Chlapi na vrcholu svých sil a možností, se zkušenostmi pro ty nejodpovědnější posty.
Stačilo jenom zlomit své svědomí, jak píše Jiří Hanzelka ve své knížce o toleranci. Jak říká Konfucius: „Slušný člověk ve špatném režimu kariéru neudělá.“ A přitom se oba vždy chovali tak, jako by o nic nešlo. Zrovna tak, jak Zikmund popisuje své setkání s přemožitelem Everestu Edmundem Hillarym: „Velice na mne zapůsobila jeho skromnost.
Tak jsem si představoval hrdiny, ty neokázalé, kteří jsou hrdiny, aniž jsou si toho vědomi.“ Je skvělé, že v naší společnosti se stále ještě najdou takové osobnosti, jako jsou Hanzelka a Zikmund. Obdivujeme zajímavé životní dílo. Ale to, co je pro nás nejcennější, je jejich charakter a statečnost. Je úžasné, že byli našimi vzory v mládí, a stejně tak je neuvěřitelné, že jsou jimi i ve stáří. Když jsem asi před rokem volal inženýru Zikmundovi do Zlína, ozval se po delším zvonění poněkud skleslý hlas, který mi oznámil, že leží ve zlínské nemocnici se zlomenou nohou. Byl jsem z toho vyděšen, protože vím, co to může ve vysokém věku znamenat. Snažil jsem se ho povzbudit, že s boží pomocí to bude opět dobré. Odhodlaně mi odpověděl, že ji bude potřebovat. Cítil jsem, že to nevzdává a bude o svůj život bojovat. A tak se také stalo.
Vzpomínám i na statečný postoj Jiřího Hanzelky v těžkém závěru jeho života. Na náš rozhovor v osamění pokoje ve vinohradské nemocnici. Na jeho chlapecký úsměv, když přiznával, že přítomnost je těžší, než když bojovali o život při zbloudění v Núbijské poušti bez kapky vody. Životní příklad obou našich lidských vzorů osvěcoval naši cestu životem a i dnes může být inspirativním vzorem pro další mladé generace. V tomto smyslu stoletý inženýr Miroslav Zikmund není jen legendou, ale zůstává živoucím příkladem postoje hodného následování.
