Trabantem na konec světa a zase zpátky

Z loňské páté výpravy připravujete dokument, který má být poslední ze série o cestování trabantem. Proč poslední?

Protože nám už došla všechna místa, která by nás zajímala. A taky - v nejlepším se má přestat. Myslíme si, že natahovat to do nekonečna nemá smysl. Takže si dáme oraz a budeme dělat něco jiného.

Když jste se na cestu „tam a zase zpátky“ vydávali, tušili jste, že bude poslední?

Už když jsme připravovali minulou cestu z Austrálie, brali jsme ji jako poslední. Pochopte, pořád dokola řešíte trabanty, furt je to trabant a dokola trabant. Pochopil jsem, proč spousta úspěšných kapel v určitém období začala točit sólová alba; roky jedete v tom samém a už nevíte, kam byste to dál posunuli, chcete si od stereotypu vydechnout. My se možná k trabantům někdy rádi vrátíme, ale teď potřebujeme dělat něco jiného. Už je to rutina, a to by nemělo být.

Promýšleli jste své trasy tak, aby z toho dohromady byla cesta kolem světa?

Ne, my je vůbec nepromýšleli! Vznikalo to postupně. Původně jsme se vydali jen na jednu výpravu, abychom to zkusili. A jediná měla zůstat. Když jsme zjistili, že to funguje, udělali jsme další. Žádný předběžný plán nebyl už vzhledem k tomu, že naše první filmy byly úplně nezávislé a vznikaly v naší maličké produkci. První dva nikdy nebyly ve filmové distribuci, první se vůbec nikde neuváděl ani nevysílal, až druhý získala a uvedla Česká televize. Takže žádná koncepce předem moc být nemohla.

Další dokumenty už kina uváděla, a čtvrtý v pořadí, Trabantem do posledního dechu, je jedním z nejnavštěvovanějších českých dokumentů v kinech vůbec. Také na Facebooku máte spoustu fanoušků. Oblíbili si vás proto, že jste sympatická parta a publiku se líbí vaše cestovní dobrodružství, nebo je to kvůli popularitě trabanta?

Podle mě funguje jedno s druhým. Lidé ta autíčka znají, jsou jim blízká, jsou roztomilá a taky smutná. Spousta lidí na nich vyrostla a jezdila s nimi, prostě je baví na to vzpomínat. Je v tom i dost nostalgie. Asi by to tak nefungovalo, kdybychom na první cestu vyrazili se škodovkou nebo s něčím jiným, protože by tu chyběla symbolika našeho auta.

Existuje tedy něco jako fenomén trabant?

V roce 1957, kdy šel trabant na trh, to bylo velmi moderní, byť jednoduché auto, ale mělo se přestat vyrábět už po pěti letech od zahájení výroby. Pak už bylo příšerné. Je mi líto, že inženýři ve Zwickau, kde se vyrábělo, už dávno chtěli vyvíjet a vyrábět jiné, modernější, ale strana ani vláda jim to nedovolily. Schopným lidem z fabriky znemožnila politická situace uplatnit um a schopnosti. Je hodně smutný, že třicet let se tam patlali s trabantem. To auto se stalo vlastně anachronismem. Když vezmete jiné malé vozy, Citroën nebo Volkswagen brouk, ty se rychle vyvíjely, zlepšovaly, i když karoserie zůstávala skoro stejná. Přitom ve fabrice byli lidé, kteří by uměli zkonstruovat naprosto moderní auto. Je to tragický příběh.

Lidé ho ale mají rádi.

Ano, z trabanta se stal kulturní fenomén. Potkává se v něm spousta věcí. Je symbolem minulé doby i pádu železné opony; symbolizuje zoufalství i někdejší nedostupnost - tohle levné jednoduché auto se kupovalo na pořadník! Majitelé ho měli rádi, pečovali o ně. Bylo to první auto, které měli. Je v něm ukryto moc příběhů. Myslím, že tenhle symbolický kulturně historický význam předčí i fenomén brouka. Brouk jezdil po celém světě, trabant jen ve východní Evropě, přesto třeba i Australan, který předtím trabanta nikdy neviděl, jen o něm četl, ho pozná.

S jakým záměrem jste s ním vyrazili poprvé do světa?

Chtěli jsme ukázat, že uskutečnit takovou cestu je možné i s takovým autem. V roce 2006, kdy jsme naši cestu vymýšleli, panovala obecná představa, že na dlouhou a náročnou cestu potřebujete hodně dobré vybavení a drahé auto. A my chtěli ukázat, že to není potřeba. Trabant byl k tomu nejpřesvědčivějším prostředkem, představoval symbol levného mizerného auta, se kterým se cestovat nedá. Taky bylo nejlevnější, jaké se dalo sehnat. Koupili jsme ho - a v super stavu - tehdy asi za pět tisíc korun, nic levnějšího se nedalo najít. Není zanedbatelné ani to, že se dobře opravuje a je vytrvalé. Když se mu chce...

Vaše anabáze trošku připomíná první cestu Hanzelky a Zikmunda. Exotickými zeměmi, setkáními s domorodci, možná i vybavením.

Vybavením určitě ne! Vždyť Hanzelka a Zikmund jeli na svou dobu sci-fi autem, supermoderní mašinou, narvanou nejlepšími technologiemi té doby. Měli nejmodernější osobní vůz - nejen v Československu, ale možná v celé Evropě. My jsme byli úplně jinde. Kdybychom chtěli jet autem na úrovni jejich tatry, museli bychom mít například sofistikovaný mercedes, ale ani ten by nedosahoval jejích kvalit. Myslím, že současná česká produkce ani nemá auto, které by bylo na úrovni jejich tehdejší tatry osmičky.

Člověk si to dnešním pohledem ani moc neuvědomí.

Jejich záměr byl úplně obrácený než náš. Chtěli předvést, jak jsou české výrobky kvalitní, co všechno vydrží. Ve skutečnosti byli obchodními zástupci, prodávali české věci. Záměrně si vzali to nejnovější vybavení, aby ho prezentovali v zahraničí. Chtěli ukázat, podívejte se, my Češi děláme takhle skvělé věci! Zatímco my chtěli říct něco jiného: I když nemáte moc peněz ani možností, nevadí, většina problémů se vyřeší stejně ve vaší hlavě. Pokud se rozhodnete, že to uděláte jinak než s nejlepším vybavením, tak to půjde. A může to udělat každý.

Lišila se vaše loňská poslední cesta od předchozích? Bylo na ní něco nového?

Zážitek z návratu. Na první cestě jsme udělali vlastně taky jakési kolečko, vraceli jsme se domů, stejně jako teď na páté, kdy jsme se vraceli ve svých stopách. Ale tehdy nás vůbec nikdo neznal a nikdo si nás nevšímal. Zatímco teď bylo těch posledních tisíc kilometrů od ukrajinsko-slovenských hranic až do Prahy neuvěřitelně krásných, protože nás všude vítali. Podél silnic stáli lidé a mávali. To bylo hrozně hezký, vždyť v době facebooků, sociálních sítí a televize to už málokdo udělá, většina lidí, když chce něco vidět, podívá se na to na mobilu. Bylo to pro nás hodně výjimečné! A další novinka byla, že jsme s sebou tentokrát nevzali holky.

Ano, kdesi jste řekl, že holky na takové cesty nepatří. Ale přitom jste je dřív v týmu měli.

Ano, měli jsme je vždycky. Ne že by nezvládaly cestu, zvládají ji velmi dobře, často lépe než chlapi, ale chlapi nezvládají ty ženský! A jakmile začne vznikat nějaké vztahové a sexuální napětí, už je to komplikovaný. Když tam ženy nemáte, nemusíte to řešit. Už dávno na to přišli i námořníci, myslím, že ze stejného důvodu vzniklo námořnické rčení, že žena na palubě nosí smůlu. Je jednodušší, když tam nejsou. Je to prostě čistě pragmatické rozhodnutí.

Cestu jste podnikli v jubilejním „osmičkovém“ roce, vedla přes někdejší původní československé hranice, přes Užhorod a Čop. Vnímali jste, že republika vypadala kdysi jinak?

To si tam uvědomujete pořád, například když vidíte poštu nebo nádraží. Na Podkarpatské Rusi stačí vidět jakoukoliv větší vládní nebo státní budovu, která byla postavena podle tehdejšího celostátního mustru, a vnímáte, že to bylo Československo. Už jsem tam byl mockrát, a vždycky, když jsem uviděl nádraží nebo poštu, měl jsem pocit, že jsem doma. Ten étos tam je. Všude vám to padne do očí, jakmile přejedete hranici. A hlavně - domluvíte se tam.

Měli jste cestou problémy s politikou?

Ano, do naší cesty tentokrát silně vstupovala současná politika, v takové míře jsme se s tím předtím nepotkali. Třeba v Pákistánu. Když jsme jeli na první cestu, byl Pákistán jedna z nejpohodovějších zemí v oblasti, ale my se ho báli a nejeli tam. Teď po jedenácti letech, kdy jsme jím projeli, to už neplatí a Pákistán je mnohem rizikovější zemí. V době naší první cesty byl Írán vnímán spíše jako nepříjemná zem, zatímco Pákistán byl oddechovým místem. Bohužel, situace v Pákistánu se už zásadně změnila. V souvislosti s problémy v Afghánistánu se zhoršila natolik, že najednou se stal pohodovou zemí Írán a Pákistán tou problémovou. A to se v Íránu nic nezlepšilo, jen ten poměr se změnil.

Jeli jste taky přes Čínu.

Chtěli jsme se vyhnout Afghánistánu, proto jsme volili trasu přes Čínu. Byl to pro nás další extrém a spousta zážitků. Čína má výborné dopravní systémy, připadáte si až trapně, když vidíte jejich obrovské, nádherné silnice, skvělé mosty a tunely. A pak přijedete k nám a narazíte na D1... Je to nesmírně moderní stát, ale taky tam nasadili ty nejmodernější špehovací technologie, které jsou na světě k dispozici. Jste tam permanentně pod dohledem kamer, skenerů. Je to strašně nepříjemné.

Takže obava z Huawei je oprávněná?

Obava z toho, že Čína umí velmi dobře využívat technologie, je oprávněná. Nemyslím si, že Huawei na úrovni mobilního telefonu udělá nějakou neplechu, ale na úrovni velkých technologií a sítí je obezřetnost podle mě na místě. Známe případ Jihoafrické unie: Čína jí postavila zadarmo základnu, a po letech se ukázalo, že je celá prošpiclovaná. Celou dobu jim z toho vytahovali data a používali je jako zbraň pro obchod s Afrikou. Čína je velmi efektivní ve využívání technologií. Jejich hrozba není v odpornosti Severní Koreje, která je agresivní a tupá. Čína je rafinovaná a efektivní, je to hrozně chytrý soupeř. Myslím, že je na místě být opatrný při používání jejich velkých technologií ve velkém. Člověk neví, co vymyslí.

Co zajímavého jste zažili v Indii?

Naše dřívější cesty vždycky začínaly velkým bojem s divočinou -s pralesem nebo pouští, ale teď v Indii to bylo jinak. Celá první třetina se točila hlavně kolem komunikace s lidmi. Museli jsme řešit, že nás pořád někdo zastavoval a chtěl se s námi vyfotit. A nás to už pak i štvalo, protože se nedalo zastavit, aby k nám někdo nepřišel a nechtěl selfie. Když to zažíváte každý den desetkrát, už jste na to alergičtí.

Příroda vám tentokrát problémy nepůsobila?

Na drama a boj s přírodou došlo až v Himálaji. A to je další zajímavost téhle cesty: konečně jsme se dostali nad pět kilometrů nadmořské výšky. Je to pravděpodobně vůbec nejvýše, kam vyjelo dvoutaktní auto, a rozhodně ne žádný trabant! Vyjeli jsme až do 5300 metrů nad mořem, na jeden z nejvyšších průsmyků světa.

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.