Jak vyfotit Slunce

Camera obscura může vypadat různě - to dokazuje obří veřejná instalace architektů Jasona Griffithe a Julie Anandové pro arizonské město Scottsdale.

Solarografie vznikla teprve před devatenácti lety spojením úmění a astronomie. Jde v podstatě o fotografování drah Slunce při velmi dlouhé expozici. I když je to technika poměrně mladá, stojí na principu, který lidstvo zná už dva a půl tisíce let. Je jím dírková komora, která se v minulosti využívala například k pozorování zatmění Slunce.

Autorka článku si jednu vyrobila na workshopu v rámci výstavy o polské vědě, kterou v Národní technické knihovně uspořádal Polský institut v Praze. Reportáž z akce vysílal Český rozhlas Plus.

Camera obscura, tedy dírková komora, se vyrábí snadno. Stačí vzít například prázdnou plechovku od piva nebo limonády, černou izolační pásku, nůžky, jehlu a fotografický papír. Polský astronom Maciej Zapiór ji má hotovou během několika minut. Proč se právě solarografie stala jeho velkým koníčkem? „Z hlediska astronomie má solarografie velký potenciál popularizace, protože dírkovou komoru může vytvořit opravdu každý. Je zajímavé, že se tak snadno můžeme sami přesvědčit o tom, že Slunce mění svoji výšku nad obzorem, nebo zjistit, kde se nachází bod východu a západu. Je to skvělý úvod do astronomie.“ Podle návodu Macieje Zapióra účastníci workshopu rozstřihnou plechovku na jednom z krajů, aby do ní mohli vložit fotografický papír. Otvor důkladně zalepí izolační páskou, aby světlo dovnitř pronikalo jen malou dírkou, kterou ve středu plechovky opatrně propíchli jehlou.

Slunce v hlavní roli

Když se všechno podaří, jak má, na hotové fotce bude převrácený obraz toho, co by lidské oko vidělo, kdyby jedno mrknutí trvalo týdny nebo měsíce. „Nejzajímavějším objektem na fotkách je Slunce. Na půlročních expozicích se objeví ve tvaru čar. Nejníž nad obzorem bude čára vzniklá během zimního slunovratu, naopak nejvýše se Slunce dostává během toho letního. Slunce ale mění výšku nad obzorem každý den, a když je jasno, tak se na fotografický papír zaznamená jedna čára,“ vysvětluje polský astronom. Je tedy zřejmé, že nejlepší doba expozice je od jednoho slunovratu do toho druhého. Zajímavé obrázky ale mohou vzniknout i při krátké expozici. Z hlediska solarografie je to přinejmenším týden. Když v něm bude alespoň jeden slunečný den, na fotografii to bude vidět.

Kam s ní?

Nabízí se otázka, kam dírkovou komoru umístit, abychom získali hezkou fotografii a aby tato solarografická pomůcka na určitém místě skutečně vydržela. Maciej Zapiór z vlastní zkušenosti říká, že je to trochu sázka do loterie. „Působí tady hodně různých faktorů. Jedním z nich je člověk. Může se stát, že vám někdo komoru zničí, nebo sundá, protože nebude vědět, co to je.“ Astronom naráží na incidenty, které se v uplynulých letech odehrály hned v několika zemích. Tak například policie v americké Virginii dostala v roce 2013 hlášení o podezřelém předmětu zavěšeném na konstrukci jednoho tamního mostu.

Policejní oddělení nechtělo nic ponechat náhodě a na místo vyslalo pyrotechnický tým. Most uzavřelo pro dopravu, a dokonce varovalo lidi v přilehlých budovách, aby z nich raději nevycházeli. Pyrotechnici nakonec zjistili, o co šlo, ale kvůli dopravní uzávěrce si policisté chtěli nešťastného fotografa najít. Nebezpečím pro dírkovou komoru však může být i sama příroda. Na plechovky rozvěšené na různých sloupech, kandelábrech a stromech často útočí ptáci. A v případě, že výrobce komoru dobře neutěsní, dílo zničí déšť.

Technikou solarografie představila v roce 2000 trojice vědců - Poláci Slawomir Decyk a Pawel Kula se Španělem Diegem Lópezem Calvínem. Počet nadšenců, kteří od té doby rozmisťují solarografické kamery po svém okolí, stále roste. Jsou mezi nimi čistokrevní umělci, profesionální fotografové i astronomové jako Maciej Zapiór.