S Kunderou to bylo mimořádné!

Audioknihu Nesnesitelná lehkost bytí načetl na spisovatelovo přání Jiří Bartoška. Ten prý chtěl ale práce na audioknize v polovině nechat. V čem byl problém?

Kunderova volba Jiřího Bartošky byla skvělá, protože výborně rozumí hlavní postavě Tomáše, jeho pocitům a myšlenkám a dokáže ho životně naplnit. Problém nastává, když přijde do studia herec, který nikdy předtím nečetl audioknihu a má sám načíst text o třech stech padesáti stranách. Navíc to Jiří Bartoška musel načíst ve všech figurách i vypravěčských partech a byl na to ve studiu úplně sám. Je samozřejmé, že herce, který exceluje především na divadle a ve filmu a je zvyklý vycházet ze situací, které spoluvytváří s ostatními herci, tato nová zkušenost stresovala.

Jak v případě audio četby probíhá spolupráce režiséra s hercem?

Snažím se herce dostat do určité atmosféry, ze které by literární situace mohly vycházet. Režisér musí herci dát jistý druh důvěry v to, že on přináší do textu něco ze sebe. Šlo o naši vzájemnou debatu o pochopení díla i postavy. Práce s Jiřím Bartoškou byla moc příjemná, je to fajn člověk.

Nahrávku jste posílal průběžně Milanu Kunderovi a ten Jiřího Bartošku v práci na audioknize podpořil. Nesmrtelnost pro rozhlas naopak načetl Lukáš Hlavica. Šlo opět o spisovatelův výběr?

Lukáše Hlavicu jsem zvolil já a Milan Kundera s tím souhlasil. Hlavica je jiný typ herce i člověka než Bartoška. Víc vyhovuje typu textu, jakým je Nesmrtelnost. Kunderovské texty vyžadují absolutní přesnost, což je náročné zvlášť u filozofických, komplikovaných děl. Dostáváte se do obtížných vět, které je problém i technicky učíst.

Jiří Bartoška popsal své těžkosti s četbou Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí takto: „Ta kniha má souvětí, která jako ponorná řeka mizí a jako Punkva se objeví nahoře, a vy ty věty pořád musíte sledovat, aby na konci, kde je tečka, to mělo smysl a logiku.“ Jsou podle vás Kunderovy texty v tomto ohledu specifické?

Myslím si, že Nesnesitelná lehkost bytí je první stupeň oproti střední škole, kterou člověk absolvuje na Nesmrtelnosti. Nesnesitelná lehkost bytí je jednodušší, má dějový tah a herec se může opřít do hlavní postavy i do situací. V Nesmrtelnosti jde o střídání časů i filozofických myšlenek s kouskem dějové linky a interpretace románu je nesrovnatelně náročnější. Připravoval jsem pro rozhlas třeba texty Bohumila Hrabala, kde jedna věta vydá na celý román. V tu chvíli se herec snaží si jakoby nadskočit a překonat se -vnímá to jako překážku a pokusí se ji neustále zvedat a ono se to vrátí zpátky v tom, že najednou dokáže zvládnout charakter jazyka autora i díla.

Milan Kundera si také přál, aby se v rozhlasové realizaci jeho knih objevilo pouze slovo a ticho. Bývá to časté, že si autor klade takové podmínky na zpracování svých děl?

Je to absolutně výjimečná věc. Milan Kundera si hlídá, zda je text naprosto totožný s tím původním. Je to mimořádný autor a člověk ho tak musí buď přijmout, nebo odmítnout.

Proč k narozeninám Milana Kundery padla volba právě na Nesmrtelnost?

Bylo to rozhodnutí bývalého šéfredaktora Vltavy Petra Fischera. Já osobně za Kunderův nejlepší román považuji Žert, tak třeba jednou takovou nabídku dostanu.

Jakou roli v rozhlasové četbě Nesmrtelnosti sehrál dramaturg Tomáš Sedláček?

Tomáš Sedláček jako zkušený a citlivý rozhlasový dramaturg je autorem členění četby na různě dlouhé díly. Jde o velmi neobvyklé členění, které opět bylo přáním autora. Žádný díl nemá stejnou stopáž, takže Vltava musela přistoupit na to, že jeden den si poslechnete 25 minut četby a druhý den 45 minut. Tomáš Sedláček také jako Kunderův dlouholetý přítel se spisovatelem realizaci Nesmrtelnosti vyjednával a dokázal mu vysvětlit, že některé pasáže jsou pro rozhlas neinterpretovatelné. Ty pak se spisovatelovým souhlasem vyndal z textu.

Upravují se texty pro rozhlasovou četbu často?

V současné době pracujeme na textech tak, jak jsou: přečteme tedy vše, co dodá dramaturgie. Ovšem je pravda, že je pro herce jednodušší, když nemusí číst nahlas rozsáhlá souvětí. Po Nesmrtelnosti mě například čeká rozhlasová četba thrilleru Žena v okně, kde dramaturgyně Kateřina Rathouská text hodně zkrátila, čímž získal zvláštní svižnost a střihovost. Zde se mi to krácení dost zamlouvá a zdá se mi zajímavé pro interpretaci textu i žánru.

Režírujete nejen četby, ale i rozhlasové dramatizace či hry, které jsou z režijního hlediska možná pestřejší. Jak byste to porovnal?

Mám sice rád práci na rozhlasové hře, protože to přináší větší množství barev i spolupráce s herci či zvukaři a muzikanty. Ale literární dílo, které v četbě převedeme, má daleko větší poslechovost a možná větší zásah do rozhlasového publika. Jsem poctěn, že se můžu potkávat s řadou románů, o kterých jsem si nikdy nemyslel, že je budu moci interpretovat či přetvářet do rozhlasového prostoru.