Tonda Blaník neodešel

Marek Daniel

Lidé ho pohříchu znají hlavně jako Tondu Blaníka z internetové série Kancelář Blaník, ale jeho herecký záběr je pochopitelně mnohem širší. Vedle rolí ve filmech Protektor nebo Bába z ledu, za které byl nominován na Českého lva, ho už roky vídáme na několika divadelních scénách. Nejnověji vstoupil do komorního Divadla Ungelt, kde od prosince září ve hře Jak zabít komika, kombinující činohru se čtyřmi stand upy.

Volba Marka Daniela jako představitele titulní role je logická, právě on tady žánr stand up comedy rozjížděl - spolu s dalšími protagonisty kultovního kabaretu Komediograf.

Jak vlastně loni už dvacetiletý Komediograf vznikal?

Hráli jsme tehdy v brněnském HaDivadle a měli jsme strašně málo peněz. K tomu malému platu jsme si chtěli něco přivydělat po hospodách a z dlouhodobého přátelství s Lubošem Balákem vznikl tenhle kabaret skečů a černého humoru. Lubošovy texty jsme dotahovali, jemu se nikdy nedařily tečky ve scénkách. Takže Komediograf vznikl vlastně pro prachy, ale samozřejmě nás to bavilo, vystupovali jsme po hospodách a v klubech, bylo to takové nezávazné hraní.

Jak jste se jako rodilý Pražák ocitl v Brně?

Absolvoval jsem na Šumavě průmyslovku, ale s nepříliš dobrým prospěchem, a nechtělo se mi na vojnu. Psal se rok 1990 a táta někde objevil inzerát, že se na JAMU v Brně otevírá obor loutkoherectví. A protože jsem na střední škole chodil do maňáskového kroužku, což mi pak sice kvůli prospěchu zakázali, a tatínek v loutkovém divadle dvacet let pracoval, tak jsem na ty přijímačky šel. Byli jsme tam jen čtyři, takže to dobře dopadlo. Ale nakonec se ten náš loutkářský ročník stejně nějak rozplynul a stali se z nás činoherci.

Táta vás nasměroval na JAMU, ale jak se přihodilo, že jste šel po základce na Šumavu na průmyslovku?

Všechno má své důvody, často nepoetické. Na základní škole jsem měl špatné známky a říkal jsem si, že s trojkami se asi na gympl nedostanu. Maturitu jsem ale chtěl mít, a tak jsme šli s rodiči do pedagogické poradny, kde mi nabídli dřevařskou průmyslovku ve Volyni. Vždycky jsem toužil bydlet poblíž přírody, neměl jsem tudíž s odchodem z Prahy a odloučením od rodičů problém.

Chtělo to jistě kus odvahy -stejně jako nastudovat pro tradiční komorní Divadlo Ungelt trochu experimentální hru Jak zabít komika. V čem spočívá její jinakost?

Je to divadelní hra, jejíž hlavní páteří jsou čtyři stand upy. Nazval jsem si ji reality tragikomedií. Divák má možnost potkat se jak s normálním klasickým divadelním dramatem, tak se stand upem, který je v určitých aspektech, drobných improvizacích a navázaností na publikum reality záležitostí.

Stand up se mi zatím nezdá v Česku dost pevný v kramflecích, aspoň při pohledu na program televizí.

To se pletete. Je tady v kramflecích už patnáct let. Začínali jsme s ním s lidmi kolem divadla Sklep a Komediografu, což byly víceméně scénky, ale postupem času se z ulice rekrutovala spousta lidí, kteří dělali klasický stand up a docela slušně se tím dodnes živí.

Mají „komici z ulice“ před vámi, školenými herci, v něčem výhodu?

Takhle to nevnímám, na jevišti je prostě někdo horší a někdo lepší, nezáleží na tom, jestli je to herec nebo neherec. Nás, co stand up děláme, je asi dvacet, a asi až na dva mám já osobně všechny poměrně rád. Možná že my herci jsme si v něčem jistější, ale v syrovosti výstupů mají zase navrch ti kluci, kteří se snaží dělat opravdový stand up - tak, jak ho dělá i moje postava ve hře Jak zabít komika. I já bych asi uměl klasický stand up, ta hra v Ungeltu mi ukázala, že bych to dokázal. Ale z Komediografu jsem vycvičený na scénky, takže nad náměty pro stand up okamžitě přemýšlím jako určitá postava, která zabsurdní téma toho výstupu.

Stand up je doma v Americe. Vidíte nějaký rozdíl mezi tím, jak se dělá tam, a jeho českou odnoží?

My jsme víc na scénky, víc se schováváme za postavy, ale když jsem se nedávno díval na dokumentární film o Robinu Williamsovi, tak on to dělal taky, často lezl za svoje postavy. Ale obecně jsou v Americe komici víc za sebe, aspoň ty velké hvězdy, které jsem měl možnost vidět.

Marek Daniel

Vaše postava ve hře Jak zabít komika je inspirována komikem Russellem Brandem, který se v roce 2013 v show BBC utrhl ze řetězu a ostře kritizoval britskou společnost. Rozhovor se pak stal virální senzací. Měl jste taky někdy chuť v živém vysílání říct naplno, co si myslíte o světě?

Nevím přesně, co máte na mysli tím „utrhnout se z řetězu". Ale dobrý stand up je založený na tom, že se mluví o věcech, které lidi pálí, a stand up komik má ten dar, že je schopen téma z různých úhlů pohledu vtipně předat divákům. Poukazovat na to, co lidi trápí, bych klidně považoval za smysl stand upu.

Ve hře Owena McCaffertyho přes dvě hodiny doslova neslezete z jeviště a skoro pořád mluvíte. Měl jste už někdy takhle náročnou roli?

Asi ne. Možná kdysi dávno v HaDivadle, kde jsem hrál Krále Ubu, to byla taky hodně náročná věc. Ale stand up má jednu výhodu. Když si zapamatujete takové ty oslí můstky, tak uvnitř jednotlivých scén už víte, o čem je řeč. Když to řeknete trochu jinak, je to jedno, naopak, je to vlastně vítané. Kdyby vám v learovském nebo hamletovském monologu vypadlo něco důležitého, tak nemáte šanci se nikam dostat, protože jste to podstatné prostě neřekl. Kdežto při stand upu se stane, že něco přeskočíte, ale struktura výstupu se nezmění a divák nic nepozná.

Komik, kterého hrajete, s vidinou úspěchu stále víc slevuje ze svých uměleckých nároků. V podobné pozici, byť by šlo třeba jen o pokušení zaprodat se, ustoupit ze svého přesvědčení směrem ke komerci, se čas od času ocitá asi každý umělec. Jak tomu pokušení čelíte vy?

Myslím, že si to každý může vydedukovat z toho, co dělám a jak to dělám. V poslední době jsem třeba vstoupil do reklamy na Bohemia Energy, velkou motivací byly peníze, ale druhým stimulem byla skutečnost, že jsme tu reklamu mohli s Pavlem Liškou a režisérem Pavlem Noskem pojmout s naším způsobem vidění humoru. Snažím se dělat práci, která je smysluplná, a ať si kdo chce co chce myslí, ta reklama smysluplná je. No a co se týče komerčního pokušení, jež zažívá hlavní postava hry Jak zabít komika, to se mi ani stát nemůže. Žiju v republice, která má deset milionů obyvatel, hlavní metou kteréhokoli komika tady nikdy nebude O2 arena, ale maximálně prostor pro devět set, tisíc lidí. V Česku vyprodá stadion jen pár lidí a megaslavný je tu snad jen Gott. Nám ostatním agent, který by dbal na to, aby naše výstupy nebyly politické, ale spíš jen tak zábavné, asi nehrozí...

Vaší nejznámější rolí je určitě lobbista Tonda Blaník. Nezní jako protimluv, že „největší svině, jakou kdy tenhle národ měl“, jak o sobě v loňském filmu Prezident Blaník sám Tonda mluví, vždy ctila Václava Havla, dokonce ho uvádí jako svůj životní vzor?

Jednak je v tom náš společný názor, myslím producenta, režiséra, scenáristů a mě, na dnešní společnost. Ptáme se, kam zmizel ten Havel, a nestydíme se za to, že bychom ho zase rádi měli. Na druhou stranu se režisér Marek Najbrt na postavu Tondy Blaníka kouká podobně jako třeba na hlavní postavu v Protektorovi. Jsou to hrdinové, kteří kdysi vypadali jako studentíci a mysleli to dobře. On i ten Bém, když ještě působil na Praze 6, byl jiný. Tehdy to byl starosta, kterého mohli vystavovat po celém světě. A co se z něj vylouplo? S nástupem tvrdého kapitalismu se spousta lidí změnila, začali dělat levárny. Už v devadesátých letech se tady kšeftovalo se zákony. Pan Horáček v roce 1989 založil ušlechtilou iniciativu MOST a jeden z prvních zákonů po revoluci byl ten o loteriích.
To je přece špatně.

Proč se vlastně Tonda jmenuje Blaník?

Ideovým předobrazem té postavy byl lobbista Roman Janoušek, o kterém se říkalo, že celý svůj byznys řídí z pasáže Blaník. Takže to příjmení nebyla jen ironie ve vztahu k pověsti o blanických rytířích.

Nesou Blaníkovy hlášky vaši autorskou pečeť?

To jsme si velice moudře zakázali pouštět do světa, Kancelář Blaník je kolektivní dílo. Ale do scénářů vstupuju, někdy víc, někdy míň, někdy vůbec.

Zmíněného Václava Havla jste si zahrál jak ve filmu Prezident Blaník, tak v sérii Roberta Sedláčka České století. Jste v té úloze velmi důvěryhodný, mimikou, gesty, dikcí, sklonem postavy. Jak jste toho dosáhl?

V případě Českého století je v tom půl roku práce. Česká televize mi nabídla spoustu materiálů, ale já hned na začátku řekl, že nechci žádné „ofiko“ materiály, ale jen dokumenty, v nichž Havel zapomněl na kameru. Nemusíme si říkat, že měl kameru rád, uměl před ní být, ale já potřeboval třeba soukromé dokumenty Andreje Kroba z Hrádečku, pak jsem získal i archivní záběry Havlova tajemníka a ředitele jeho sekretariátu Hanzela. Soustředil jsem se třeba na Havlovu práci rukou. Jen ten způsob, jakým kouřil: dal si během cigarety tři čtyři mohutné prásky, ale víceméně ji potřeboval držet v ruce. A nakonec jsem samozřejmě vlítnul na jeho ráčkování, to byl týden hrůzy. Zvažoval jsem i to, že půjdu za nějakým logopedem. Dodneška si pamatuju, jak jsem ležel ve vířivce u tchána a pořád dokola zkoušel ráčkovat, až jsem si konečně řekl, že už bych se to nemusel stydět použít.

Co jste říkal výkonům ostatních herců v Českém století?

Viděl jsem jen kousky, zatím jsem nenašel odvahu na to, pustit si to celé. Ale líbilo se mi třeba to, jak Vašek Jiráček hrál Václava Malého. Strašně dobře chytil jeho energii. A Klaus, to byl taky těžký úkol, možná nejtěžší, protože Klause už od devadesátých let všichni parodujou a každý ho umí. Ale Jarda Plesl to taky vcelku obstojně ustál.

Říkáte, že jste České století vůbec neviděl. Máte to tak i s jinými svými rolemi? Nedíváte se na sebe rád?

Režisér Robert Sedláček mě při natáčení Českého století nutil, abych chodil na kontrolní produkce, ale já mu vždycky říkal, že pak uvidím chyby, které tam třeba ani nejsou. Člověk je vždycky nejpřísnější sám na sebe. Zatímco na ostatní lidi z vašeho hraní dýchá autentičnost, tak vy sám vidíte detaily, nedokonalosti, na které ale diváci kašlou. Buď uvěří tomu převtělení, nebo neuvěří, a pak už to neřeší.

Prezident Blaník je film tak trochu ve stylu reality show, odehrávající se na pozadí poslední prezidentské kampaně, tedy i s účastí reálných kandidátů. Jak reagovali na natáčení?

Na filmu jsme spolupracovali s platformou Prezident 21, objeli jsme několik předvolebních setkání a pořadatelé věděli, že tam budeme. A tak nás nikde žádná ostraha neperzekuovala, mohli jsme si dovolit vtípky, jako byla obálka přilepená zespodu k židli jednoho z kandidátů nebo provokativní otázky z publika. Potom už záleželo na tom, jak byl který kandidát otevřený, nebo uzavřený.

Upravil jste si vy sám při natáčení názor na některého z kandidátů?

Ne, vůbec nic se mi nezměnilo.

Koho jste chtěl za prezidenta vy?

Drahoše.

A proč si myslíte, že to nevyšlo?

Asi proto, že pan buldozer je pan buldozer.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném Týdeníku Rozhlas.