Co dali Češi Londýnu? Od Hollara k London Eye

Londýnské oko (London Eye) se již stalo jedním ze symbolů Londýna. Málokdo však ví, že jeho srdce - obří střed pro upnutí lan - pochází z dílen plzeňské Škodovky.

Českou republiku sice dělí od Londýna přes tisíc kilometrů, britská metropole však má své místo v českých dějinách a naopak Češi zanechali v metropoli nad Temží výrazné stopy. Dlouhé měsíce zde během první světové války strávil první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Na počátku druhé světové války ve zdejší čtvrti Putney sídlil prezident Edvard Beneš. Z Londýna rovněž promlouval prostřednictvím rozhlasové stanice BBC k posluchačům v protektorátu Jan Masaryk.

Trvalý otisk do tváře britské metropole ale zanechali především výtvarníci a architekti.

V metropoli nad Temží působil dlouhé měsíce během první světové války jeden ze zakladatelů Československa Tomáš Garrigue Masaryk. A netrávil zde čas jen jednáním o budoucím osudu Čechů a Slováků, ale také se v roce 1915 spolu s Robertem Setonem Watsonem podílel na vzniku Školy slovanských a východoevropských studií při Londýnské univerzitě. V letech druhé světové války byl Londýn vlastně takovým „náhradním" hlavním městem Československa. Své sídlo tu měla exilová vláda, do podzimu roku 1940 také prezident Edvard Beneš. Z Londýna též promlouval prostřednictvím rozhlasové stanice BBC k posluchačům v protektorátu Masarykův syn Jan.

Hollar - první Evropan

Jedním z prvních skutečných Evropanů byl pražský rodák, grafik Václav Hollar. Padesát let svého života strávil v cizině. Doba jeho největší slávy je spojena právě s Londýnem, kde vytvořil nepřeberné množství pohledů na město. Především díky Hollarovým rytinám známe dnes mnohé stavby, které lehly popelem při Velkém požáru Londýna v roce 1666. Třeba repliku slavného shakespearovského divadla Globe mohli na konci minulého století postavit tak věrně hlavně díky Hollarovým precizním kresbám. Anglický spisovatel, Londýňan Peter Ackroyd, mimo jiné uvedl, že „v Hollarově tvorbě se Londýn stává světovým velkoměstem, v němž jsou horizonty téměř nedohledné".

Co však velkého mistra v dnešní britské metropoli připomíná? Mnohé Hollarovy práce jsou součástí bohaté umělecké sbírky královny Alžběty. Reprodukce jeho rytiny Toweru se také objevila na tašce v obchodu se suvenýry v tomto někdejším královském sídlu. Je škoda, že poslední velká výstava Hollarových grafik se konala v dubnu 1942... Jeho do nejmenšího detailu provedené kresby a rytiny tak mohly přinést vzácné chvíle radosti i uprostřed druhé světové války. Expozici připravil Československý ústav, sídlící v centru Londýna na Grosvenor Place. Výstavu si ve čtvrtek dopoledne 23. dubna 1942 prohlédla i královna Alžběta, manželka britského krále Jiřího VI. Expozicí ji provedl prezident Edvard Beneš s chotí Hanou.

Hollar, v Anglii známý pod křestním jménem Wenceslaus, zemřel v Den zvěstování Panně Marii 25. března 1677. Jeho náhrobní kámen se však do dnešních dnů nedochoval. Ostatky velkého grafika spočívají kdesi v půdě někdejšího farního hřbitova u kostela svaté Markéty, jehož počátky spadají až do 12. století a v němž se roku 1908 ženil Winston Churchill.

Místo Hollarova posledního odpočinku tak připomíná v kostele na stěně severní lodi nedaleko vchodu jen deska, kterou nechal zhotovit kanadský badatel a mistrův obdivovatel Sidney T. Fisher roku 1972. Nápis na ní je prostý: „Proslulý rytec Wenceslaus Hollar, narozený v Praze roku 1607, byl zde pohřben 28. března 1677." Deska nahradila původní plaketu zničenou při německém bombardování Londýna v roce 1940. Připomenu, že kostel sv. Markéty je doslova ve stínu westminsterského opatství, kde mají svůj hrob také dvě české královny. Dcera Karla IV. a manželka Richarda II., tedy „dobrá královna" Anna, jak ji Angličané nazvali, a také královna Alžběta, dcera Jakuba I. a manželka českého „zimního" krále Friedricha Falckého.

Ovšem umělcovo zřejmě nejproslulejší panorama Londýna z roku 1647 souvisí se čtvrtí Southwark na jižním břehu Temže. Právě na věži zdejší katedrály, jejíž počátky se datují až do roku 1106, vytvářel Hollar náčrtky pro svou slavnou rytinu. Mistra v katedrále připomíná mramorová deska. Je na ní nápis „Wenceslaus Hollar: Exulant z Čech - umělec v Anglii" a jsou uvedeny roky jeho narození a úmrtí. Hollarův reliéfní portrét vytvořil v minulém století jiný exulant z Čech a umělec v Anglii - sochař František Bělský.

Sochař královské rodiny

S dílem Františka Bělského, který byl za války příslušníkem československé samostatné obrněné brigády a po roce 1948 musel znovu emigrovat, se ale nesetkáme jen v katedrále v Southwarku. Byl prvním „nebritským“ umělcem, jehož dílo stojí na Trafalgarském náměstí. V roce 1970 tam odhalil princ Filip jeho bustu admirála Cunninghama. A od roku 1983 vévodí nedalekému prostranství Horse Guards Parade Bělského socha Lorda Mountbattena, posledního britského vicekrále v Indii. Odhalila ji sama královna Alžběta II. Jeho dílo zahrnuje i monumentální abstraktní práce, jakou je například fontána pro Evropské centrum společnosti Shell na jižním nábřeží Temže.

Po válce, v roce 1947, také vytvořil pamětní desku parašutistům a kněžím, která je na pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje. V Londýně naopak československé vojáky, kteří se podíleli na likvidaci Reinharda Heydricha, připomíná od října 2011 plaketa ve dvoře domu Porchester Gate v Bayswater Road, kde za války sídlili českoslovenští vojenští zpravodajci. A právě před zdí této budovy byly pořízeny poslední snímky našich parašutistů včetně Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše.

František Bělský, jehož Britové znali pod jménem Franta Belsky a jenž byl i autorem sochy Winstona Churchilla pro americkou univerzitu ve Fultonu, byl také jediným sochařem, jenž portrétoval příslušníky čtyř generací britské královské rodiny.Bustu královny matky vytvořil již v roce 1962, později zhotovil také portréty prince Andrewa a prince Filipa a v roce 1982 vytvořil i oficiální portrét královny Alžběty II. A naposledy sochal v roce 1985 tehdy tříapůlletého prince Williama.

O dvacet let později než Bělský, v roce 1968, emigroval do Británie architekt Jan Kaplický. „Je to úžasné privilegium, že teď žiji v Londýně, jednom z hlavních světových středisek architektonického myšlení. Jen to, že smím žít a pracovat ve svobodné zemi, je privilegium. Nikdy na to nezapomenu," napsal kdysi. Byl to právě on, jemuž se podařilo proniknout do hájemství „nejbritštějšího“ sportu - kriketu, pro nás tak nesrozumitelného. Jeho firma Future Systems získala v roce 1999 za projekt novinářského centra londýnského kriketového svatostánku - stadionu Lords -Stirlingovu cenu, kterou uděluje Královský institut britských architektů. Od roku 1996 můžeme užívat jinou Kaplického londýnskou architektonickou realizaci - plovoucí most pro pěší ve čtvrti Docklands. Jeho pilíře totiž nespočívají na říčním dnu, ale na plovoucích pontonech! Můžeme přes něj přejít od dominanty čtvrti, mrakodrapu Canary Wharf, k Museum of London Docklands, které sídlí v budově někdejšího skladiště z počátku 19. století.

Je bohužel příznačné, že první retrospektivní výstavu díla Jana Kaplického po jeho náhlé smrti v lednu 2009 neuspořádalo jeho rodné město Praha, ale Londýn. Muzeum designu ji dokázalo připravit jen po pouhém půlroce od architektova úmrtí. Myšlenka na zorganizování této expozice se zrodila v hlavě ředitele muzea Deyana Sudjice, který byl Kaplického přítelem. Architekt mu také rekonstruoval jeho byt. Závěrečná část výstavy patřila návrhům na vítězný projekt Národní knihovny v Praze. Prorocky se o osudu této stavby vyjádřil Stephen Bayley, který v lednu 2008 ve svém článku pro nedělník The Observer napsal: „Je to skvělé, je to odvážné - ale dorostli k tomu obyvatelé českého hlavního města?“

Architektka interiérů

Větší štěstí při realizacích v rodné zemi měla Kaplického vrstevnice a svého času partnerka, rovněž věhlasná architektka Eva Jiřičná. I ona již zanechala výraznou stopu v Londýně. Proslavila se zejména úpravou interiérů různých módních obchodů a butiků. Podílela se také na návrhu nové stanice metra Canada Water. Její nejvýraznější realizací je však návrh vstupní haly a obchodu Muzea Viktorie a Alberta, největšího svého druhu na světě. V její hlavě se také zrodila revitalizace stálé expozice tamní Galerie šperků, v níž opět prokázala, jak skvěle umí pracovat se sklem, tradičním českým materiálem. I když se v poslední době Jiřičná věnuje především architektonickým projektům v Praze, věřím, že neřekla své poslední slovo ani v Londýně, který je, jak řekla kdysi v rozhovoru pro Hospodářské noviny, jejím domovem.

Londýnské oko z Plzně

Nejviditelnější českou stopou v metropoli nad Temží je však část Londýnského oka, tedy největšího vyhlídkového kola v Evropě. Bohužel málokdo ví, že jeho srdce - obří střed pro upnutí lan - pochází z dílen plzeňské Škodovky! Právě o něj se na silvestra 1999 roztříštila láhev šampaňského, když tento projekt pokřtil tehdejší britský premiér Tony Blair.

O Škodovce zřejmě někdy slyšela jen velmi malá část ze statisíce diváků, kteří v prvních vteřinách letošního roku sledovali z protějšího nábřeží Temže novoroční ohňostroj, jeden z nejhezčích na světě. Jeho centrem bylo již tradičně právě Londýnské oko. Ale třeba si chvíle čekání na konec roku zkrátili prohlídkou památníku Bitvy o Británii, který stojí od září roku 2005 přímo proti Oku. Mohli si tak přečíst jména osmdesáti devíti Čechoslováků - pilotů, kteří se v roce 1940 zúčastnili letecké bitvy a jsou na památníku zvěčněni.