Točím i v dílně mezi vrtačkami, říká šéfredaktor stanic D-dur a Jazz Lukáš Hurník

24. leden 2022

Skladatel a šéfredaktor stanic D-dur a Jazz Lukáš Hurník působí v rozhlase už třicet let. Co letos na těchto stanicích chystá?

V Českém rozhlase působíte třicet let. Co vás do něj tehdy přivedlo a co vás na rozhlase stále tak baví?

Tehdy jsem napsal cyklus komponovaných pořadů o kontaktech mezi klasickou a jazzovou hudbou. Tím jsem začal spolupracovat s rozhlasem, a pak jsem do něj v roce 1991 nastoupil. Bušilo se tam do psacích strojů, rozhovory se stříhaly na magnetofonu, z něhož stiskem tlačítka vyjely nůžky, a šmyk! Pak se to slepilo leukoplastí a ééé bylo pryč. Mluvící hudebník hledající slova hovořil jak kniha. To permanentní spojení kultury a techniky mě tady v tom podniku fakt baví.

Letos v lednu vám René Zavoral udělil Cenu generálního ředitele za rok 2021. Řídit dvě rozhlasové stanice muselo být v pandemickém roce obzvlášť náročné. Co na tom bylo nejtěžší?

Naopak jsem cítil určitou hrdost nad tím, že ty stanice jsou tak technologicky vymyšlené, že skoro všechno jde připravovat na dálku. Během epidemie jsme vůbec nemuseli měnit program. Když umřel Krzysztof Penderecki, zařadili jsme na D-dur operativně jeho Pašije. Hlášení a odhlášení skladby jsem natočil na chalupě v dílně mezi vrtačkami a poslal po internetu do vysílacího počítače… A té ceny si vážím. Vždycky jsem měl na starosti takové ty „jiné stanice“, jejichž smysl se špatně měří poslechovostí či počtem kliků. Takže každé takové uznání naznačuje, že i nezměřitelné věci mají v tomto světě svou hodnotu.

Lukáš Hurník

Jak je vůbec možné zvládat vedení dvou stanic naráz?

Mám kolem sebe dva skvělé kolegy. Petr Vidomus je skutečný tvůrce programu ČRo Jazz. Jsem mnohem víc posluchačem té stanice než jejím vedoucím. Jazz mám rád odjakživa, ale Petr najde vždy něco, co mě znovu překvapí. Hlavně v současném evropském jazzu. Naopak na D-dur dělám dramaturga, moderátora, webeditora, fotografa, editora sociálních sítí. Ale ta nejdůležitější osoba je Petra Karásková, produkční pro obě stanice. Bez ní bychom přestali vysílat tedy hodně rychle.

Byl to právě váš nápad, aby v rozhlase vznikla digitální stanice věnovaná vážné hudbě – tedy D-dur. Stalo se tak v roce 2005. Co vás k tomu tehdy vedlo?

Byl jsem v té době vedoucí hudební redakce na Vltavě a posluchači nám stále dokola psali, že chtějí poslouchat muziku a ne povídání. Tehdy začaly v cizině vysílat internetové stanice. Generálním ředitelem byl v té době muzikant Václav Kasík, který byl nápadem na čistě klasicko-hudební stanici nadšen. Takže ve spolupráci s šikovnými pány z techniky vznikla D-dur, kterou jsme vždy na měsíc naprogramovali v hudební redakci, a ona pak už vysílala sama. Byla to sice samá hudba, ale s autorskými komentáři redaktorů, tedy žádný nelidský jukebox. O pět let později jsem pana Kasíka ještě přemluvil ke stanici ČRo Jazz. Bohužel jsme nedávné narozeniny obou stanic „slavili“ v covidu.

Čtěte také

Co letos chystáte na stanicích D-dur a Jazz?

I my jsme naskočili na módní vlnu podcastů – naše jsou tak trochu vzdělávací, protože obě stanice musejí kromě fajnšmekrů oslovovat i ty, kteří se v našich menšinových žánrech teprve snaží orientovat. Na Jazzu vzniká podcast představující takové jevy a pojmy, jako jsou groove nebo smooth jazz, na D-dur máme pořad a interaktivní web Klasika na dosah, kde hrajeme kratší skladby s komentářem pro „ty, kteří milují klasiku, ale ještě o tom nevědí“. Chtěl bych ale tento rok prolomit nepříjemný fakt, že o těch stanicích hodně lidí vůbec neví.

Jste také hudební skladatel. Chystáte něco nového?

Přiznám se, že mě uprostřed epidemie napadlo, že bych mohl napsat skladbu, která by hudebními prostředky reflektovala to, co jsem zažil za těch třicet let v rádiu. Anebo spíš jakési hudební poděkování za to všechno.

Spustit audio

Související