Kočičí metropole dvou kontinentů. V Instanbulu mají kočky rádi
Není snad místo, kde by nebyly – na ulici vás sledují ze zákoutí chodníku, dřímají na kapotách aut, v obchodě mají strategické místečko v regálu a v parcích své malé domečky, v kavárně ty smělejší klidně skočí pro podrbání či pamlsek na stůl a v mešitě se zkušeně vmísí mezi věřící. Ano, řeč je o kočkách v největším tureckém městě Istanbulu. Kdo by je tu neměl rád, chtěl by je ukrátit v jejich privilegiích, nebo by snad dokonce chtěl kočkám ublížit, tvrdě by narazil!
„Mám kočky ráda už od dětství, patří k našemu životu, vnímám je se stejnou pozorností jako lidské bytosti,“ říká šestadvacetiletá studentka mezinárodních vztahů Çağla z asijské části Istanbulu. „Když jdu třeba po ulici a vidím, že kočky zrovna něco pojídají, vždy je obloukem obejdu, abych je zbytečně nerušila.“ Çağla má přitom kvůli kočkám i určité starosti související s jejím soukromým životem. „Bývalý přítel mi před časem daroval tři nádherná koťátka. Kdyby to neznělo hloupě, řekla bych, že ty kočičky byly jako mé děti. Jenže pak jsme se rozešli a přítel, aby mě co nejvíce zasáhl, si ta koťata zase odnesl,“ popisuje mladá Turkyně část svého trápení.
Podobná láskyplná vyznání, smutek nad ztrátou i shrnutí každodenních banálních setkání by mohl vykládat snad každý obyvatel patnáctimilionového Istanbulu. Kočky jsou skutečně neoddělitelnou součástí jeho rušného života. Patří k viditelnému koloritu města, jeho duchovní dimenzi, ale třeba i umění. A Turci rádi vysvětlí, proč tomu tak je.
Kočky měl rád i prorok
Mnozí například vyzdvihují, že kočky v přístavním městě žijí po tisíce let, v historii pomáhaly hubit krysy a další hlodavce šířící závažné epidemie. Jiní upozorňují, že zatímco psi jsou v islámu na černé listině a věřící muslimové je obvykle považují za nečistá zvířata, kočky se naopak těšily už od proroka Muhammada velké přízni. „Náklonnost ke kočkám je součástí víry,“ zní jeden z hadísů, tedy domnělých výroků připisovaných Muhammadovi. Traduje se, že měl jednu mimořádně oblíbenou kočku jménem Muezza, již si vůdce muslimů adoptoval v březnu roku 625 při návratu z nepříliš úspěšné bitvy u Uhudu v dnešní Saúdské Arábii.
Dnes nikdo přesně neví, kolik koček v Istanbulu žije. Údaje o kočkách oscilují od 125 tisíc, jak odhadoval v říjnu 2019 americký deník The New York Times, až po více než milion. Jakkoli nemá dnešní Turecko a jeho prezident Recep Tayyip Erdoğan v některých kruzích na Západě tu nejlepší pověst, obraz osmdesátimilionové země vylepšují mimo jiné právě kočky. V roce 2016 se dostal do světa celovečerní dokument nazvaný jednoduše Kedi (Kočka). Mapuje životní peripetie a zvyklosti sedmi konkrétních istanbulských zvířat a lidí z jejich okolí, jde ale o film, který s velkým zaujetím, pochopením i zručností kameramana popisuje celý tento fenomén.
V hospodě Neva v asijské čtvrti Kadıköy připadá kolem desáté večer jedna kočka snad na každé dva stoly. Některé trpělivě sedí a čekají, zda k nim z pokrmů něco spadne, nebo jim někdo něco dobrovolně dá. Jiné se snaží zvýšit šance vyskočením na židle k odloženým kabelkám, a občas dokonce přímo na stůl. Slečna v béžové prošívané bundě se snaží kočku vyhnat, ale dělá to velmi plaše a nenápadně, zjevně cítí, že při tvrdší protikočičí akci by mohla narazit. Ostatně, pokud už někdo nějakou kočku trochu odežene, dělá to s jakýmsi omluvným úsměvem, pomalu, jako by napomínal cizí dítě.
Pokud už někdo nějakou kočku trochu odežene, dělá to s jakýmsi omluvným úsměvem, jako by napomínal cizí dítě.
„Lidé tu prostě mají zvířata rádi,“ vysvětluje mi později v evropské části města zpod motocyklové přilby třicetiletý advokát Ali v černé kožené bundě. „Neumím si představit, že by jim někdo záměrně ublížil nebo na ně byl zlý – sám by se se zlou potázal.“ Opravdu ale mají desítky tisíc toulavých koček a psů rádi všichni Istanbulané? Vždyť se občas objevují i případy, kdy někdo záměrně přidává do pouličních kočičích krmítek jed! „Všichni lidé kočky nemají rádi,“ připouští Ali. „Ale ve čtvrtích jako Beşiktaş nebo na asijském břehu Kadıköy rozhodně ano. Je to ale věc kultury, úrovně vzdělání a podobně. Takže máte pravdu, jsou čtvrti, kde zvířata nemají rádi. Ale řekl bych, že tam vlastně mnozí nemají rádi ani lidi…“
Skládací domy i vily
Nezasvěcený pozorovatel, třeba zahraniční turista nebo český novinář, si skutečně může povšimnout některých rozdílů v různých částech města. V bohatších a liberálnějších čtvrtích je naprosto běžné, že v četných veřejných parcích lidé kočky krmí daleko častěji a více než v chudších oblastech na okrajích Istanbulu. Misky s granulemi i odřezky drůbeže, pítka na vodu, to vše sice do parků nosí běžní obyvatelé města, ale stalo se to vlastně už součástí městského mobiliáře.
Když před časem státní úřady vyhlásily kvůli koronaviru rozsáhlý zákaz vycházení, přibyla pracovníkům istanbulské radnice jedna nečekaná povinnost – místo řadových obyvatel museli do parků vyrážet pracovníci komunálních služeb v ochranných oblecích, aby kočky pravidelně krmili oni.
A nejen to. Aby kocourci a kočičky zbytečně nestrádali v nepříznivém počasí, po Istanbulu jsou rozesety stovky, ne-li tisíce domečků pro tyto chlupatce. Některé jsou úplně jednoduché, složené z kartonového polotovaru. Tak jako si člověk může snadno koupit a složit papírovou krabici na poštovní balík, prodávají se v Istanbulu podobně jednoduché kočičí domky, které pak už stačí vylepšit jenom igelitem napnutým přes stříšku. Kromě těchto kočičích „holobytů“ či startovacího bydlení je ale možné narazit i na skutečný luxus: kočičí vilky ze dřeva se sedlovou střechou, řadovky nebo dokonce i dvou a třípodlažní domky vyřezané z překližky a v některých případech opatřené kromě igelitu i pěnovou tepelnou izolací. Příbytky bývají nejčastěji v parcích, Turci je ale nezřídka umísťují i úplně prostě ke vchodovým dveřím svého domu, aby i kočky žijící přímo v ulicích pocítili trochu lidské lásky, k níž prorok Muhammad tak výslovně nabádal.
Jednapadesátiletá paní Darya sice není vůbec věřící, přesto i ona na kočky pamatuje daleko více, než jí velí povinnost. Darya má v Beşiktaši malý obchod s krmivem pro kočky a psy. Lavička před jejím krámkem, kde ona sama, ale i její zákazníci či přátelé občas srkají kafe a pokuřují, vlastně není lavička, ale „řadový domeček“ pro čtyři kočky. „Lidé u mě nakupují pro své vlastní kočky, ale obvykle sypou krmení i těm na ulici. Já taky dávám granule pouličním kočkám,“ ukazuje Darya na misky před obchodem. Pro neznalé pozorovatele přitom může být obtížné rozlišit, zda daná kočka někomu patří – sama Darya jich má pět, smečce se snaží nejvíce dominovat kocour Güneş (Slunce), ale běžně se zvířata procházejí a pospávají i na ulici. Snad jen kvalita srsti a zdravotní stav pak mohou napovědět, jestli se některému zvířeti dostává lepší, individuální péče.
Pro neznalé pozorovatele může být obtížné rozlišit, zda daná kočka někomu patří.
Řadoví Istanbulané ale v péči o pouliční zvířata nejsou sami. Všichni si uvědomují, že se nejedná o toulavé kočky (a psy), které nemají majitele, ale o čtyřnožce, kteří holt patří tak nějak všem. A podobně situaci stále více vnímá i radnice obchodní metropole Turecka. Žádné kočce se zatím nedostalo takové výsady jako loni pouličnímu psu Bojimu. Tento kříženec anatolského ovčáka volně brouzdá městem a umí využívat i hromadnou dopravu včetně trajektů na Bosporu, na sociálních sítích ho sledují desítky tisíc lidí, a když si na svém twitterovém účtu „vyměnil“ vzkazy se starostou Ekremem İmamoğluem, okamžitě se pes stal jádrem tvrdého politického boje a obvinění, že ho radnice využívá ke své podprahové propagaci. Dosavadním vrcholem Bojiho politického (či přesněji zpolitizovaného) života byl listopadový incident, kdy kamera v tramvaji zachytila muže, jak na sedačku pokládá lejno, evidentně s cílem pošpinit reputaci Bojiho, a tím i starosty İmamoğlua.
Zákon jak na zavolanou
Ani kočky ale úřady neopomíjejí. Když například předloni jistá soukromá firma spustila aplikaci SemtPati (Tlapky v sousedství), která má mapovat výskyt zvířat a pomáhat tak s jejich krmením a veterinární péčí, do projektu se naplno zapojila i radnice. Za naprosto samozřejmou považují obyvatelé města intervenci úřadů v případě nějakého incidentu. „V týdnu zrovna před naším bistrem kočku poranilo auto. Tak jsme zavolali na místní úřad. Snad za deset minut už si pro ni přijeli a vzali ji k ošetření na veterinu,“ říká s neskrývanou pýchou, jak hezky všechno funguje, pan Altay z jedné malé kavárny.
Ochránci zvířat zatím žehrají, jak malá péče je věnována systematickému kastrování pouličních psů a koček, tedy nejefektivnějšímu a nejetičtějšímu způsobu, jak omezovat populaci dobře živených zvířat. Na jiné frontě ale milovníci němých tváří mezitím oslavili velké vítězství.
Loni v červenci turecký parlament přijal dlouho očekávaný zákon o právech zvířat. Asi poslední kapkou, která zvedla Turky ze židle, byl případ Japonce, který žil tři roky v istanbulské čtvrti Küçükçekmece. Loni na jaře pozorní sousedé odhalili, že v ulicích tajně chytal koťata, zabíjel je a pojídal. Protože nový zákon ještě neplatil, Japonec, označovaný pouze iniciálami D. M., dostal pokutu v přepočtu třicet tisíc korun a v červnu byl z Turecka deportován.
Za týrání či zabíjení zvířat dosud hrozila nanejvýš pokuta, nově však až čtyři roky vězení.
Nyní už by dopadl o poznání hůře. Nový zákon podle agentury Anadolu nejenže zakazuje drezuru v cirkusech, delfíní show a podobné sporné aktivity, ale také prodej psů a koček ve zverimexech. Norma vyjmenovává několik plemen bojových psů, která jsou napříště zakázaná – pouze dosavadní majitelé již žijících zvířat si mohou psy ponechat do jejich smrti. Především už ale nová legislativa nevnímá zvířata jako běžné předměty a stanovuje přísné tresty za ubližování živým tvorům. Za týrání či zabíjení zvířat dosud hrozila nanejvýš pokuta, nově však až čtyři roky vězení. Kromě péče a lásky, na kterou už si istanbulské kočky zvykly, se jim dostalo i jasné právní ochrany před lidmi, kteří je v ulicích města rádi nevidí. Istanbul se tak stává ještě hrdější metropolí koček, a to hned na dvou světadílech.
Související
-
Proč kočka čurá mimo záchod aneb když s vaším mazlíčkem cloumají emoce
I zvířátka mají duši a obzvlášť kočky umí svou nespokojenost dát najevo. Proč a co s tím? Správná odpověď na první část otázky už v sobě většinou bude nést i řešení.
-
Kočky o vás vědí víc, než si myslíte. Mají totiž jednu překvapivou superschopnost, odhalila studie
Kočkám se hlavou honí všelijaké věci. Podle japonských vědců umí „mentálně mapovat“ své lidské i kočičí známé, i když je zrovna nevidí.
-
Kočky do kavárny patří. Zabydlují se tam i dva noví kocouři
Kočičí kavárna v Pardubicích má dva nové obyvatele, kteří návštěvníkům zpestří chvíli odpočinku u kávy. Jsou to dva mladí kocouři Grey a Felix.