Těším se z toho, co přijde, říká herec Petr Stach
Herec Petr Stach byl až do svých devětatřiceti let většině diváků neznámý. Byl sice členem Divadla Minor, ale před filmovou a televizní kamerou se téměř neobjevoval. Teprve v roce 2013 vešel do širšího povědomí díky roli Jiřího Palacha ve filmu Hořící keř a o rok později se stal jedním z pětice kriminalistů úspěšného seriálu Případy 1. oddělení. Již čtvrtým rokem patří k profilovým tvářím Divadla Ungelt, ale „doma“ je i v žánrech, jako je melodram či interpretace audioknih.
Kde se zrodil impulz k tomu, že jste se stal v roce 1996 posluchačem DAMU, a sice katedry loutkového a alternativního divadla?
Nejprve jsem dělal přijímací zkoušky na katedru činoherního herectví, kde jsem sice postoupil až do třetího kola, ale stejně mě nevzali. Za měsíc se konaly přijímací zkoušky na katedru loutkového a činoherního divadla, tak jsem zkusil štěstí tam a byl jsem přijat. Viděno zpětně musím podotknout, že díky studiu na této katedře byla moje cesta k činohře sice poněkud klikatější, ale na druhou stranu jsem si víc užil divadla, které není tolik založeno na psychologii, ale jehož charakteristickým prvkem je žánrový synkretismus, protože se zde mísí jak hudba a zpěv, tak činoherní prvky.
Kteří kantoři nejvíce formovali váš projev?
Ondřej Pavelka a Marie Spurná, což byly dvě výrazné herecké bytosti, které mě nechávaly nahlédnout pod pokličku kumštu.
Od roku 1999 hrajete v Divadle Minor, které je zaměřeno na dětského diváka. Byla to náhoda, nebo záměr?
Náhoda, tehdy se v Minoru měnilo vedení a nově nastupující ředitel Zdeněk Pecháček hledal nové herce. Nabídl mi spolupráci při jedné z inscenací. Nakonec jsem tam zůstal, byť od roku 2012 jako externista, dodnes.
V roce 2007 jste hostoval v Národním divadle při provedení opery Dobře placená procházka pod dirigentským vedením Libora Peška. Jak na to vzpomínáte?
Když jsem šel na první korepetici, byl jsem značně nervózní, protože jsem samozřejmě věděl, jakou hudební osobnost mám před sebou. Pan dirigent seděl za stolem a po chvíli se ke mně přitočil se slovy: „Ty máš docela přijemnej hlas.“ Postupem času jsme se spřátelili natolik, že mi dokonce nabídl tykání, což pro mě byla velká čest. No a nedávno se přišel podívat do Ungeltu na představení, poté jsme se setkali v klubu, kde mi řekl, že mě zpovzdálí stále sleduje a moc ho těší, že jsem u této profese zůstal. Od člověka jeho formátu to samozřejmě nesmírně povzbudí a dodá sebevědomí.
Karel Höger jednou řekl: „Běda herci, kterému je čtyřicet let, a lidé se ptají, kdo to je.“ Přijal jste nabídku na účinkování v seriálu Případy 1. oddělení, aby i ve vašem případě nenastala výše uvedená situace?
Takhle cíleně jsem o tom nepřemýšlel. Dostal jsem zkrátka nabídku, která mě zaujala, navíc se jednalo o moji první rozsáhlejší televizní práci, takže jsem se snažil přistupovat k ní co nejzodpovědněji. Je ale pravda, že nikdy předem s jistotou nevíte, zda připravované dílo bude úspěšné. Existuje totiž nespočet televizních seriálů, které proběhnou obrazovkou a nikdo si jich ani nevšimne. V Případech 1. oddělení se šťastně protnulo několik klíčových bodů počínaje hereckým obsazením a konče kvalitně napsanými scénáři autorů Josefa Mareše a Honzy Malindy, které v sobě měly určitou životnost a umožňovaly postavám, jež jsme zde hráli, být plastické, divák se tak mohl s každou z nich nějakým způsobem ztotožnit.
V roce 2015 jste hrál v televizním filmu Jan Hus pod režijním vedením Jiřího Svobody, což bylo zřejmě osudové setkání, protože tento režisér vás záhy přivedl do Divadla Ungelt. V čem vám jeho přístup nejvíc konvenuje?
Jiří Svoboda začíná svoji režijní práci stavět od detailů a herec tak plní jeho pokyny, aniž by měl v tu chvíli jakoukoli představu o celku. Teprve na konci se všechny dosud narežírované detaily spojí a následně se dostaví aha efekt, což je velmi zajímavé. Většina režisérů totiž nejdřív buduje celek, a když jej pojmenuje, vzápětí hledá „jak“ a už ne „proč“, kdežto Jiří Svoboda se snaží, aby herec nejprve věděl „jak“ a teprve poté zjistil „proč“.
V Ungeltu jste se uvedl skvělou kreací lékaře Roberta Mirandy v psychologickém dramatu Smrt a dívka, které režíroval právě Jiří Svoboda. Iva Janžurová v jednom rozhovoru uvedla, že při hraní záporných postav pro ni vždy bylo nejdůležitější, aby si dokázala jednání dotyčné figury vnitřně obhájit, protože předestírat divákovi zlo v neodůvodněné podobě nemá žádný smysl. Jakým způsobem jste to zvládl v případě této hry?
Jsem přesvědčen o tom, že žádný člověk není ve své přirozenosti zlý, ale teprve určité životní momenty ho dovedou do situace, kdy se musí rozhodnout. Pokud dokáže naslouchat svému nitru, měl by zjistit, co je v daném případě dobro a co je zlo a že tyto dva póly mnohdy nejsou tak jednoznačně vymezené. Co se týče postavy Roberta Mirandy, byl to kariérista a uvěřil myšlence, která se později ukázala jako špatná. I já jsem v životě, asi jako každý, párkrát selhal. Měl jsem ale kliku, že to nemělo tak dějinotvorné následky jako v jeho případě, a teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že jsem se v daný moment nerozhodl zcela správně. A stejně tak Roberto na konci hry dojde k určité sebereflexi, kdy si naplno uvědomí svoje selhání.
S jakými pocity jste vstupoval na prkna Ungeltu, divadla velkých hereckých hvězd v čele s Alenou Vránovou, Petrem Kostkou či Františkem Němcem?
Byl jsem vděčný za projevenou důvěru, takže jsem se poctivě připravoval na zkoušky a snažil jsem se najít zdravý kompromis mezi pokorou a drzostí. Domnívám se totiž, že do některých věcí se člověk v životě musí pustit, i když si je vědom toho, že na ně není ještě stoprocentně připraven. Je však nutné udělat maximum pro to, aby obstál.
Jak na vás genius loci této komorně intimní scény působí?
Mně se v Ungeltu hraje velmi dobře, protože na rozdíl od velkého jeviště se zde mohu věnovat „drobné kresbě“, mohu si lépe hrát s náladou, pracovat s hlasem a intonací a nemusím používat tolik expresivních výrazových prostředků. Důležitou roli zde hraje také divák, s nímž vzhledem k jeho bezprostřední blízkosti navážu během představení jistý vztah. Genius loci tohoto divadla je tedy pro mě přitažlivý a cítím se tu fajn.
Stal jste se zde dvorním hercem britského dramatika Petera Quiltera. Čím vás jeho díla oslovují?
Dobře píše dialogy a dokáže slovní obraty volit tak, že tím umožňuje určitou ambivalenci mezi situacemi vážnými a humornými, proto mně jsou jeho hry tak blízké. Je hodně lákavé balancovat mezi dramatem a komedií a pohybovat se po pomyslné hraně těchto žánrů, kdy je důležité nejen vzájemné napojení s kolegy, ale také reakce diváků. Někdy se totiž více smějí, jindy více vnímají onen dramatický podtón, a při každém představení je tak nezbytně nutné být plně soustředěný, aby člověk dokázal správně vyvažovat obě žánrové polohy.
V režii Pavla Ondrucha ztvárňujete v Quilterových dílech dosti protilehlé charaktery, a sice Paula a Trevora v tragikomediích 4000 dnů a Trhni si, otče! a Jacka v komedii Vejšlap. Kterého z nich hrajete nejraději?
Momentálně asi Jacka, protože ho mám nejméně obehraného, tudíž je v něm stále co objevovat. Jinak je ale hraju všechny stejně rád.
Ve hře Vejšlap je na scéně minimum rekvizit. Bylo pro vás obtížné si na to zvyknout?
Ne, protože tato hra je na rozdíl od 4000 dnů a Trhni si, otče! mnohem víc založena na konverzačním vtipu, dokonce mi žánrově připomíná sitcom, kde je taky vždy důležitější slovo než fyzické jednání. Při Vejšlapu tedy především záleží na bryskní práci s textem a umění v pravý čas počkat a pak danou repliku ve správném timingu posadit, tudíž bych řekl, že nedostatek rekvizit i jednoduchost scény je zde jednoznačně ku prospěchu věci.
Dlouhodobě spolupracujete i s Věrou Šustíkovou a dirigentem Jiřím Petrdlíkem na programech Melodramfestu. V rámci těchto koncertů byla uvedena řada hudebně-dramatických děl. Kterého z nich si nejvíc považujete?
Melodramu Arnolda Schönberga Ten, který přežil Varšavu. Jirka Petrdlík si jej vybral jako svoje absolventské představení v Rudolfinu a jednalo se o mimořádně náročné dílo. Schönberg má totiž v partituře vše naprosto přesně vyznačeno. Navíc je to dodekafonická hudba, postrádající jakoukoli melodii, takže se vůbec není čeho chytit. Upřímně, byl jsem rád, že jsme to dohráli do konce bez zásadní ztráty kytičky, a moc mě potěšilo, když v hledišti sedící bardi Bořivoj Navrátil a Petr Kostka, kteří měli za sebou mnohaleté zkušenosti s melodramem, při děkovačce povstali.
Má vůbec v dnešní konzumní době šanci uspět u většinového diváka tak specifický žánr, jakým je melodram?
Myslím, že ne, což dokazuje i četnost koncertů v rámci Melodramfestu, která se stále zužuje. I když mají tato díla svoji nezpochybnitelnou hodnotu, je obzvlášť v současné době nesmírně těžké najít pro ně publikum. Tento problém se ale týká takzvané vážné hudby obecně, pokud se tedy zrovna nekoná Pražské jaro.
Podílel jste se na nahrávkách řady audioknih. Která z nich vás obzvlášť okouzlila?
Mlčící pacientka od Alexe Michaelidese, což je psychologický thriller, který zajímavě kombinuje vyprávění hlavního hrdiny s jeho deníkovými zápisky a nakonec dospěje k velmi překvapivé a nečekané pointě.
Jste pravidelným rozhlasovým posluchačem?
Rád poslouchám zejména archivní snímky jako například nedávno uvedené dílo Karla Klostermanna Ze světa lesních samot, kde roli vypravěče úžasně ztvárnil Otakar Brousek starší. Moc se mi líbilo, jak zde dokázal přirozeně pracovat se slovem a bylo mu vše rozumět, aniž by musel být výrazově jakkoli patetický.
Celý rozhovor s Petrem Stachem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
-
Nerad se poslouchám. Slyším akorát chyby, říká hlas Dvojky Petr Stach
Náš hlas nám v hlavě zní jinak a často býváme překvapeni, když se slyšíme. I tím si musel projít Petr Stach. Jako staniční hlas provází moderátory i posluchače Dvojky.
