Jak se z dramatika stal politik. Filmový Václav Havel je podobný tomu skutečnému

2. srpen 2020

Už první dojem překvapí: filmový Václav Havel je hodně podobný skutečnému, aniž přitom sklouzává do mramorové sošnosti či karikatury. Na jeho podobě se pozitivně podepsal excelentní herecký výkon Viktora Dvořáka i jeho fyziognomie, režijní vedení a citlivá maskérská práce.

A příjemný pocit nemizí ani později. Film Havel je poctivě a civilně ztvárněný příběh proměny divadelního autora v disidenta, drama vnějších dějů i vnitřních zápasů Václava Havla. Snímek vypráví o muži nebojácném i váhavém, v němž se postupně rodí přesvědčení o nezbytnosti aktivního odporu proti režimu. O osobnosti s pevnými zásadami i spoustou chyb, která i malý ústupek považuje za osobní selhání. Má komplikované vztahy se svými partnerkami, ale i vědomí nezrušitelného svazku se ženou Olgou. Prostě Havel, jak ho pamatujeme.

Živý člověk

Aňa Geislerová jako Olga Havlová

O Václavu Havlovi skoro všechno víme, režisér Slávek Horák přesto dokázal vyklenout poutavý dějový oblouk, zaujmout, místy možná i dojmout. Především tím, jak pojímá Havlovu osobnost – uměřeně, střízlivě, věrohodně. Neopisuje stránky z dějepisu, nekreslí portrét státníka ani hrdiny, ale živého člověka.

Scenáristé (spoluautor Rudolf Suchánek) zvolili pro příběh dvacetiletí „normalizačního“ období Havlova života. Od roku 1968 přes léta, kdy se z mladého nadějného dramatika stává zakázaný autor, který dozrává k politickým činům. Je za ně vězněn a stává se neformálním lídrem oponentů režimu. Film vrcholí v listopadu 1989 na balkoně budovy Melantrichu. Škoda že zde Horák popustil uzdu zbytečnému patosu.

Lanďák a Olga

Čtěte také

Zatímco první léta ztvárněného období pojednali tvůrci jako svižný kaleidoskop událostí, akcentují zejména druhé desetiletí normalizace s důrazem na opakovaná věznění protagonisty. Překlopení některých dramatických scén do divadelního prostoru je vtipný nápad naznačující nejen Havlovu původní profesi, ale hlavně jeho vlastní vnímání dějů. I když tu vystupují reálné postavy, nejsou až na výjimky (Landovský) jmenovány. Lze je však snadno identifikovat. Mimochodem, „Lanďák“ sedí Martinu Hofmannovi jako ulitý…

Snímek není a ani nemůže být doslovný či historicky zcela přesný, hraný film nejen umožňuje, ale přímo vyžaduje fabulaci. Některé události jsou přeskočeny či jen naznačeny, Havlovy velké lásky jsou sloučeny do jediné. Postava Olgy však dostala velký prostor jako nejdůležitější Havlův člověk a typově dobře zvolená Aňa Geislerová ji hraje velmi přesvědčivě.

Autory lze jistě „usvědčit“ z nepřesností, místy z nadbytečné popisnosti či symbolických náznaků (opakující se motiv papíru a pera), nic to ale nemění na celkově sympatickém dojmu, s nímž diváci z kina odcházejí.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Související

Více o tématu