Teď už vím svý
Stále máme tendenci přiřazovat ke jménu Jiřího Dědečka jeden jediný atribut: písničkář. Jiří Dědeček je však také básník, spisovatel, překladatel, textař a předseda Českého centra PEN klubu. A člověk, který se umí podívat na život s nadhledem. Naučila ho to nejen nemoc, jíž si prošel, ale i cesty do různých totalitních zemí, které navštěvuje jako ambasador českého PEN klubu. Tvrdí, že všude, kde vládne totalita, je to hnusné a tvrdé.
Ovlivní dítko, když se narodí v lázních? Jaké to bylo vyrůstat v tehdy snad rozkošnických Karlových Varech? Vracíte se tam, pocvičit se v ruštině?
Možná jsem se ani tak nenarodil v lázních, ale spíš na venkově. Karlovy Vary konce padesátých a počátkem šedesátých let byly zpustlé, černé a válkou poznamenané město. My jsme to tak ale v dětském věku nevnímali, opuštěné a rozpadající se domy nás samozřejmě velmi zajímaly, řádili jsme tam s Pepíkem Jandou a celou partičkou, ale především jsme měli hned za barákem les. Jezdili jsme po nedlážděných blátivých ulicích na podomácku vyrobených kárách z dětských kočárků, běhali jsme po kopcích a při hře na vojáky jsme nacházeli mnoho různých pozůstatků války - patrony, bajonety, pásky, odznaky, jednou dokonce celou motorku se sajdkou. Lázeňské a rozkošnické mi ale Vary vůbec nepřipadaly. Tehdy ještě ani nestál strašlivý hotel Thermal, byl tam jen park. Občas ve Varech hrávám, obvykle v klubu Paderewski, teď tam budu 29. října. A jen koukám na to obchodní a turistické završení okupace z roku 1968...
V sedmdesátých letech jste byl dorosteneckým mistrem ČSSR ve veslování na skifu. Zůstala vám z těch dob alespoň příchylnost k vodáctví? Splouval jste později řeky a u ohně pak hrával na kytaru?
Je to už hodně dávno. Ale láska k vodě mi samozřejmě zůstala. Veslování ovšem není pádlování, takže žádné řeky ani hraní u ohně. To byla jen dřina na rovné vodě. Ale krásná. Je to velmi úporný sport, člověk se musí zakousnout a zapřít, žádné pomocné finty nejsou, takže to funguje jako velmi dobrá průprava pro život. Zakousnout se a jít si za svým. Myslím, že to jsem si odnesl a dlouho jsem z toho žil.
Jste písničkář, básník, textař, překladatel poezie z francouzštiny, spisovatel, autor rozhlasových a televizních pořadů, předseda Českého centra PEN klubu, učitel tvůrčího psaní, otec dvou mladých a talentovaných žen - kým jste nejraději?
Mnohé z těch charakteristik už neplatí - tvůrčí psaní neučím a s televizí ani rozhlasem nespolupracuju. A čím jsem starší, tím víc mě těší být především otcem. Nejsem ten typ autora, který pro tvorbu zavrhne a obětuje vše - přátele, rodinu i zdraví. Baví mě být otcem a bavilo by mě být i dědečkem. Na druhou. Ale děvčata nespěchají -mají ostatně před očima náš příklad, mně bylo čtyřicet, když se nám narodila druhá dcera - a já jim to nemůžu mít za zlé, až to přijde, bude to tady. Vozit kočárek po Letné okolo těch báječných zahradních restaurací, to je můj sen.
Máte jako dlouholetý předseda českého PEN klubu, který by měl zastupovat celkem nezpochybnitelné spisovatele, možnost nahlédnout do jejich různorodých povah, charakterů a názorů. Jsou vám jisté projevy a názory, které někteří veřejně ventilují, protivné?
To je v každém sdružení stejné, největší problém jsou lidi. Bez nich by byl svět krásné místo k žití pro slony, psy a delfíny. Mezi lidmi ale všude funguje na jedné straně pravda a láska, na straně druhé zlo, nenávist, závist, hloupost. Možná mě jenom znovu a znovu překvapuje, že toho druhého je i mezi umělci tolik. Pořád si naivně představuju, že by měli reprezentovat to lepší z národa, často se však velmi podobají našemu družstvu vlastníků bytových jednotek na Malé Straně, v němž se neshodneme ani na rohožce přede dveřmi.
Setkáváte se při svých činnostech a funkcích se závistí a pomluvami?
Bohužel ano. A jak už to s pomluvou bývá, i když ji nakonec vyvrátím a vysvětlím, něco z ní zůstává. Plivnutí setřete, přijmete omluvu, ale už to jednou proběhlo.
Je vůbec něco, co je pro spisovatele typické, mají nějaký společný určující znak?
Za starých časů bych řekl talent a touha vyslovit nevyslovitelné, ale dnes si myslím, že je to hlavně tučné ego.
Může mít velmi dobrý spisovatel velmi špatný charakter?
Nepochybně. A platí to i naopak -velmi špatný spisovatel může být moc hodný a charakterní člověk.
Lze se do PEN klubu prostě přihlásit? Kdo rozhoduje o přijetí nového člena a jaká kritéria jsou rozhodující?
Ocituji z našich stanov: „Pro přijetí pošlete písemnou přihlášku na naši adresu. Kromě jména, adresy a stručného přehledu vaší činnosti k přihlášce přiložte i písemné doporučení k přijetí od dvou stávajících členů PEN klubu.“ O přijetí nových členů rozhoduje výbor PEN klubu nadpoloviční většinou hlasů. Pokud kandidát není přijat, může přihlášku podat po roce znovu, tentokrát ale s doporučením od jiných dvou stávajících členů.
Jak náročná je úředničina ve vrcholné funkci PEN klubu? Dá se zvládat při básnickém naturelu?
To je samozřejmě věc, která mě trápí a ničí, říkám si, že nechci být jednatel, fundraiser a zprostředkovatel, ale bohužel, kdybych na tyto činnosti rezignoval, PEN klub by to zřejmě v současné situaci nepřežil. Naštěstí jsem našel způsob, jak při tom psát i hrát a vystupovat - ostatně musím se nějak živit, funkce předsedy je v podstatě čestná.
PEN klub vydává překlady svobodomyslných spisovatelů - kterým často hrozí vězení. Vy sám je dokonce navštěvujete v zemích se zlověstným režimem... Je to přínosné pro kulturu v oněch zemích i fakticky, nebo je to spíš psychologická podpora ohrožených spisovatelů?
Je pravda, že jsem navštívil Kubu, Bělorusko, Kurdistán... Význam té naší pomoci je samozřejmě nepatrný a spíše osobní - dotyčný autor může nejen mít radost, že mu vyšla knížka v Praze, ale zároveň se tím stává trochu známějším a už se třeba v těch vězeních totalitního státu nemůže jen tak beze stopy „ztratit“. Moji kubánští přátelé říkají, že to z nich dělá VIP - very important prisoner. Někdy mám ale pocit, že by bylo užitečnější rozvážet krátké palné zbraně než literaturu.
Kde jste zažil nejtvrdší poměry? Nemáte chuť o tom napsat knihu?
Všude, kde vládne totalita, je to hnusné a tvrdé. Byl jsem například v Bělorusku hned po krvavém potlačení demonstrací proti Lukašenkovi a zdálo se mi, že horší to být nemůže. Jenže co je to ve srovnání s neznámým zlem v afrických totalitách nebo s vražedným a perfidním čínským režimem? Myslím si, že nemám právo psát o tom knihu, protože jsem to jen viděl, ale nežiju v tom. Byly by to takové turistické postřehy, to by mě netěšilo.
Přijíždíte do těch zemí jako předseda českého PEN klubu, nebo jako prostý turista? Je nebezpečné pašovat tam literaturu odpůrců režimu? Místní úřady vás nutně musí vnímat jako záškodníka...
Jedu vždycky jako předseda PEN klubu, o té cestě se snad ví i na ministerstvu zahraničních věcí, takže kdybych se ztratil, asi by mě hledali. Musím říct, že je to příjemná jistota. Prostý turista v těchto zemích sice riskuje už samotným pobytem, někdy mi to připadá dost zbytečné, jenže já tam navíc ještě vyvíjím nějakou činnost, nejlépe protistátní. Nemám pocit, že by to bylo přímo nebezpečné, ale někdy režim naštvu a on reaguje. Například z Kuby jsem byl vypovězen i s tlumočnicí. Dodnes ale přesně nevím, zda to bylo kvůli mé podvratné činnosti, kterou jsem tam jako kurýr Člověka v tísni vyvíjel (navštěvoval jsem perzekvované autory a dával jim peníze, prázdná CD, flashky a léky), nebo zda to způsobilo naše poslední ubytování v soukromí. Zdá se, že jsme se v Havaně ubytovali u nějaké prostitutky, která příjmy ze svého povolání ani z ubytovávání cizinců nehlásila úřadům. Policie nás sbalila a dopravila na letiště. Ušetřili jsme pětadvacet dolarů za taxíka.
Kdysi jsem viděla dojemný kreslený vtip; komorník říká anglickému šlechtici: „Lorde, je tady ostrý protest z Londýna.“ A za ním se krčí písničkář s kytarou. Když se úlety současníků vyzpívají vtipně a ve vašem případě i drsně, dojdou u posluchačů ohlasu. Ale vy jste se už několikrát vyjádřil, že dnes je zbytečné protestovat v písních. Víc vás teď prý oslovuje poezie...
To si tak člověk občas myslí, ale ony se ty pocity a názory mění. Teď se zrovna cítím na takový „ostrý protest“. Připravuju na příští rok desku plnou protestsongů, které by ale zároveň měly být vtipné až legrační. Mám byt podkrovní v ulici Sněmovní co s ním zkusím to nemáte zdání Zvlášť když poslanci co žijou z mých financí parkujou tu kvůli zasedání Mají tu práci vyšvihli se nahoru bývalí svazáci a soudružky z národního výboru...
Kromě jiného jste vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Bylo to k něčemu? V tomhle oboru je asi mnoho slimáčků a málo salátu.
Já jsem se ani nikdy nesnažil k tomu salátu probojovat, písnička mě baví víc než film. A před měsícem jsem se vrátil k psaní fejetonů pro Deník N, prožívám při tom chvíle mimořádné tvůrčí radosti a štěstí. Už jsem úplně zapomněl, jak je krásné formulovat vtipně poťouchlou větu.
Besedujete se čtenáři a posluchači po knihovnách v celé republice. Jaké to je? Míváte při těch výjezdech čas i na to, abyste blíže poznal ta místa? Jsou reakce lidí v menších městech jiné než pražského publika?
Je to úžasné. Knihovny jsou báječná místa, chodí tam čtenáři, kteří vědí, takže vlastně přicházím mezi přátele. V menších městech je to samozřejmě jiné než v Praze, ti lidé jsou vděční, někdy dokonce nadšení, že „mistr“ vážil cestu až k nim. Já obvykle vyjíždím už dopoledne, abych si městečko a okolí prošel, zajdu do místní hospody na oběd, je-li blízko bazén, jdu si zaplavat. Navíc jsem za to zaplacen, to mi připadá jako neuvěřitelné štěstí.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
