Tata Bojs: Vždycky je lepší si počkat

Připravili jste tentokrát „spíš kratší“ desku. Jak tenhle návrat k rozsahu původních vinylů vysvětlit?

Mardoša: Nám se tenhle rozsah líbil vždycky, ale většinou se nám ho nepodařilo dodržet. Teď jsme se udrželi. Když jsme měli deset hotových písniček, tak jsme prostě přestali dělat nové.

Milan Cais: Tu desítku písniček jsme chtěli udržet. To byl na začátku možná jediný koncept. Kdyby nám nějaké skladby přetekly stopáží třeba přes osm minut, deska by asi byla delší, ale určitě bychom kvůli tomu písničky neubírali. Nicméně osobně mám taky raději kratší desky. Vždycky je lepší, když vám to uteče a máte chuť si album pustit znova.

„Když jsme měli deset hotových písniček, tak jsme prostě přestali dělat nové“|foto:Salim Issa

Hrajete si se symbolikou čísel, prozrazuje to už titul. Na kolik způsobů lze ten název, který nemá oporu v žádné z písní, číst a vnímat?

Mardoša: Čím jednodušší název, tím víc možných výkladů. To se nám líbí. Primárně jsme chtěli do názvu desky dostat tu kulatou desítku, tedy pořadové číslo naší desky. Další, pro nás důležitý význam, je motiv digitalizace, tedy převedení čehokoli do jedniček a nul. Ale výkladů se dá najít celá řada a my je vítáme všechny! (smích)

Milan Cais: V názvu je taky obsažený určitý kontrast, který se proplétá i některými texty. Nula může symbolizovat „nic“ a jednička „něco“. No a pak je v titulu desky cítit i trochu toho vítězství, že ano…

Na konci minulého roku vydali „Tatáči“ své desáté album nazvané příznačně Jedna nula a obsahující deset nových písní|foto:Supraphon

Čísla se promítla taky do vizuálu desky a bukletu alba. Jak jste s nimi graficky pracovali?

Milan Cais: V typografii jsme použili originální digitální vzorník grafika a kamaráda Marka Pistory. Společně s grafičkou Annou Issovou jsme pak zapracovali 3D scany členů kapely do bookletu a převedli nás tak symbolicky na jedničky a nuly. Se scanováním nám zase pomohli bratři Michal a Martin Kotkovi z ČVUT, obor kybernetika a robotika. Inspirovala mě píseň Vlastní brácha, která rozebírá tematiku genetického inženýrství. 

Mardoša: ...a také jsme číslování pořadí písniček na obalu desky převedli z desítkové do dvojkové soustavy. Není to sice úplně praktické, ale je to, řečeno s Woody Allenem, „vizuálně strhující“!

Dovolím si ještě jednu „numerickou otázku“: Přes třicet let existence, deset desek. Je to málo, nebo hodně? Nebo tak akorát?

Milan Cais: Máme takovou filozofii, že lepší je si vždycky spíš počkat, než se nastřádají dobré a použitelné nápady.

Mardoša: Myslím, že u desek i koncertů to máme podobně – nechceme jich za každou cenu sekat spoustu, pořád chceme, aby pro nás každý koncert, každá deska byly svým způsobem svátek. Takže bych řekl, že deset desek je na dvaatřicet let tak akorát.

V každé písni je silný slogan: „Pravda je prý na dně“ – „Většina z nás se někdy ocitne v menšině“ – „Uprostřed prázdnoty poznej svý hodnoty“… Jako byste kolem prvotní slovní hříčky budovali konstrukci celé skladby, od jednoduchosti přecházeli ke složitějšímu. Dá se to tak říct, je to váš způsob tvorby písní?

Mardoša: Může to tak být a nemusí. Vznik našich skladeb bývá různý. Za sebe mohu říct, že například zmíněné „většina z nás se někdy ocitne v menšině“ jsem měl poznamenané už dlouho a vybudoval text kolem toho. Naopak „pravda je prý na dně“ byl jeden z posledních veršů, které jsem do písně Holka z plakátu napsal.

Milan Cais: No, někdy vás prostě něco napadne, tak si to zapíšete a říkáte si hmm... to by mohlo být zajímavé. A když pak přijde čas, tak si k tomu sednete a zkoušíte to téma rozvést. Já si třeba jednou představil tu nepředstavitelnou prázdnotu před velkým třeskem a už to jelo. Výsledkem je právě písnička Velký třesk.

Milan Cais: „Za největší výhru považujeme fakt, že se nám album i v téhle složité době podařilo dotáhnout do konce, ale to je vždycky vlastně jenom začátek.“|foto:Salim Issa

Ještě k textovým nápadům. To hraní se slovy se může zdát jako zábavné, nezávazné, ale točí se kolem silných témat, jako jsou genetické inženýrství, respekt k jinakosti a další. Jak moc je pro vás důležité sdělení, které se v písničkách snažíte posluchačům předat?

Milan Cais: Je pro nás samozřejmě moc důležité. Řekl bych, že v hudbě je vždycky lepší mluvit o vážných věcech s drobnou nadsázkou a lehkostí než příliš zasvěceně a seriózně. Výsledek je potom přesvědčivější.

Mardoša: Jsme písničková kapela. A písnička pro nás vznikne teprve v momentě, kdy se nám podaří spojit hudební a textovou složku tak, že se navzájem podporují, že spolu fungují. A chceme, aby ani jedna z nich nebyla blbá, že. A pokud ano, tak aby to byla záměrná připitomělost, která má také své kouzlo.

Album uvádí videoklip, v němž jste se rozjeli do Saint-Tropez. Zdá se, že vás láska ke „kachnám“ a k Provence stále drží. Proč jste se tam ale vypravili v přestrojení za postarší pány z Kraftwerk?

Mardoša: Jednou jsem se někde dočetl, že Kraftwerk opravdu do Saint-Tropez jezdili. Byl jsem z toho nadšený, protože tím se protnuly dva okruhy našich velkých inspirací. Bylo by teda škoda je nespojit do jedné písničky!

Milan Cais: Hlavní náplň klipu tvoří záběry z dovolené, které jsou osmnáct let staré. Když jsme probírali archiv, učarovala nám ta bezstarostnost, která z nich dýchá. Navíc dobře fungovaly s atmosférou skladby. Pak už jsme tomu jen potřebovali dát nějaký rámec a ten jsme našli v eliminování současnosti a rozevření nůžek času mezi minulost a budoucnost.

Tata Bojs na Dni otevřených dveří Českého rozhlasu|foto:Milan Vobecký,Český rozhlas

Kde se u Tata Bojs bere ta obliba francouzských reálií – a vlastně i jazyka? Natočili jste i další česko-francouzský duet, tentokrát s Emmou Smetanou…

Mardoša: Těžko říct, ale asi to bude zakódované už někde v dětství, kdy jsme koukali na filmové komedie s Funésem, Belmondem, Richardem, Bažanty a dalšími. Francouzskou hudební scénu jsme začali objevovat až později a pokračujeme v tom dodnes – je to velká studnice. To, že nikdo z nás francouzsky neumí, nebo téměř neumí, nám radost z těchto objevů nijak nekazí!

Milan Cais: Může to být spojené i s tím, že já se třeba v angličtině nikdy moc silný necítil. Když jsem konkrétně duet s Emmou psal, myslel jsem u toho na Serge Gainsbourga a jeho duety s Bardotkou nebo Jane Birkin. Nedokážu říct, proč jsem nemyslel třeba na Franka Sinatru. (smích) Písnička se jmenuje Tajemství a ve francouzštině je ho podle mně docela dost. Příště zkusíme japonštinu…

Ani se nenadějete – a bude vám padesát. Je těžké uchovat si tu klukovskou jiskru, jež byla vždy vaším poznávacím znamením?

Mardoša: Děkujeme za připomenutí! (smích) Myslím si, že dokud nás bude bavit dělat to, co nás baví, jiskra se neztratí. Možná se jen z klukovské změní na dědečkovskou, protože čas samozřejmě nikdo neošálí. Ale to je v pořádku.

Milan Cais: Říká se, že když člověk stárne, tak se mentálně vrací do dětství, takže máme vyhráno. Tu dlouhou dospěláckou část už jsme skoro překonali a teď můžeme směle hupsnout do těch dědků. (smích)

Tata Bojs na Radiu Wave|foto:Barbora Linková,Český rozhlas

Titul vaší nové desky se dá zasadit i do sportovního kontextu. Vedení jedna nula je slibné, ale ještě nic neznamená. Budete chtít vedení zvýšit, nebo se spokojíte s hubeným „titulním“ výsledkem?

Mardoša: K tomu vedení jedna nula: v některém sportu je to výrazný rozdíl, v jiném jen těsný. Také záleží na matematickém úhlu pohledu. Jedna nula je, řekl bych, mnohem výraznější skóre než například sedm šest. Ale obecně vzato, do šaten snad ještě nemíříme.

Milan Cais: Za největší výhru považujeme fakt, že se nám album i v téhle složité době podařilo dotáhnout do konce, ale to je vždycky vlastně jenom začátek.