Když mlčí múzy, národu se nedaří, říká houslista Jaroslav Svěcený
Houslista Jaroslav Svěcený je v mnoha směrech výjimečný. Etabloval se jako vynikající sólista vážné hudby, ale vždy se interpretačně věnoval i jiným žánrům včetně jazzu a je také zdatným spíkrem a hudebním popularizátorem. Vystupoval v těch nejvzdálenějších destinacích a stál u zrodu festivalů, jako jsou Klášterecké hudební prameny, Tóny Chodovské tvrze či Jihočeské Nové Hrady. V prosinci oslavil šedesáté narozeniny a při této příležitosti natočil nové album Way of Life.
Jak se vlastně stalo, že jste se v dětství začal věnovat houslím?
Zásadní úlohu v tom sehrál můj dědeček z maminčiny strany, který byl také houslistou a kapelníkem a měl před válkou v Proboštově hudební školu. Když mně bylo pět a půl, dal mi do ruky první housle a začal mě učit hrát. První fotografii, na níž hraji před lidmi, mám tedy ještě z besídky v mateřské škole. Následně jsem začal navštěvovat Lidovou školu umění v Hradci Králové, kde byla mojí kantorkou výborná Ludmila Stránská. Po absolvování povinné školní docházky jsem stál před rozhodnutím, zda půjdu na hradecké gymnázium J. K. Tyla, kde učila moje maminka, nebo na konzervatoř. Jel jsem tedy na přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, kam se nás tehdy hlásilo kolem pětatřiceti, ale naštěstí jsem byl mezi pěti, které přijali. A bylo rozhodnuto.
S kterými kantory jste se na konzervatoři potkal?
Byl jsem žákem Františka Pospíšila, který tehdy hrál v renomovaném Foersterově triu a s tímto ansámblem odletěli na šest týdnů do Kanady. Místo něho dočasně nastoupila již penzionovaná Gita Morenová, která předtím působila i v Londýně. Musím říct, že mi během těch šesti týdnů totálně změnila pohled na hru na housle. Hodně mi připomínala Margaret Thatcherovou, protože byla taktéž prototypem Železné lady, jíž si člověk nikdy netroufne říct ne. Hned na první hodině mně zadala Paganiniho Capriccio, které jsem se ale měl do příště naučit zpaměti a ve výsledném tempu. Musím podotknout, že jsem byl tenkrát v prvním ročníku, tudíž jsem tento přístup vnímal jako zjevení. I když jsem pod pedagogickým vedením paní Morenové studoval pouze zmiňovaných šest týdnů, nikdy na ni nezapomenu. Na konzervatoři jsem však pobyl pouze do maturity, protože jsem chtěl splnit dědovo přání a začal chodit na hodiny ke královéhradeckému rodákovi, profesoru Václavu Snítilovi, který patřil k nejlepším pedagogům na HAMU. Poté jsem byl na hudební fakultu přijat a stal se jeho žákem. Měl jsem z toho obrovskou radost!
Jak na to období vzpomínáte?
Na HAMU tehdy učily samé muzikantské hvězdy, například František Rauch, Josef Páleníček, Valentina Kameníková, Saša Večtomov, Josef Vlach, členové Smetanova kvarteta a řada dalších. Jsem nesmírně rád, že jsem tyto osobnosti ještě stihl zažít. Taky nemohu opomenout, že jsem ještě v době konzervatorních studií chodil hrát do Komorního orchestru bez názvu, z něhož později vznikl Sukův komorní orchestr. Když jsme jeli účinkovat na Festspiele do Salcburku, byla na programu Mozartova Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr Es dur se sólisty Josefem Sukem a Josefem Koďouskem a dirigoval nás Josef Vlach. Všechny tyto zkušenosti byly pro začínajícího houslistu k nezaplacení.
Proč se stal Josef Suk mediálně známějším houslistou než jeho kolega a vrstevník Václav Snítil?
Josef Suk od samého počátku důsledně pracoval na rozvoji své sólové dráhy a svého jména, kdežto Václav Snítil hrál (podotýkám mistrovsky) dvacet let sekund ve Vlachově kvartetu, poté byl uměleckým vedoucím Českého noneta a naprosto špičkovým pedagogem. Tím pádem mu na sólové hraní už tolik času nezbývalo. Suk si maximálně občas zahrál v triu housle, violoncello, klavír s Milošem Sádlem a s Janem Panenkou, protože tam každý z nich vystupoval jako sólista, a pedagogické činnosti se věnoval pouze příležitostně na Vysoké škole hudební ve Vídni. Patřil jsem k lidem, kteří ho mohli důvěrně oslovovat Pepulo. Často jsme se potkávali při různých hudebních akcích a společenských příležitostech. Taky si myslím, že s příjmením Suk se mu dobře koncertovalo, protože posluchači odjakživa mají rádi, když dotyčný sólista disponuje určitým příběhem, což vzhledem ke svým předkům Antonínu Dvořákovi a Josefu Sukovi splňoval měrou vrchovatou.
Absolvoval jste i mistrovské kurzy u Nathana Milsteina v Curychu. Čím vás oproti studiu na škole obohatily?
Především jsem v Curychu poprvé uviděl, jak v západním světě funguje komunikace hudebníka s médii. Byli jsme totiž vychováváni, že máme pouze sedět a čekat. Na konzervatoři nám dokonce zakazovali věnovat se jiným žánrům, což jsem porušoval, protože jsem chodil tajně hrát jazz a pop na různá místa včetně Reduty. V Československu tehdy nikdo neměl ani ponětí o tom, že i ve vážné hudbě existuje marketing a prezentace – kromě tehdejší státní agentury. Jakmile se někdo začal trochu zviditelňovat, okamžitě dostal nálepku, že je komerční, což z dnešního pohledu sólového hráče působí naprosto směšně. Co se týče samotného Nathana Milsteina, vzpomínám si, že mi jednou řekl: „Tak jako budeš hrát ty, bude hrát i mnoho jiných. Máš ale v sobě něco navíc, a to je umění komunikovat s posluchači, což rozvíjej, protože kvůli tomu na tebe budou chtít přijít znovu.“ A měl zřejmě pravdu, protože i díky této jeho vizionářské radě jsem mohl o mnoho let později dělat spoustu pořadů a stát se na pár let rozhlasovým moderátorem v Nočním Mikrofóru.
Byl někdo z našich nebo i světových houslistů vaším hráčským vzorem?
Měl jsem štěstí, že jsem se ve Finsku mohl setkat s Gidonem Kremerem, což je můj velký vzor. Nejvíce mně imponuje, že se stal naprosto originálním solitérem. Nezabývá se moc standardním repertoárem, ale vytváří nové projekty i s hudbou 20. století včetně té současné a hledá jiné cesty a možnosti, jak oslovovat posluchače. A v tom je mi nesmírně sympatický. Dalším vzorem je Itzhak Perlman, který svou obrovskou vůlí překonal zdravotní handicap a v současné době je jednou z největších houslových osobností planety.
Byl jste někdy zaměstnán, nebo jste působil vždycky ve svobodném povolání?
V době studií jsem byl rok zaměstnán v již zmiňovaném Komorním orchestru, který administrativně příslušel pod Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Poté jsem odešel na volnou nohu, což bylo do jisté míry riskantní, ale z dnešního pohledu i navzdory době, v níž momentálně žijeme, toto rozhodnutí hodnotím jednoznačně kladně. Vím určitě, že bych v symfonickém orchestru nebyl šťastný. Jsem totiž zvyklý neustále něco tvořit, zakládat nové festivaly či koncertní řady a pečovat o ně, sestavovat jejich dramaturgii, natáčet projekty klasické i multižánrové... Od roku 2008 se také jako soudní znalec v oboru smyčcové hudební nástroje profesionálně zabývám jejich historií a stavbou, což je můj koníček už od dětství. Všechny tyto aktivity bych jako člen orchestru z časových důvodů v žádném případě dělat nemohl.
Na jaké housle hrajete?
Momentálně střídám dvoje italské housle. Jedny jsou z roku 1837 od Francesca Pressendy a druhé byly vyrobeny v roce 1733 v dílně Giuseppe Guarneriho. Musím předeslat, že jsem byl dlouhá léta velkým propagátorem českých houslí, v současné době si však mohu díky profesi soudního znalce zahrát i na takové housle, na něž bych sám finančně těžko dosáhl.
Čtěte také
Kolik hodin denně cvičíte, pokud máte volno?
Většinou tři až čtyři hodiny denně. Nejvíce cvičím v době, když mám před sebou natáčení. Musím totiž během čtyř frekvencí stihnout natočit celou desku, tudíž mi nesmí dělat problém být soustředěný, držet v ruce housle a hrát naplno třeba až sedm hodin.
Jak dlouho průměrně trvá nastudování nového programu?
To je různé. Hodně se věnuji recitálům, protože mám rád rozmanitý repertoár. Hraji za doprovodu nejen klavíru, ale i kytary, cembala, harfy, varhan a akordeonu. S každým z těchto nástrojů mám nastudován jeden až dva celovečerní programy zcela odlišných stylů. Největší projekt, na němž průběžně pracuji a modifikuji jej, jsou Slavné evropské housle, kde spolupracuji řadu let i s komorními orchestry.
Osobně považuji z klasické houslové literatury za nejemotivnější dva opusy, a sice Meditaci z opery Thais od Julesa Masseneta a Sukovu Pohádku, hudbu k Zeyerovu dramatu Radúz a Mahulena. Vnímáte to podobně?
Ano, ta dvě díla totiž patří mezi učebnicové příklady skladeb, které člověk hraje celý život a nikdy se mu nepřejí, ba naopak mě vždycky při jejich provedení mrazí. Co se týče Pohádky, originál je orchestrální s houslovým sólem, ale houslista Josef Suk původní verzi upravil pro housle a klavír, což jsem hrál nejméně dvoutisíckrát.
Nevadilo Josefu Sukovi, že tuto skladbu jeho dědečka hrál také někdo jiný?
Myslím, že v pozdějších letech už ne. Josef Suk houslové sólo z Radúze a Mahuleny nejen zaranžoval, ale také samozřejmě natočil, tudíž své sdělení posluchačům předal. Tuto úpravu jsem rovněž nahrál, a to nejen na CD pro Sony Classical a později i u nás, ale také jako videoklip.
Nechal jste se při práci na desce inspirovat Sukovým interpretačním pojetím?
Ne, protože jsem ji chtěl natočit po svém. Ano, byl to skvělý vzor mé generace a dával návod, jak hrát českou muziku, ale člověk se má inspirovat, ne kopírovat. Je třeba si uvědomit, že jako sólista se člověk nikdy nezavděčí všem. Vždycky bude existovat jak okruh lidí, kteří budou dotyčnému fandit, tak i opačná skupina, která ho bude kritizovat. V mém věku to beru jako normální součást své profese. V současnosti však řešíme úplně jiné starosti: jak uchovat klasickou hudbu pro další generace…
Celý rozhovor s Jaroslavem Svěceným si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Houslista Jaroslav Svěcený si na pocty a slávu nepotrpí. K životu nepotřebuje ani oslovení Mistře
„Když nějakou dobu nehraji a nevystupuji, mám abstinenční příznaky, mám závislost na publiku,“ přiznává se hned v úvodu rozhovoru Jaroslav Svěcený.
-
Host: houslista Jaroslav Svěcený
Jeho koncertní turné a festivalová vystoupení obdivovali posluchači v USA, Evropě, Mexiku, Chile, Rusku, Maroku, Indonésii, Indii, Thajsku. Moderuje Vlastimil Ježek
-
Po operaci se učím odpočívat a říkat ne, říká houslista Jaroslav Svěcený
Po zdravotních komplikacích už Jaroslav Svěcený koncertuje, ale také si plánuje, kdy bude odpočívat. O hudbě i o tvrdé rehabilitaci si povídal se Zuzanou Burešovou.
