Svět je jedno velké divadlo

Od té doby si Klára zahrála ve snímcích našich největších režisérských jmen, od Kachyni přes Jakubiska po Švankmajera, ale i v amerických či koprodukčních filmech. Nyní do kin míří nový film Pražské orgie, v němž se znovu objevuje po boku zahraničních hvězd. My jsme ale rozhovor začali vzpomínkou na její možná nejslavnější filmovou scénu.

Vzpomenete si ještě, jak jste se v Indiánském létu pokoušela utopit ve vaně plné jablek?

Moc dobře. Ta scéna se točila snad tři dny. Byla jsem už úplně rozmočená, unavená a přejedená jablky. Utekla jsem i z placu, bulela, že zpátky do vany už nechci. No, co myslíte, přemluvili mě. (smích)

Takže to nebyla žádná improvizace?

Nene. Ta scéna sice přišla na řadu skoro až na konci celého natáčení, ale byla už od začátku ve scénáři. Saša měl všechno perfektně vymyšlené, pěkně záběr po záběru.

Indiánské léto jste točila v šestnácti a druhá hlavní herečka, Tatiana Vilhelmová, byla jen o rok starší. Jak vás s Táňou vlastně tenkrát Saša Gedeon objevil?

Uspořádal velký konkurz na FAMU. Přišlo prý asi dvě stě dívek, z různých konzervatoří, ale i neherců. My s Táňou jsme byly úplně poslední na řadě, v místnosti, kde se čekalo, jsme si na sebe zbyly - a tak to pak zůstalo i ve filmu. (smích)

Tento týden vstoupí do kin nový film Pražské orgie. Pokud se nepletu, s jeho režisérkou Irenou Pavláskovou jste pracovala vůbec poprvé. Jaké to bylo? Čím je její režisérský styl specifický?

Neřekla bych, že je to o stylu, spíš o přístupu. Je to žena, umí dobře naslouchat a bere i názor druhého. Pokud šlo o vyznění nějaké scény nebo o to, jak cítím svou postavu, vždy jsme došly k nějakému společnému rozhodnutí. Stejně jako Irena měla potřebu dělat právě tenhle film, tak i já, když už nějakou roli hraji, cítím potřebu skrze ni něco říci. Svou postavu se snažím pochopit, ztotožnit se s ní a vždy jsem ráda, když dostanu důvěru a vlastní prostor pro tvoření. K tomu je Irena otevřená.

Klára Issová|foto: Stanislav Honzík

Název filmu Pražské orgie může budit vzbuzovat nejrůznější představy. Ale o čem je podle vás ten příběh především?

Pro mne o dosti egoistických lidech, jejich různorodých povahách, o době, ve které měli lidé různé možnosti, jak se zachovat, jak určit svůj osud. Jak se říká, že se historie opakuje, tak i tady mi přijde, že je to stále o tomtéž, co řešíme neustále: vztahy, vina, láska, nenávist, prostě silné emoce, které určují naše činy. To vše na pozadí temné doby, kdy se lidské charaktery vyjeví ještě zřetelněji.

Pražské orgie jsou v krátké době už druhou českou adaptací světoznámého literárního díla. Václav Marhoul čerpal v Nabarveném ptáčeti z románu Jerzyho Kosiňského, režisérka Irena Pavlásková v Pražských orgiích převedla na plátno román Philipa Rotha. Myslíte si, že je to cesta, jak pomoci českému filmu do světa?

Rozhodně to může přilákat více diváků a doufám, že čtenáři těchto knih budou zvědaví na filmové zpracování. A zvětšuje se tím i šance film prodat do zahraničí, to určitě, proto se adaptace tak hojně zpracovávají. Mít dobrou předlohu, silný příběh, je pro jakékoliv dílo důležité. A když je příběh výjimečný, jako třeba v českém Koljovi, ve francouzském filmu Nedotknutelní nebo v německé komedii Bez věcí nad věcí, tak si cestu do světa najde.

Znala jste před tím, než jste byla oslovena pro roli v Pražských orgiích, tvorbu Philipa Rotha? Nebo konkrétně tuhle knihu?

Právě že vůbec ne. O to víc jsem byla nadšená. Na Rothovi se mi líbí, že umí své postavy skvěle popsat v náznaku, stačí mu pár přímých vět a vy jako čtenář hned víte, s čím se postava potýká, kdo se skrývá uvnitř, jaká má slabá místa. A to aniž by autor ty postavy soudil. Philip Roth byl výtečný pozorovatel života.

Film přenáší diváky do profízlovaného Československa sedmdesátých let, na jejichž sklonku jste se narodila. Přemýšlela jste o tom, jaká to byla doba? A myslíte si, že si něco z té totality, v níž jsme vyrůstali, neseme v sobě? Že jsme třeba méně svobodní než generace, jež přišly na svět po roce 1989?

Řekla bych, že to tak je. Všechny generace před námi byly méně svobodné, než jsou ty po nás. Chápu to jako nutný vývoj, kdy se můžeme poučit z činů našich předků. Zpravidla si ale podobné situace musíme prožít sami, abychom jejich protagonisty mohli pochopit, soucítit s nimi, odpustit jim. Proto si myslím, že osobní zkušenost je nenahraditelná. Ztotožňuji se s názorem duchovní učitelky Ivy Adamcové, že svět je jedno velké divadlo, kde každý máme svou roli - a vzájemně se přezkušujeme.

V Pražských orgiích hrajete herečku Evu, emigrantku, jež se marně pokouší najít uplatnění v Americe. Vy sama jste se v minulosti taky účastnila různých amerických castingů, máte za mořem i své agenty, hrála jste v několika zahraničních filmech. Vcítila jste se proto lépe do role?

Na postavě herečky Evy Kalinové se mi nejvíc líbilo, že chápe skryté pozlátko své profese, a právě proto, že svou práci v zahraničí dělat nemůže, zjišťuje, v jaké iluzi vlastní slávy žila. Chce to překonat, začít nový život, ale zrovna se nachází v bodě, kdy o všechno přišla a nový začátek je v nedohlednu... Dnešní herci mají úplně jiné možnosti, zahraniční kariéra se dá pokoušet mnohem snáz. Jednak díky internetu a možnosti komunikovat s agenty bez nutnosti cestovat, tím se vše urychlilo. A také proto, že se tvůrci snaží o co nejopravdovější zpracování, takže když je postava z východní Evropy, chtějí slyšet autentický přízvuk a hledají herce tady.

Zahrála jste si i v americkém seriálu Legends, vedle mnoha hereckých celebrit. Jak se tyhle osobnosti chovají na place? Pořád jako by přetrvávalo klišé, že čím větší hvězda, tím více rozmarů a odtažitosti... Bývá to tak?

Bývá, ale nutně to tak být nemusí. I kdybych mohla nějaké peprnější momenty zveřejnit, tak bych to neudělala, protože sama vím, jak náročné je být slavný, zůstávat neustále pod dohledem, být pořád hodnocen. Mnoho herců se jen snaží udržet si alespoň trochu soukromí. Všichni někdy máme své nálady, jsme nevrlí, nevyspalí, protože jsme často mimo domov, bez pravidelného režimu. Na každém filmu se sejde nová parta lidí a vy musíte začít vzájemně komunikovat, snažit se vyjít si vstříc, brát ohled na druhé, respektovat jejich názory. Je to dobrý trenažér. Herci jsou navíc často velmi citliví, musí být, aby se dokázali převtělovat do rolí.

V Legendách jste si zahrála i se Seanem Beanem, věhlasným Boromirem z Pána prstenů. Jaký byl v osobním kontaktu?

Sean mě chtěl poznat ještě před natáčením. Producenti mě informovali, že má rád, když je jeho kolega připravený. Ale to já jsem vždycky, bojím se selhání, takže přípravě věnuju mnoho času. (smích) Jinak mi Sean byl inspirací, jak dokáže být známý herec před kamerou civilní a na place velmi přátelský. Na Legendy vůbec vzpomínám nesmírně ráda. Byla to pro mne úžasná role v mnoha ohledech. Poznala jsem skvělé profesionály a přístup k práci, kde se nenechává nic náhodě, vše se řeší do detailů, aby pravděpodobnost úspěchu byla co největší. Herecky to byla také výzva: hrála jsem mladší podobu dívky Iljany a pak i její starší verzi, která žije úplně nový život. Až taková dvojrole to byla.

Vždycky vás to hodně táhlo ven, za hranice. Je to třeba i tím, že jste strávila část dětství daleko od Čech, v arabském světě?

Upřímně nevím, ale je fakt, že zahraniční kariéru jsem zkoušela docela záhy poté, co jsem začala natáčet. První nabídky na menší role přišly ještě v Čechách, což mě přivedlo k tomu, abych si zlepšovala angličtinu. Asi mám v sobě zakódované zkoušet nové věci, přijímat výzvy, překonávat se tam, kde si nejsem jistá. Pomáhá mi i píle, dřív jsem si scénáře překládala se slovníky v ruce, ráda se učím, takže jsem u toho dokázala vydržet celou noc. První konkurz v Anglii jsem dělala, když jsme ještě neměli doma internet a já hledala sídlo studia na okraji Londýna v papírové mapě. Všechny tyhle zkušenosti mi pomohly dostat se tam, kde jsem dnes. Ale chtělo to i velkou dávku štěstí. Za ni jsem vděčná.

Hodně jste toho zcestovala i jako turistka. Co vás na toulkách po světě nejvíc baví?

Nejvíc mě vždycky bavila příroda a taky obyčejný život místních. Mám raději ubytování v penzionech u místňáků než velký hotelový komplex. Chci vyzkoušet regionální jídlo, poznat lidi, kulturu, památky. Občas si vyšlápnu na nějaký kopec nebo jen tak koukám do moře. Na cestování je nejlepší, že se člověk odstřihne od svého života doma a vrací se občerstvený a s novou chutí pokračovat ve svých úkolech a plánech.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.