Strach nám nesmí vládnout, říká herečka a dokumentaristka Petra Nesvačilová

Hodně hrajete v divadle i ve filmu, nechystáte se znovu režírovat?

Ano, právě stříháme s Toničkou Jankovou. Doděláváme ve spolupráci se společností Hypermarket Film, což jsou Vít Klusák a Filip Remunda, dokument pod pracovním názvem Redtime. Má to být odkaz na Ragtime Miloše Formana, ale málokdo to chápe, tak možná ten název nezůstane, uvidíme.

Bude to televizní dokument?

Ano, myslím si, že to není námět na celovečerní film, ač mne mnozí přesvědčují, že je.

O čem bude?

Hodně zjednodušeně: o česko-ruských vztazích.

Jak jste se od Berdychova gangu a Heleny Kahnové k něčemu takovému propracovala?

Opět jsou zde postavy, které mají nějaký problém se zákonem, což mě vždycky zajímalo. Hranice dobra a zla. A ke konkrétní situaci mě přivedla náhoda – můj spolužák ze základní školy a zároveň jeden z aktérů filmu se pohybuje v okruhu lidí z uskupení Ztohoven a Voina. Ztohoven je velmi známá skupina, která pověsila červené trenýrky na Pražský hrad, a skupina Voina namalovala šedesát pět metrů vysoký penis na most před budovu Federální bezpečnostní služby v Petrohradu, za což po nich šel Interpol.

„Začala jsem si víc všímat vlastní křehkosti. Jednou jsem si čistila zuby, měli jsme puštěné rádio, kde běžely zprávy, a mně najednou vyhrkly slzy.“|foto:Martin Pekárek

Sledujete dál osudy aktérů filmu Zákon Helena?

Ano, vím třeba o Heleně Kahnové, že je teď úplně šťastná, protože má malá štěňátka…

Je stále u policie?

Ano, je u cizinecké policie.

A co napravený David Berdych?

Žije se svou ženou a seká latinu. Samopalník taky seká latinu. Některé z nich mám i v přátelích na Facebooku, takže je občas trochu vidím.

Čím to je, že u těchto gangsterů došlo k nápravě a že začali žít spořádaně?

To já nevím, můj názor je, že k obratu muselo dojít, protože všichni jsou dost hlídaní. A taky už mají svůj věk, pořád mi opakovali, že jsou už v gangsterském důchodu. Když jsem s nimi byla v kontaktu naposledy, samopalník jezdil s taxíkem, David Berdych vedl kosmetické studio, ale přesně nevím, co teď dělají.

V celovečerním dokumentu Zákon Helena zpovídala i členy obávaného gangu Davida Berdycha|foto:ČT

V Zákonu Helena mluvíte o strachu, který jste prožívala, když vám jeden z aktérů filmu vyhrožoval. Jak jste se se strachem vyrovnávala?

Bylo to těžké. Ale režie mě naučila být sebevědomá. Se strachem jsem se naučila a hlavně se stále učím pracovat, vím, že mi nesmí vládnout.

Jak se to dělá?

Tak, že si strachu všímám a učím se rozlišovat, o jaký jeho druh jde. Jestli o strach plynoucí z vnitřních nejistot, anebo spíš o ten, který mě varuje před něčím, čeho je třeba se doopravdy bát. Pokud je to ten první druh strachu, tak ho odložím stranou, abych mohla zůstat skutečně přítomná v tom, co právě dělám.

Odkud tuto techniku čerpáte?

Třeba z Junga. Ale znali ji už druidové. Vím, že je třeba uvědomovat si emoce a nenechat se jimi strhnout. Ale samozřejmě že někdy se jimi strhnout nechám…

Co vás vede k natáčení nebezpečných témat?

Já si je moc nevybírám, naopak jsem veliký strašpytel. Ale také jsem hodně ovlivněná svou rodinou. Všichni jsme přecitlivělí na spravedlnost. To mám, myslím, po taťkovi. A skrze gangstery jsem tedy vlastně točila film o dobru a zlu, o něčem, o čem jsem přemýšlela už od dětství, od dob, kdy jsem poslouchala pohádky.

Je zajímavé, že říkáte, že si témata nevybíráte. Máte tedy pocit, že si témata vybírají vás? Nebo jak k tomu dojde, že takové filmy natáčíte?

To nevím, jak to je. Ale myslím si, že to jistě je tím, že témata jako dobro a zlo či nespravedlnost bohužel s sebou prostě vždy nesou jisté nebezpečí.

Když říkáte, že to máte po taťkovi, tak by mě zajímalo, jak rodiče reagují na to, jakými tématy se ve svých dokumentech zabýváte.

Moji rodiče se o mě oba strachují, když točím tento druh filmu. Ze Zákona Helena byli překvapení a báli se. Dokonce mi řekli, v nadsázce, že pojedu domů a už žádná Praha.

Road movie Pusinky objevila divákům nejen Petru Nesvačilovou, ale taky Sandru Novákovou a Marii Doležalovou|foto:Hollywood Classic Entertainment

Pomohl vám váš film najít nějaké odpovědi? Nebo něco, co jste hledala?

Určitě, třeba že změny mohou nastat jedině skrz jednotlivce, že zlo vychází z bolesti a z traumatu, které se neléčí, a že lidé se opravdu mění z hloubkových uvědomění, jinak moc ne. A takhle bych mohla pokračovat, ale nejzásadnější bylo, že to vše máme v rukou a záleží jen a jen na nás.

Jak to děláte, že vám toho lidé o sobě tolik řeknou? Třeba ti gangsteři s vámi mluvili poměrně otevřeně.

Na to se mě ptá hodně lidí. A je pravda, že po Zákonu Helena jsem sklidila poklonu i od kmotrů z podsvětí, což byl pro mě dost zajímavý pocit, se kterým jsem úplně neuměla naložit. I respekt, který ke mně cítili, byl pro mě zvláštní. A čím to je, že se otevřeli? Možná tím, že já sama v sobě nemám tolik přítomný boj, konflikt. Všímám si, že někteří moji kamarádi dokumentaristi to vidí jinak, že konflikt ve filmu záměrně vyvolávají, aby naplnili Aristotelův oblouk. Já na to nemám nervy. Aktéry svých filmů respektuju jako lidi. Nesnáším manipulaci, nesnáším lež, nebo lépe: nebaví mě. Nemám ráda lež, která může něco zásadního ovlivnit, někomu ublížit. A nemám to ráda ani v dokumentech mých kolegů. Ti mi naopak často říkají, že mi to tam chybí, že mám do těch lidí víc jít.

Co to znamená?

Abych způsobila, že se v  tom filmu něco pořádného stane. Nějaké drama. Ale já to ráda dělám jemně. S úctou ke všem lidem, jejich bolestem a potížím. A párkrát se stalo, že mi to někdo vyčetl. Přitom dívat se na ty z mého pohledu příliš manipulované filmy mi připadá jako jíst cukrovou vatu. Strašně rychle to zmizí.

Možná že svým přístupem získáváte prostor soustředit se lépe na hrdiny svého filmu. A také asi získáte jejich důvěru snáze než dokumentarista, který své hrdiny manipuluje do dramatičtější situace.

Je to možné, to nevím.

Revue bratrů Cabanů Bond/Medea na scéně Studia Dva je představení plné kabaretních tanců i černého humoru|foto:Václav Beran

Učíte se něco takového na FAMU? Jak vést dokumentární rozhovor?

Hodně to závisí na intuici. Možná, že někdy jsme si pouštěli filmy a ukazovali si některé situace, přičemž nám ti pedagogové kladli na srdce: „Vy se musíte zeptat!“ Ale učili jsme se to za pochodu, ne že bychom měli předmět s pracovním názvem Jak se ptát respondenta.

Neřekla byste mi ještě něco trošku víc k filmu, který teď doděláváte?

Už ne, mám z toho teď nervy a nechci nic zakřiknout.

Tak mi aspoň prozraďte, z jakého natáčení právě jdete. Říkala jste, že točíte nějaký televizní seriál. O co jde?

Hraju v seriálu Chataři Petra Kolečka a Radka Bajgara, můj seriálový manžel je Radek Holub. Je to komedie o skupině lidí, která se jednou ročně v sezoně potká v chatové oblasti, kde společně žijí, a tedy i prožívají svízele a radosti spolubytí.

O své postavě ve filmu Bourák Petra Nesvačilová prozradila, že „Jiřina je žena, která miluje svého psa víc než svého muže“…|foto:Falcon

Jak se vám vlastně hraje v Divadle Ungelt? Budete mít i na Letní scéně Ungeltu svoje představení?

Ano. V Ungeltu se mi hraje výborně. Je to má domovská scéna, nyní tam mám dvě krásná představení, kde ztvárňuji hlavní role, jedno se jmenuje Skořápka, hraju v něm s Alenkou Mihulovou, a druhé Taneční hodiny, tam hraju s Miroslavem Táborským. Už se těším na další role v tomto divadle, protože jsem tam moc spokojená.

Celý rozhovor s Petrou Nesvačilovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.