Malé velké dějiny v příběhu svatobořických dětí
Je to mimořádný a hodně smutný příběh. Děti, pro něž se ustálil přívlastek „svatobořické“, byly v roce 1942 internovány nejprve v Praze v zámečku Jenerálka, pak ve Svatobořicích u Kyjova a na samém konci války v „pracovně-výchovném táboře“ v Plané nad Lužnicí. „Osudy svatobořických dětí byly pozapomenuty, protože jejich rodiče podporovali za války západní odboj,“ soudí badatel Vlastislav Janík. Nedávno vyšla o svatobořických dětech audiokniha Jitky Neradové Ukradené dětství.
Už datum, kdy se tyto události odehrály, zlověstně naznačuje, o jak tísnivou dobu šlo. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha nastaly kruté represe, všechny osoby a jejich rodiny, o nichž se zjistilo, že se podílely na pomoci parašutistům, odvlekli nacisté do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde je v říjnu 1942 a v lednu 1943 popravili. Děti z těchto rodin postupně soustředili na zámečku Jenerálka v Praze. Čtyřicet šest dětí od dvou do šestnácti let. Izolovali je od příbuzných i od vnějšího světa a drželi pod zámkem a dozorem německých takzvaných vychovatelek. Ačkoliv jejich blízcí, kteří přežili, se o ně mohli a chtěli postarat.
Dozorci hned zpočátku nastolili tvrdý režim, děti se do velké míry musely o sebe postarat samy, větší pečovaly o menší, nesměly se stýkat s nikým zvenčí. Nevěděly, proč tam jsou, zažily ovšem zatýkání rodičů a starší chlapci i dívky postupně pochopili, že jejich nejbližší se patrně podíleli na protinacistickém odboji. Ale netušili, co se s nimi stalo, kam je odvlekli a na jak dlouho a proč jim nedovolí ani písemný kontakt. Všichni ale věřili, že se s rodiči brzy – po válce – setkají a všechno bude jako dřív. Nemohli vědět ani to, že jsou také ohroženi a jejich vlastní osud je velmi nejistý. „Nad všemi svatobořickými dětmi visel ortel smrti, protože si Němci jasně uvědomovali, že z nich jednou vyrostou největší odpůrci jejich režimu. Proto byl jejich osud zpečetěn. Jen jejich vražda byla z důvodu veřejného mínění odsunuta až po vítězné válce Velkoněmecké říše,“ vysvětluje badatel Vlastislav Janík.
Naštěstí válka skončila jinak, nacisté to už nestihli – zjara pětačtyřicátého roku měli už jiné starosti než řešit osud potomků odbojářů. Nicméně malí vězňové strávili v internaci skoro tři roky, což poznamenalo jejich křehká těla i mladé duše… Skupina dětí odbojářů se dočkala konce války. Ve zvláštním vagonu přijela 12. května 1945 do Prahy. Vlak zastavil na Wilsonově nádraží. Teprve teď a tady se děti postupně dovídaly, co se stalo s rodiči.
Živý dějepis
Pozapomenutý příběh uvězněných dětí oslovil historičku a spisovatelku Jitku Neradovou, profesorku dějepisu na gymnáziu. Pojímá historii jako příběh a tímto pojetím dokáže ve třídě i ve svých textech zaujmout studenty, čtenáře a posluchače.
Jitka Neradová prozradila, že ji k tématu ukradeného dětství svatobořické skupiny přivedlo právě učitelské povolání. Když hledala pro studenty zajímavé pamětníky, kteří by jim vyprávěli o nedávno minulých dějinách, narazila i na ty, kteří si vzpomněli na internované děti. Dokonce jedna z pozvaných pamětnic, Anna Kuželová, za svobodna Moravcová, do této skupiny patřila. Z jejího vyprávění i z rozsáhlého studia reálií se v hlavě a počítači autorky rodil příběh „svatobořické“ party. Nejvíc ji přitom zaujalo, že to „ty děti zvládly, byly soběstačné a přežily. Byť jen samotná představa, jaké to muselo být, bolí i po letech, v obýváku u počítače, kde se nic zlého neděje…“
Hlavní hrdinka Irenka je skutečná postava stejně jako všechny ostatní v textu Ukradeného dětství. Děje vycházejí z reálných míst a událostí, i když při líčení jednotlivých epizod či dialogů autorka samozřejmě musela sáhnout do vlastní fantazie, domýšlet a fabulovat. Proč si vybrala jako hlavní postavu Irenku Hešovou, a ne Annu Kuželovou, se kterou se skutečně setkala? Původně sice chtěla vyprávění vést z Aniččina pohledu, ale té v začátcích internace byly teprve tři roky. Byla příliš malá na to, aby jí jako literární postavě mohla vložit na bedra vnímání a jednání v tíživé situaci, v níž se děti ocitly na Jenerálce i na dalších místech. A byl tu i další motiv: „Irenka pochází z mého rodného kraje, v Bystřici u Benešova prožil dětství můj tatínek, chodil tam do školy, my jako děti jsme tam často jezdily, hlavně na zmrzlinu U Hlaváčků. Bystřici a Benešov tedy dobře znám, mohla jsem tam zakomponovat i místní reálie,“ prozrazuje autorka.
Píšu pro mladé
Je to poutavé vyprávění a člověk se do něj snadno zaposlouchá – zatím existuje jen audiokniha, knižní vydání se připravuje. Záhy proniknete do jímavého děje a více než šest hodin nahrávky uteče, ani nevíte jak. Zvláště mladí lidé budou myslím sugestivním líčením zaujati. Znovu si připomínám slova Jitky Neradové: „Píšu vlastně i pro ně, protože historie je příběh.“
Začíná téměř pohodovou situací – natěšená patnáctiletá Irenka jede do Benešova, aby si koupila nové šaty. Po návratu domů ji čeká šokující skutečnost: pro tatínka si přišlo gestapo. V příštích dnech následují další tvrdé události. Gestapo zatýká maminku, nakonec odveze i ji. V Praze, v zámečku Jenerálka, kde nacisté zřídili pro potomky odbojářů strohý „kinderheim“, se dívka setkává s podobně postiženými dětmi. Nechápou, co se s nimi děje, co se stalo s rodiči. Těžko snášejí nepohodlí, útrapy internace i jednání dozorkyň. Ale zvykají si, spřátelí se, drží spolu a dokážou si vzájemně pomoci. Mají i své spojenecké heslo: „Vždycky si vypomůžeme!“ Pak už stačí vyslovit jen zkratku VSV a hned vědí, že ostatní jsou s nimi. Irenin osud je propojen s ostatními dětmi, nacisté kupodivu skupinu nerozdělí, i když ji později, jak postupuje fronta, stěhují z jednoho místa na druhé.
Asi největší trauma, které si celou dobu tyto děti nesly, byl nedostatek vděku za to, co vykonali jejich rodiče.
V této souvislosti je s podivem, že když byl svatobořický tábor koncem dubna 1945 likvidován, dospělé vězně, vesměs příbuzné představitelů odboje, propustili, ale děti nikoliv. Byly evakuovány do Kyjova a přes Brno do Plané nad Lužnicí. Tam se teprve 5. května dočkaly osvobození. V závěrečných dnech byly ovšem ve velkém nebezpečí, že je nacisté ještě v poslední chvíli zlikvidují. Jako to například udělali v Malé pevnosti v Terezíně začátkem května 1945, kdy popravili přes padesát příslušníků odboje. V době, kdy už byl Hitler mrtev a sovětská armáda v Berlíně! Proto místní lidé děti před ustupujícími Němci ukryli.
Poválečná traumata
Svatobořické děti to opravdu neměly lehké. Nejen ve studených místnostech Jenerálky nebo ve svatobořickém lágru či v posledních dramatických válečných dnech, ale ani po návratu domů. Nesly si s sebou traumata dlouhého věznění, šok ze smrti rodičů i vědomí, že jsou na světě samy. A navíc – nevděk.
Čtěte také
Badatel Vlastislav Janík poznamenává: „Asi největší trauma, které si celou dobu tyto děti nesly, byl nedostatek vděku za to, co vykonali jejich rodiče. Ti obětovali nejdražší, co člověk má, svůj život, a to s vědomím, že bude trpět i jejich rodina. Nedělali to pro sebe, ale pro svobodu naší republiky. A náhle po komunistickém puči o tom jejich děti nemohly ani mluvit, ani si ulevit sdílením svých prožitků! Zemřelí rodiče byli komunistickým režimem pomlouváni. To byl asi pro všechny největší a nejbolestivější úraz, který se podařilo částečně napravit až v nedávných letech…“
Jiří Buřič, který se ve svém vydavatelství Tebenas zaměřuje především na audioknihy s historickými tématy, má k Ukradenému dětství osobní vztah. Jednak kvůli tématu a dále proto, že jde o titul, který přesně zapadá do dramaturgické linie vydavatelství – připomínat neradostné příběhy z novodobé historie, zejména události, kdy vládnoucí moc ubližovala lidem. S Jitkou Neradovou spolupracoval už dříve a hodlá v tom prý pokračovat. Nahrávka románu podle něj nevznikla obvyklým způsobem: „Byla natočena rovnou z rukopisu. Knižní vydání se teprve připravuje, tudíž je to možná poprvé, kdy se běžný postup natočit audioknihu podle vydané knihy úplně obrátil,“ upřesňuje Buřič. „A navíc to byla poslední práce, kterou jsme těsně před nouzovým stavem dokončili.“
Mít z výsledku radost
Jak se v Tebenasu pro audioknihu vybírá interpret? „Zakládám si na tom, že už při čtení textu slyším hlas, který by to měl číst. Pak teprve oslovuji interpreta. Pokud zrovna točí nekonečný seriál nebo má jinou práci, klidně si na něj počkám. Nespěcháme, snažíme se mít z výsledku radost.“
V tomto případě okamžitě věděl, že je to text jako ušitý pro Danu Černou. Přední herečka a výsostná dabérka, která získala cenu za nejlepší interpretku v soutěži Audiokniha roku 2016 za načtení románu Dánská dívka, měla z této práce radost. Herečka přiznává, že na začátku o svatobořických dětech věděla jen málo, stejně jako mnozí jiní. Ale brzy zjistila, že „je to velmi silné téma, které si zaslouží být připomenuto. Zpočátku mě překvapil obyčejný styl vyprávění. Jako bych slyšela svoji babičku, když mi vykládala o svém dětství nebo o válce. Já bych pro zvýšení dramatičnosti tu něco přidala, tu něco ubrala, při druhém čtení jsem si ale uvědomila, že právě v té prostotě spočívá obrovská síla této knihy. Načíst ji už bylo překvapivě snadné.“
Nemyslím, že by to šlo tak snadno, jak skromná herečka tvrdí. Svědčí o tom i její uvažování: „Nesmím přemýšlet, jak budu číst, ale co čtu. Musím se stát tou dívkou, vlastně už slečnou, kterou násilně odtrhnou od milovaných rodičů a ona neví, zda a kdy je ještě uvidí, nic nechápe, nejraději by se schoulila pod peřinu a plakala. Ale musí být silná, předčasně dospět, být ostatním oporou, kamarádkou, těm malým maminkou. Vzpomínám si, že v době natáčení jsem tak nějak vědoměji objímala své děti a také jela navštívit svou maminku. Šťastná, že můžu, a vděčná, že žijeme v době míru. Zní to jako heslo z prvomájových transparentů, ale myslím, že je dobré si to občas uvědomit.“
Slova Dany Černé potvrzují, že příběh vězněných svatobořických dětí je hluboký a inspirativní. A také, že velké dějiny vyrůstají z „malých“ lidských osudů.
