Století Merkuru

Stavebnice Merkur, kterou si nechal před takřka sto lety patentovat Jaroslav Vancl z Police nad Metují, dělá radost klukům i těm dříve narozeným

Žádnému klukovi nedělá potíž odhalit skrýše, do nichž rodiče ukrývají vánoční dárky. Bylo mi asi pět let, když jsem objevil pod tátovými košilemi, mámou pečlivě srovnanými do úhledného komínku, velkou krabici. Opatrně jsem zvedl víko - a srdce se mi zastavilo. Stavebnice Merkur! Toho dne jsem nedokázal usnout. Představoval jsem si, že hned o Štědrém večeru postavím z těch různorodých plíšků, koleček, matiček a šroubků nejvyšší věž, jakou kdy svět viděl.

Pod stromečkem se však ukázalo, že dárek je určený staršímu bráchovi, a mně bylo řečeno, že jsem na Merkur ještě malý a že Ježíšek dobře ví, že potřebuji hlavně teplé palčáky, aby mi cestou do školky nemrzly prsty.

Určitě jsem nebyl jediný kluk narozený ve 20. století, jehož snem byla stavebnice Merkur. Tato geniální hračka přišla na svět jako předzvěst nové éry, která sice měla z našich myslí vytěsnit vzpomínku na století páry, přesto se jí nepodařilo vymýtit šikovnost a potěšení z montování, šroubování a všelikého konstruování. Stavebnice Merkur se tak možná stala posledním pokusem zachovat materiální pojetí techniky.

Nápad pana Vancla

Když skončila první světová válka a zrodila se Československá republika, objevila se řada mimořádně aktivních podnikatelů. V nových podmínkách se pokoušeli prosadit ne otřelými nápady. K takovým podnikavcům patřil i Jaroslav Vancl z Police nad Metují. Již počátkem dvacátých let si nechal patentovat originální dětskou kovovou stavebnici s názvem Inventor. Dnes už nelze zjistit, zda ji vymyslel sám, nebo zda se na nápadu podílel i někdo jiný.

Jednoduchý „merkurový“ princip spojování stavebnicových dílů matičkami a šroubky nebyl ještě u Inventoru použit, ale jinak stavebnice nesla všechny znaky budoucí populární hračky. Pan Vancl si byl tak jistý jejím úspěchem, že založil v Polici nad Metují hračkářskou firmu. Ke spojování dílů stavebnice Inventor použil zvláštní kovové závěsné háčky, jaké se používají u stavebního lešení „haki“. Háčky umožňují poměrně snadnou montáž a zedníkům skvěle slouží dodnes. Avšak u dílů dětské stavebnice nedokázaly „hakispojky“ zajistit stabilitu výsledné konstrukce. Proto neměl bohužel Inventor na trhu úspěch a pan Vencl jen tak tak nezkrachoval.

Nevzdal se však. Byl přesvědčený, že se stavebnice umožňující klukům konstruovat všechno možné podle vlastní fantazie nakonec prosadí. Firmu nezrušil a od roku 1925 začal vyrábět skládací stavebnice, jejichž díly již nebyly spojovány háčky, ale šroubky a matičkami. Hračka se tak přiblížila reálnému konstruování a kluci přivítali, že cokoliv z jednotlivých dílů sestaví, bude pevně držet pohromadě. Jaroslav Vancl netušil, s jakým zájmem se technická novinka setká.

Vzhůru ke hvězdám

Jméno hračky vyžadující důvtip, obratnost a rychlost bylo zvoleno opravdu šťastně. Posel bohů Merkur zrozený římskou mytologií se vyznačoval stejným důvtipem, bystrostí a šikovností jako kluci, na něž byla zaměřena reklamní kampaň Vanclovy firmy. Název planety je úderný, rázný a neobsahuje diakritiku jako řada slov českých, proto je použitelný i v cizině. Název stavebnice (a firmy) navíc připomínal technický obor, jenž se měl stát symbolem 20. století - kosmický výzkum. Nejstarší doložené pozorování planety Merkur pochází z prvního tisíciletí před naším letopočtem.

V naší době přispěly ke zkoumání Merkuru dvě americké sondy - roku 1974 Mariner 10 a počátkem 21. století sonda Messenger. Na palubě té druhé se nalézal převratný vynález, za který jeho autor narozený v Čechách obdržel Nobelovu cenu. Geniální nápad z oblasti fyziky kupodivu přímo souvisel s dětskou stavebnicí Jaroslava Vancla.

Z hračky Nobelova cena

Profesor Peter Grünberg (1939 až 2018) se narodil v Plzni inženýru Fjodoru Grinbergovi, ruskému emigrantovi pracujícímu v plzeňské Škodovce, a Anně Petermannové z Dolních Sekyřan. Rodina žila od roku 1939 až do roku 1946 v české vesnici Dýšany. Otec Fjodor přijal roku 1941 kvůli zaměstnání německé občanství a současně požádal o změnu ruského příjmení na němečtější Grünberg. Zemřel po druhé světové válce v československém internačním táboře a je pohřben v Plzni. V roce 1946 byl jeho syn Peter, tehdy sedmiletý, společně s matkou a sestrou z Československa odsunut, načež se rodina usídlila v malém německém městečku Lauterbach.

Už jako kluk projevil Peter velké technické vlohy. Neustále něco montoval, šrouboval a „konstruoval“. Později vzpomínal, že tuhle zálibu mu nejvíc pomáhala rozvíjet stavebnice Merkur, a proto si s ní skoro každý den hrál. Nechodil prý ještě do školy, když ji na Vánoce dostal od táty, který před válkou ve Škodovce konstruoval lokomotivy. Máma ho zase učila číst a psát, četla mu české pohádky a zpívala české písničky. Po vysídlení do Německa však již Peter češtinu nepotřeboval. Sklon ke konstruování a zálibu v matematice ale neztratil. Dostalo se mu nejvyššího vzdělání a roku 2006 se mu podařilo objevit spolu s francouzským vědcem Albertem Fertem fyzikálně-magnetický efekt, který se využívá k ukládání dat do pevných disků. Díky tomu lze do počítačů „nahustit“ dříve nemyslitelné množství dat, což umožňuje konstruovat mimořádně výkonná technologická zařízení včetně chytrých telefonů, kosmických přístrojů, digitálních kamer, tabletů a podobně. Roku 2007 byla profesoru Peteru Grünbergovi udělena Nobelova cena za fyziku. Dnes patří k nejoslavovanějším německým vědcům. Dodejme, že jeho jedinečný příběh předznamenala obyčejná kartonová krabice se šroubky, matičkami a nápisem Merkur.

Profesorův čočkostroj

Skvěle vymyšlená dětská stavebnice pana Vancla sehrála významnou roli i v příběhu, který sice neskončil udělením Nobelovy ceny jako v případě profesora Grünberga, ale který pomohl na svět vynálezu, jenž převratně zlepšil životní podmínky milionů lidí na celé planetě.

Hrdina toho příběhu se stejně jako německý fyzik narodil v Čechách, lépe řečeno na Moravě, v Prostějově, a to roku 1913. Jeho otec Karel Wichterle byl technickým ředitelem továrny Wikov na auta a zemědělské stroje. Nebyl to žádný ouřada, fandil mašinám, dovedl se ve fabrice postavit k soustruhu a měl ohromný vztah k manuální práci. Tohle všechno po něm zdědil i jeho syn Otto. Ten vystudoval na pražské technice chemii a za okupace dokázal v baťovské laboratoři ve Zlíně zdokonalit technologii, která po válce umožnila v Československu sériově vyrábět z umělé tkaniny levné dámské punčochy -silonky.

Profesor Otto Wichterle se stal respektovaným odborníkem v oboru plastických hmot. V padesátých letech se v jeho laboratoři podařilo vyvinout umělý gel, jehož vlastnosti teoreticky zaručovaly výrobu kontaktních očních čoček. Stále se však nedařilo vyvinout zařízení, které by to prakticky dokázalo. A tady se opět na scéně objevuje stavebnice Merkur.

Pan profesor ji koupil v Praze těsně po válce. Než ji dovezl synům do Zlína, aby si s ní mohli hrát, zkoušel, co všechno umí. Vzpomněl si na ni o třináct let později, když přemýšlel, jak vyrobit otáčivý odlévací strojek, který by dokázal gelové čočky vyrobit. Den před Ježíškem, když viděl kluky montovat z matiček, plíšků a šroubků jakousi konstrukci, napadlo ho stavebnici si od nich půjčit. Ještě téhož dne se mu podařilo ze součástek Merkuru sestavit prototyp hledaného zařízení.

Jako náhon použil dynamko z bicyklu. Když se připojilo na transformátor odmontovaný ze zvonku u dveří, fungovalo jako motorek s pravidelnými otáčkami. První dokonale odlité čočky požadovaných vlastností byly na světě. Aby gel z polotekuté plastické hmoty v „čočkostroji“ lépe dozrával, použil vynálezce jako tepelný zářič domácí horské slunce, před které umístil jako filtr broušené sklo z knihovničky. Tabule však nápor nevydržela a rozlétla se na kusy. Pan profesor později vzpomínal, že když na patentový úřad přinesl svůj „merkurový čočkostroj“, jen velice obtížně přesvědčoval úředníky, že podivné soustrojí, vyhlížející jako dětská hračka, dokáže zásadně zlepšit život milionů slabozrakých lidí. V polovině osmdesátých let minulého století, kdy jsem příběh Merkuru zařadil mezi příklady technické vynalézavosti, nápaditosti a řemeslného umu našich předků do televizního seriálu (a knížky) Za svědky minulosti, nebyl už Merkur tím, čím býval. V dílnách pana Vancla v Polici nad Metují se vyráběly pouze modely a dětské vláčky a podnik jen s obtížemi vzdoroval konkurenci. Po listopadu firmu zprivatizovala část bývalých zaměstnanců, což ale nebylo nejlepší řešení. Výroba šla od deseti k pěti. Po třech letech klopýtání byl na firmu Komeb, která se pokoušela udržet stavebnici při životě, vyhlášen vůbec první konkurz v České republice. Zdálo se, že slavná značka Merkur, obdivovaná pěti klukovskými generacemi, skončí v propadlišti dějin.

Znovuzrození značky

Naštěstí existují lidé, pro něž není odkaz předků prázdným pojmem. Patří k nim také inženýr Jaromír Kříž, který po svém dědečkovi, někdejším majiteli jedné z polických tkalcoven, zdědil chuť podnikat a odvahu nebát se riskovat. Nezapomněl na klukovská léta, kdy byl jeho dětský pokoj plný šroubků, matiček a kovových plíšků. Jaromírova teta kdysi pracovala u pana Vancla a dopřávala svému synovci potěšení bavit se nejpopulárnější českou stavebnicí první poloviny 20. století.

Merkur – hračky se zásadním vlivem na český průmysl

Majitel Merkur Toys Jaromír Kříž

Kovové dílky, šroubky a nekonečná kreativita jsou základem úspěchu stavebnice Merkur, která patřila po řadu desetiletí k nejoblíbenějším československým hračkám.

Podnikavý pan Kříž se rozhodl za Merkur bojovat. Trvalo mu ale celé tři roky, než se podařilo firmu po vyjednávání se správcem konkurzní podstaty vzkřísit k novému životu. Výrobu stavebnice obnovil v prostorách dědečkovy restituované textilky. Získaný majetek nebyl žádnou výhrou, objekt byl dvacet roků o puštěný, v dezolátním stavu, plný odpadků, myší a obtížného hmyzu, takže bylo nutné zanedbané dílny nejdřív deratizovat. Zápas trval dlouho, ale dnes už Merkur opět stojí na nohou.

Velký fanoušek legendární stavebnice vybudoval v Polici nad Metují pro podobné nadšence třípatrové muzeum, v němž vystavil kromě jiných exponátů sestavených z Merkuru i Ocelové město ve stylu Julese Verna. Měří sedm metrů, váží několik metráků a vznikalo deset let. Inženýr Kříž klukovskou generaci nepřestává inspirovat. Například gymnazisté z Litomyšle zušlechtění Merkurem se v roce 2009 stali ve Spojených státech mistry světa v robotice a student Aleš Stejskal z letohradského gymnázia zase za oceánem získal zlatou medaili za zařízení umožňující zkoumání nanovláken. Nikoli náhodou připomínalo zařízení, na němž Aleš svůj nápad demonstroval, „čočkostroj“ profesora Wichterleho. Merkur tedy nezahynul a vy už možná víte, jakým dárkem potěšíte svého potomka o nejbližších narozeninách.