Jít změnám naproti

27. leden 2019
René Zavoral

Mění se společnost i mediální klima, na což musí reagovat i Český rozhlas. Jak vidí jeho budoucnost generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral a co nového plánuje v rozhlase v letošním roce? V titulním rozhovoru také prozradil, co sám rád poslouchá a co ho do rozhlasu před osmnácti lety přivedlo.

V rozhlase působíte od roku 2001, což je úctyhodných osmnáct let. Vzpomenete si na své začátky?

Můj první kontakt s rozhlasem byl ještě během studií politologie. Karel Moudrý, dnes už bohužel nebožtík, v té době pořádal v rozhlase debatu studentů s tehdejším ministrem vnitra Janem Rumlem a vybrali si mě jako jednoho ze čtyř studentů do debaty. Byl to první hmatatelný kontakt s rozhlasem. Vybavuji si, jak jsem vstoupil do pražské budovy na Vinohradské 12, jejíž vestibul byl tehdy obložen dřevem. A ta nehezká čalouněná křesla! Ale už tehdy mělo to místo obrovského genia loci. Poté mi v roce 2001 tehdejší ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík nabídl post mluvčího, i když nechtěl tu pozici tak nazývat. Hledal někoho, kdo se bude věnovat vztahu rozhlasu s médii. Rád jsem tu nabídku přijal. Takže do rozhlasu jsem přišel jako tabula rasa.

Jaké pozice jste postupně v Českém rozhlase zastával, než jste se stal jeho ředitelem?

Poznal jsem rozhlas z mnoha stran, ale nejsem vystudovaný novinář, takže jsem ho nepoznal z redaktorské stránky. Postupně jsem profesně i kariérně postupoval, zastával jsem například post náměstka generálního ředitele pro program a vysílání či náměstka pro strategický rozvoj. Ze začátku jsem vnímal jako klišé věty o tom, že rozhlas je srdeční záležitost. Pak jsem ale v různých pozicích, na kterých jsem v rozhlase působil, pochopil, jak toto médium lidi determinuje a že k němu opravdu člověk potřebuje přilnout srdcem. Teď už vím, že to klišé není. Sám jsem během těch osmnácti let jednou na rok z rozhlasu odešel do komerční sféry, když se mi narodily děti. Ale po roce jsem se do rozhlasu zase rád vrátil a nikdy jsem nelitoval.

Jaký máte k Českému rozhlasu vztah jako posluchač?

Měním stanice podle toho, jak měním činnosti během dne. Ráno začínám poslechem zpráv na Radiožurnálu nebo Plusu. Když odjíždím z práce, naladím si Dvojku, protože se potřebuji dostat do jiné nálady. Často mám ale zapnuté i Radio Wave kvůli typu hudby, které sice tak úplně nerozumím, ale která mi přijde zajímavá. Co se týče pořadů, mám hodně rád pořady Dvojky, jako jsou Stopy, fakta, tajemství, Jak to bylo doopravdy či Historie zločinu. V oblibě pak mám zejména rozhlasové hry či rozhlasové adaptace. Přiznám se, že třeba román Jméno růže jsem si v knižní podobě nikdy nepřečetl, ale rozhlasové zpracování s fantastickým hereckým obsazením mě zcela pohltilo. Jsem spíš milovníkem mluveného slova a literárnědramatické tvorby. Hudbu napříč různými žánry mám také moc rád, ale necítím se v ní být odborníkem. Jsem velmi často na cestách, a tak hodně poslouchám rozhlas zejména v autě.

Co vás před třemi lety přimělo kandidovat na post ředitele?

Motivace byly dvě. Jednak jsem chtěl změnit věci, které mi vadily. Byť jsem byl dlouhou dobu součástí předchozího managementu, nesouzněl jsem vždy se vším, co a jak se zrealizovalo. Byla šance to změnit a některé nevydařené věci aktivně změnit. Druhou silnou motivací bylo zúročit mé předchozí zkušenosti v rozhlase. Navíc jsem měl na pozici náměstka generálního ředitele k ředitelské práci blízko.

René Zavoral

Jste v polovině svého šestiletého mandátu. Jak byste zhodnotil své dosavadní působení ve funkci?

Pročítal jsem si zpětně svůj kandidátský projev a troufám si říct, že většinu věcí, které jsem si tehdy předsevzal, jsem splnil. Od počátku jsem razil otevřenou komunikaci směrem k zaměstnancům, ať už formou setkávání v rozhlasovém atriu, nebo tzv. otevřených čtvrtků, kdy si ke mně chodí zaměstnanci popovídat. Pokračoval jsem ve větší profilaci stanic, která byla započatá již v době, kdy jsem byl náměstkem pro program a vysílání. V loňském roce dosáhl náš podíl na trhu rekordních 23,5 procent, což byl historicky nejlepší výsledek, o to více mě mrzí, že tento údaj poslední dobou klesá. Dobudovali jsme síť regionálních stanic ve Zlíně, v Liberci či Karlových Varech, takže nyní je v každém kraji regionální studio. Také jsem chtěl být transparentní vůči veřejnosti, aby posluchači věděli, za co svých 45 korun měsíčně utrácejí a co třeba stojí minuta vysílání. Proto jsme spustili na našem webu interaktivní rozpočet. Směrem k posluchačům se také podařilo zřídit funkci ombudsmana. Stal se jím bývalý šéfredaktor Týdeníku Rozhlas Milan Pokorný, který se této role zhostil velmi dobře.

Co se naopak ještě nepovedlo dotáhnout?

Pevně věřím, že v letošním roce konečně otevřeme kavárnu v budově rozhlasu na Vinohradské 12 a víc zpřístupníme vstupní prostor veřejnosti. Ten dříve víc žil a po rekonstrukci budovy je nyní tak trochu umrtven, někdo dokonce tvrdí, že působí jako krematorium. Byl bych rád, kdyby se stal živým místem setkávání s veřejností, kde by se pořádaly koncerty a debaty.

Z věcí, jež se podařily, bych doplnila zpravodajský server iROZHLAS. Jak vás napadlo rozšířit rozhlas o další, webové médium?

Určitou podobu zpravodajského webu jsme měli už předtím. Pamětníci možná vzpomenou na iŽurnál.cz, ale šlo jen o odnož rozhlasu, kam se překlápěly audio příspěvky do internetové podoby. iROZHLAS.cz je svébytný zpravodajský server. Myslím, že jde o úspěšný projekt, třeba už proto, že ho ostatní již zavedené zpravodajské servery vnímají jako svou konkurenci. Rozhlas se musí měnit podle toho, jak se mění společnost, posluchači i jejich návyky. Webový server vnímám jako šíření rozhlasového obsahu dalším distribučním kanálem.

V koncepci, s níž jste kandidoval, jste akcentoval nové formáty pořadů. Jak se je povedlo zařadit do vysílání?

Už od prvních měsíců mého mandátu funguje kreativní hub. Při jeho vzniku jsme se inspirovali ve Švédském rozhlase. Jde o minilaboratoř o třech lidech, kteří mají za úkol sledovat zahraniční trendy, hledat inspirace a přicházet s návrhy nových formátů. V této souvislosti připomenu speciální rozhlasový projekt virtuální reality v rámci loňského výročí roku 1968 či náš podcastový seriál Zhasni!, který fungoval v rámci vysílání Radia Wave a při kterém jsme si vyzkoušeli, jak pracovat s podcastem. Ačkoliv řada posluchačů zatím netuší, co to podcast je, dávám tomu osobně velkou zelenou do budoucna. Ve Spojených státech jsou třeba podcasty velkým trendem a mají úspěch i u neposluchačů rozhlasu, zejména u mladých lidí. Ukazuje se, že pro generaci do třiceti let rádio jako mediatyp neboduje. Mladí dnes pomalu ani netuší, co si pod rádiem mají představit. Například stanice BBC úplně rezignovala na skupinu do 29 let, protože žije jinými mediálními typy. Já se k tomu nepřikláním a rád bych mladé posluchače přilákal právě třeba podcasty. Plánujeme například spustit speciální zpravodajský podcast. Ukazuje se, že rozhlas v budoucnu bude spíš výrobcem než vysílatelem. Budeme vyrábět kvalitní obsah a na posluchačích bude, jakou formu distribuce si zvolí.

Proč si myslíte, že mladá generace dnes tolik neposlouchá rozhlas a sleduje spíš podcasty?

Mění se mediální krajina i posluchačské zvyklosti. Posluchačů, kteří jsou schopni poslouchat rozhlas celodenně, už dnes moc není, s výjimkou seniorů. Jak se doba zrychluje, nejsou lidé schopni vnímat rozhlas lineárně v reálném čase. Jsem toho sám příkladem. Spousta věcí mi přes den v rozhlase uteče a hledám je pak v archivu či ve formě podcastů, nebo si vytvořím svůj „playlist“, své vlastní rádio, které poslouchám v autě či večer doma. Hodně si slibuji od portálu můjRozhlas.cz, který bychom měli spustit letos v květnu. Půjde o největší audio portál v České republice, o obrovský audioarchiv na stránkách Českého rozhlasu zpřístupněný veřejnosti, kde se najde vše od zpravodajství po rozhlasové hry.

,,Ze začátku jsem vnímal jako klišé věty o tom, že Rozhlas je srdeční záležitost. Pak jsem ale pochopil, že k němu opravdu člověk potřebuje přilnout srdcem," říká René Zavoral.

Tím se plynule dostáváme k vašim plánům pro nadcházející období. Mohl byste představit tu nejaktuálnější věc, totiž programové změny na stanici Dvojka?

Dvojku mám moc rád a vždy jsem ji vnímal jako naši výkladní skříň. Jak se ale mění doba i posluchačské preference, dostala se v poslechovosti na historické minimum. Před pár lety měla Dvojka skoro půlmilionové publikum a dnes má 270 tisíc denních posluchačů, což není dobrý výsledek. Je to dáno asi i dobou. My jsme dříve té stanici říkali „rodinná“, ale dnes už u jedné stanice celá rodina nesedí. Když jsem se díval na portfolio jiných veřejnoprávních rozhlasů v zahraničí, tak jsem tam podobný typ stanice, jako je Dvojka, už nenašel. Většinou jsou dnes stanice zaměřené na určitou věkovou skupinu nebo na skupiny posluchačů sdílejících konkrétní hodnoty. Zkoušíme proto změny na Dvojce, přičemž by stále jejím pilířem mělo zůstat vzdělávání a kvalitní zábava. Po letech jsme se rozhodli některé pořady zrušit, jiným dát novou tvář a do dalších přizvat nové moderátory.

Na jaká jména se nově můžou posluchači těšit?

Například Tereza Kostková se stane hlavní moderátorkou Hosta do domu, připravujeme pořad moderovaný Petrem Rychlým a hodně si slibuji i od hudebního pořadu Mira Žbirky. Je to výborný muzikant, ale málokdo ví, že je i skvělý bavič.

Co dalšího pro letošek v Českém rozhlase plánujete?

V březnu připravujeme speciální vysílání k výročí okupace Československa nacisty. Při příležitosti mistrovství světa v ledním hokeji v Bratislavě a Košicích chystáme speciální digitální stanici, které pracovně říkáme Radiožurnál Sport a která bude po dobu mistrovství přenášet široké sportovní zpravodajství, přímé přenosy ze zápasů a další sportovně laděné pořady.

A co připomínka třiceti let od událostí v listopadu 1989? V rozhlase se k tomu připravuje projekt Rozdělená společnost. O co půjde?

Ten projekt nás napadl už během prezidentské volby, odkdy u nás výrazněji rezonuje termín „rozdělená společnost“. Jako médium veřejné služby se nechceme smířit jen s jeho konstatováním, ale chceme definovat, co to vlastně je, protože štěpících linií je více a některé jsou i latentní. Považuji za důležité hlavně hledat, jak společnost spojit. Tuto ambici by médium veřejné služby mělo mít. Na projektu budeme spolupracovat s mnoha partnery, za všechny jmenuji třeba Sociologický ústav Akademie věd.

Pojďme k turbulencím, které provázely Vltavu koncem minulého roku, kdy jste neprodloužil smlouvu tehdejšímu šéfredaktorovi stanice Petru Fischerovi. Bylo důvodem vašeho kroku Fischerovo manažerské selhání?

Jednoznačně. Domluvili jsme se před dvěma lety při jeho nástupu na určitých cílech, mimo jiné na zvýšení poslechovosti stanice, a on je nesplnil. Petra Fischera respektuji jako novináře, je to člověk odborně zdatný, to jsem mu nikdy nevytkl. Nabídl jsem mu proto, aby zůstal u pořadů, které autorsky v rozhlase připravoval. Nemyslím si však, že je to dobrý manažer.

Překvapila mě náhlost vašeho rozhodnutí, kdy Petr Fischer odešel, aniž by byl vybrán jeho nástupce. Proč bylo třeba reagovat rychle?

Petr Fischer měl smlouvu, která mu končila 31. prosince. O tom, že mu ji neprodloužím, jsem mu řekl s dostatečným předstihem. Nechci podcenit ničí význam, ale Vltava může fungovat nějaký čas i bez šéfredaktora, ve vysílání se nic nezměnilo. Navíc nad šéfem stanice je vždy programový ředitel, který je zárukou kontinuity. Nešlo tedy o žádné bezvládí, navíc od 1. ledna dočasně vede stanici Ivana Hálková.

Nebyl jedním z dalších důvodů Fischerova odchodu odklon stanice od vážné hudby směrem ke kulturní publicistice?

Každý šéfredaktor má nějakou libůstku, která se promítá do jeho koncepce. Předchozí šéfredaktor Vltavy Lukáš Hurník pocházel z hudebního prostředí, Petr Fischer je zase filozof a publicista, proto kladl důraz na kulturní publicistiku. Některým posluchačům se ta tendence nelíbila, ale zaujala jiné. Po nové šéfredaktorce stanice však budu chtít, aby hudební složku už dále neupozaďovala. Můžeme se bavit o podobě hudební dramaturgie a o tom, zda akcentovat především vážnou hudbu nebo i jiné žánry. Vltava měla vždy tři pilíře, na kterých se do budoucna nic měnit nebude: kulturní publicistiku, hudbu a literárně-dramatickou tvorbu.

Co očekáváte od nové šéfredaktorky Vltavy, která vzešla z interního výběrového řízení a do funkce nastoupí 1. února?

Chtěl jsem, aby nový šéf Vltavy znal prostředí rozhlasu a měl zkušenost s elektronickými médii. Vybírali jsme ze čtyř kandidátů a tuto podmínku splňovali všichni. Od nové šéfky pak očekávám, že především stabilizuje situaci na Vltavě a zlepší klima, které nyní panuje mezi jejími zaměstnanci. Pak budeme společně hledat řešení, jak pomoci zvýšit poslechovost stanice a jak dále stanici profilovat. Vltava bude vždy menšinovou stanicí, ale výsledek, kdy ji poslouchá 48 tisíc denních posluchačů, nepovažuji za dobrý. Pamatuji doby, kdy to bylo 85 tisíc denních posluchačů, i když vím, že důvody poklesu mohou být různé.

Na webu iniciativy Za otevřenou Vltavu, kde velká část kulturní veřejnosti podepsala petici proti odchodu Petra Fischera z Vltavy, bývá kritizována i takzvaná optimalizace stavů, kdy bylo z Českého rozhlasu propuštěno 116 lidí. Stalo se tak z rozpočtových důvodů?

Na webu této iniciativy dodnes neuveřejnili mou odpověď na tu petici, byť ji mají už pár týdnů k dispozici. Oproti tomu zveřejňují vše, co o Českém rozhlase v poslední době otiskl týdeník Respekt. To je ukázka, o jak korektní iniciativu jde. Ale zpět k optimalizaci, díky níž jsme uspořili 60 milionů korun, které vracím zpět do personálních nákladů. Navíc nebylo odejito 116 lidí, ale bylo zrušeno 116 pracovních pozic včetně termínovaných smluv. Ve výsledku odešla zhruba šedesátka lidí. Důvodem optimalizace byla mimo jiné i otázka konkurenceschopnosti, zvyšovaly se platy ve veřejné sféře, ale my nejsme státní zaměstnanci, máme pětačtyřicetikorunový poplatek, v jehož rámci se musíme pohybovat. Devadesáti procentům našich zaměstnanců tak byla díky optimalizaci i odpovědnému hospodaření od 1. ledna zvýšena mzda.

Na svém blogu píšete: „Život má ten smysl, který mu dáme.“ Jaký smysl byste chtěl dát Českému rozhlasu během následujících tří let, než vám vyprší mandát?

Vždy se mi zdálo, že tři roky jsou hodně, a teď vidím, že to je málo. Přeji si, aby byl Český rozhlas pořád důvěryhodným médiem, což v dnešní rozdělené společnosti není vůbec jednoduché. O to více mě těší, že se v nedávné anketě Reuters Český rozhlas spolu s Českou televizí umístily v otázce důvěryhodnosti na předních pozicích. Zároveň bych byl rád, abychom byli médiem moderním, které bude zajímat i mladší generaci. Pro ni má značka rozhlasu pořád závan čehosi zatuchlého. Rád bych je přesvědčil, že tomu tak není. Mění se společnost i mediální klima a rozhlas musí jít novým věcem naproti, aniž by rezignoval na kvalitu, kterou devadesát pět let budoval.

Spustit audio
autor: Kamila Boháčková