Šrámy na tváři tropického ráje

Napětí v menšinových anglofonních oblastech roste
Napětí v menšinových anglofonních oblastech roste

Kamerun je jednou z mála afrických zemí, jež nepoznaly peklo občanské války. Napětí v anglofonních oblastech ale v posledních letech roste. Obyvatelé Severozápadního a Jihozápadního regionu sní o vytvoření nezávislého státu Ambazonie. Chtějí mít jako úřední jazyk angličtinu a peníze z těžby ropy. Kamerunský prezident Paul Biya ale jakékoliv snahy o autonomii tvrdě potírá. A pokusy získat autonomii přinesly už řadu mrtvých a zraněných.

Náš terénní pick-up plně naložený batohy a vědeckým vybavením, zastavuje voják se samopalem. Jsme na hranici frankofonní kamerunské oblasti Přímoří a anglofonního Jihozápadního regionu. Ozbrojenec si přísným zrakem prohlédne posádku tvořenou třemi Evropany a dvěma Kamerunci a nechává nás jet dál.

PLÁNOVANÁ NEZÁVISLOST

„Máme štěstí, obvykle, když vidí lidi z Evropy, řeknou si o úplatek,“ zasvěcuje mě do zdejších poměrů technik a stromolezec české vědecké výpravy Pavel Kratochvíl. Míjíme pár dalších aut a vojáků. Někteří drží v ruce dřevěnou tyč probitou hřebíky, která slouží k propichování pneumatik. To pro případ, že by se řidič pokusil ujet.


Takových „check pointů“ mineme při cestě z průmyslové metropole Doualy do města Limbe ještě několik. Kontroly v posledních měsících zesílily v reakci na nepokoje a demonstrace ve městech Buea a Bamenda. Separatisté plánovali 1. října loňského roku vyhlásit nezávislost.


Kamerunský prezident Paul Biya v reakci na to poslal do anglofonních oblastí tisíce vojáků, aby jakékoliv pokusy o nezávislost tvrdě potlačili.

Většina čtvrtí města Limbe může jen stěží připomínat civilizaci


Kamerunci i přesto vyšli do ulic. Datum 1. října je pro ně symbolické, na tento den totiž připadá výročí nezávislosti na britské koloniální nadvládě. Výsledkem byly násilné střety, při kterých podle oficiálních zdrojů zemřelo osm lidí. Neoficiálně se mluví až o čtyřiceti zabitých a dalších desítkách zraněných, uvězněných a „zmizelých“. Oblasti také byly na několik týdnů bez internetu, který jako „nástroj pro organizaci protestů“ nechal Biya vypnout.


Nepokoje začínají ohrožovat i práci českých výzkumníků. Vědci z Univerzity Karlovy a Akademie věd na úpatí hory Mount Cameroon už několik let zkoumají, jak se se změnou nadmořské výšky mění biodiverzita rostlin, ptáků a hmyzu (TR 8/2018).
„Bál jsem se, že budeme muset našim studentům říct, aby za námi nejezdili,“ říká mi jeden z vedoucích českého výzkumu entomolog Robert Tropek, když se potkáváme v džungli. „Nechceme riskovat, že se jim tu něco stane. Nakonec se ale situace uklidnila a expedice probíhají víceméně bez problémů,“ dodává. Podotýká ale, že reakce obou stran konfliktu jsou stále vyhrocenější.


První hlasy volající po odtržení se v anglofonních regionech objevily v první polovině devadesátých let.


Ale pro pochopení sporu mezi anglickým a francouzským Kamerunem musíme ještě o pár desítek let zpět. Britská kolonie Jižní Kamerun získala nezávislost v roce 1953. Obyvatelé ustavili autonomní vládu a z Buei udělali své hlavní město.
Organizace spojených národů pak v roce 1961 uspořádala referendum, ve kterém si místní odhlasovali připojení k francouzskému Kamerunu, který získal nezávislost na Francii o rok dříve. Anglofonní oblasti dostaly přislíbenou značnou autonomii. „Ale pak nás zradili. Přestali angličtinu uznávat ve školách a na úřadech, zrušili anglické zvykové právo i anglický systém školství. Vše je sjednoceno pod nadvládu frankofonní části země,“ vysvětluje mi situaci asistent českých vědců a občanský aktivista Nestoral Fominka. A na nespokojenosti bývalé britské kolonie má velký podíl dnes pětaosmdesátiletý prezident Biya.

Na nespokojenosti bývalé britské kolonie má velký podíl prezident Kamerunu Paul Biya


Ten je u moci od roku 1982 a časopisem Parade Magazine byl zařazen na devatenácté místo z dvaceti dnes žijících nejhorších diktátorů světa. Kamerun je od začátku jeho vlády mezinárodním společenstvím kritizován za porušování lidských práv. Organizace spojených národů dokonce řeší případ údajné genocidy na univerzitě v Buei. Místní studenti poslali OSN petici s detaily o brutálním policejním zásahu, kdy došlo ke znásilnění řady studentů.

NEJDE JENOM O JAZYK

Obyvatelé anglofonního severozápadu a jihozápadu ale Biyu nekritizují jen kvůli násilnému potírání protestů. „Vláda v Yaoundé chce naši ropu. A my máme ze zisků jen zlomek,“ říká Fominka, když po týdenním pobytu v džungli konečně odpočíváme na pláži s vychlazeným pivem v ruce. Na obzoru vidíme líně plující tankery, které míří do pár kilometrů vzdáleného Limbe. Pod hnědočerným sopečným pískem, který v nekonečných pásech pokrývá tuto část Guinejského zálivu, se totiž skrývá nejvýznamnější zdroj kamerunských financí - ropa.

V moři kolem Limbe stojí řada ropných těžebních plošin. A ve městě je i významná rafinerie. Kousek od ní se nachází lihovar, který vyrábí palivo místních nosičů - plastové pytlíčky s whisky a rumem. Zlí jazykové tvrdí, že se nápoje vyrábějí ze zbytků ropné produkce. Beru to s úsměvem, ale obsah skutečně chutí trochu připomíná petrolej.
Kamerunská ekonomika je na ropě už desítky let silně závislá. A její zásoby leží právě na pobřeží anglofonních oblastí. Pokud by se odtrhly, režim v hlavním městě Yaoundé by byl odkázán v podstatě jen na zemědělství a relativně skromnou průmyslovou produkci v největší kamerunské metropoli Douala.


Kromě toho je Limbe i vyhlášeným cílem turistů. Město láká na zbytky koloniální architektury, botanickou zahradu nebo záchrannou stanici pro primáty. Evropané sem podle místních často jezdí i za přízemnější zábavou. Za levným alkoholem, relativně dostupnými lehkými drogami a sexuální turistikou. Přímořské vesničky obklopuje řada více či méně luxusních hotelových rezortů, které jsou svým standardem (i cenou) srovnatelné s vyspělým světem. Kromě Evropanů sem míří i kamerunská společenská elita. A právě ekonomická nerovnost je dalším trnem v oku anglofonních separatistů. Biya je známý tím, že stále více času tráví ve Švýcarsku nebo Francii, kam prý jezdí „přemýšlet bez rušivých domácích vlivů“. Pověstným se stala jeho dovolená ve Francii v roce 2009, kdy za třiačtyřicet hotelových pokojů pro sebe a svůj doprovod utratil čtyřicet tisíc dolarů denně. Pro srovnání, kamerunský hrubý domácí produkt na hlavu vloni činil jen tři tisíce tři sta padesát osm dolarů. 

BYROKRACIE A ÚPLATKY

Kamerun má ale svých problémů dost i bez separatistů. Zemi drtí těžkopádná byrokracie a všudypřítomné úplatkářství. Podle organizace Transparency International je Kamerun v žebříčku korupce na 153. místě ze 175 hodnocených zemí. Navíc se situace stále zhoršuje, protože v roce 1996 tato tropická země zaujímala relativně slušnou 49. příčku. Česko se pro srovnání pohybuje kolem 50. místa.


„Úplatky po nás chtějí úplně běžně. Od kontroly na letišti v Douale přes vojáky na kontrolních stanovištích až po úředníky na ministerstvech.


Přitom si ale nikdo nesmí říct o úplatek přímo, protože by měl problémy. Takže se vždycky snaží najít nějaké chyby v dokumentech nebo všechno neuvěřitelně zdržují. Počítají, že jim něco dáme, a je těžké jim vysvětlit, že takhle to v Evropě nefunguje,“ říká Robert Tropek.
„A to se pak přelévá i do zbytku společnosti,“ dodává Pavel Kratochvíl.

Kamerunská ekonomika je na ropě už desítky let silně závislá


„Hrozně těžko se tu třeba podniká. Když má někdo úspěšnou firmu, tak ho začnou vydírat úředníci. Z cizích zemí tu pak nejvíc investují Číňané, protože na rozdíl od firem ze Západu pro ně není problém dát někomu úplatek. Nic jim za to nehrozí,“ objasňuje místní situaci.
Velké problémy má Kamerun i s životním prostředím. Národní parky, jako například ten na hoře Mount Cameroon, vznikají jen díky zahraniční pomoci a zahraniční subjekty se podílejí i na jejich provozu. „Parky ale fungují docela dobře. Chodí tam ozbrojení strážci, ubylo pytláctví a ilegální těžby, párkrát do roka přijdou čety na úklid odpadků a přírodě ta ochrana jednoznačně prospívá,“ říká Tropek. Ne o všech projektech se ale dá mluvit pozitivně.


V Limbe proto sedáme na motorky a po půlhodině jízdy prašnou lesní cestou zastavujeme na malém plácku pod vzrostlými stromy. Jsme v komunitním lese Bimbia-Bonadikombo. Financuje ho Světová banka a jde o projekt, který chce skloubit ochranu přírody a zároveň udržitelné využívání lesa. „Je to katastrofa,“ vytrhuje mě ze zasněného pohledu na tu nádheru kolem Tropek. „Tento prales je jedním z posledních zbytků původních přímořských lesů, které byly dřív kolem celého Guinejského zálivu. Je tu ohromná biodiverzita.
Místní komunity to tu ale bohužel místo ochrany za chvíli vykácejí,“ vysvětluje za zvuku motorových pil, jejichž řev se nese pralesem.


Vědci mají na posledních pár hektarech pralesa několik výzkumných ploch, za které místním komunitám i zaplatili. Asi po dvaceti minutách chůze jedním z nejkrásnějších lesů, jaké jsem kdy viděl, se před námi ale otevírá mýtina, na které čerstvě rostou banánovníky. „Tady ještě před rokem byla naše plocha a teď, jak vidíš, je tu plantáž,“ říká smutně Tropek.

POTEČE KREV, ALE POMŮŽE TO?

Kamerunská armáda nemá k dispozici žádné sofistikované moderní zbraně, ale její pozemní složky jsou velice dobře vycvičené. Jednak kvůli ozbrojencům z Boko Haram, kteří na severu země pronikají z Nigérie. A také právě kvůli potlačení domácích nepokojů. Hrozba krveprolití ale anglofonní separatisty neodrazuje. „Myslím, že když vyhlásí referendum, většina místních bude hlasovat pro odtržení. Hodně lidí zemře a nejspíš dojde k válce, ale lidé do toho i přesto půjdou,“ sděluje mi své postřehy o náladách mezi obyvateli průvodce Francis Luma.


Sociální sítě po nepokojích v Bamendě oblétla fotografie velkého gumového praku, který demonstranti použili proti pořádkovým silám.


Skepticky se ptám Nestora Fominky, zda si myslí, že místní mají proti samopalům šanci. „Bude to těžké,“ uznává, ale vzápětí dodává, že „vznik Ambazonie je ale i tak jen otázkou času“.

francis.jpg


Celé území plánovaného nového státu obývá asi šest milionů lidí, tedy zhruba čtvrtina všech Kamerunců. A název Ambazonie vychází ze zálivu Ambas Bay, na jehož pobřeží leží město Limbe. Naposledy se rozhlížím po jeho pobřeží posetém palmami a vlnách, z nichž trčí ropné plošiny, a nasedám do taxíku směrem zpět do Doualy. Po cestě opět projíždíme check pointy, u kterých postávají vojáci se samopaly. Zastavujeme jen jednou. Voják mi kontroluje pas a s úsměvem mi přeje šťastnou cestu. Doufám, že až se sem příště vrátím, bude můj průjezd opět tak hladký.