Bára Vaculíková: Zpívání je vlastně bonus

Bára Vaculíková

Bára Vaculíková je teď činná na třech „frontách“ současně - vedle Yellow Sisters má projekt Mateřská.com a funguje i jako Divá Bára, chcete-li Diva Baara. Jako taková předvádí energickou směs kabaretu, burlesky a pop-music, postavenou na divokosti i intimitě zároveň.

Nedělá vám potíž přecházet z jedné polohy do druhé a do třetí - muzikantsky i lidsky? 

Spis je to hodně práce. Mít dvě kapely je zvladatelné, ale jakmile se máte roztrojit, tak už musíte přijmout jako fakt, že ani jedné z nich se nejde věnovat naplno. Vždycky bude něco haprovat. Taky organizačně je to už vyšší dívčí.

Váš záběr je velmi široký, od jazzu, etna a popu Yellow Sisters přes rapující Mateřskou.com až po třeba electroswing v projektu Diva Baara. Potřebujete ten stylový rozpřah, dokázala byste se soustředit jen na jeden žánr?

Jeden žánr se mi rychle vyčerpá. Doma bych taky nechtěla poslouchat pořád stejnou hudbu. Stejně tak se člověku nechce skládat pořád stejnou písničku. Ale nekalkuluju, prostě složím písničku, ať je taková, nebo maková. V posledních letech se mi hodně stávalo, že mi melodie samy swingovaly. Tak vznikla Diva Baara, ale nemůžu říct, že by mě teď nejvíc bavil electroswing, to vůbec ne. Pro mě je asi nejvíc společná tvorba, ne to, co sama vymyslím, ale to, co vznikne z mé spolupráce buď s kytaristou, nebo s jinými muzikanty. Zajímá mě to, co se děje mezi lidmi, když se sejdou a pokoušejí se najít nějakou společnou hudební řeč.

Kdo byl na albu Diva Baara tím nejbližším spolupracovníkem?

Lukáš Mičko, můj blízký kamarád z Brna, který působí pod pseudonymem Luciano Mayaci. Hraje na kytaru, ale je to taková renesanční osobnost, dělá taky úžasné sochy z kovu. Pět let mě v tom projektu podporoval, jezdil za mnou až z Brna a celé to dotoval svou energií. Když jsme tu desku konečně dotáhli, přišel za mnou, že teď potřebuje čas pro sebe. Takže jsem sotva desku pokřtila a začala se smiřovat s tím, že můj nejbližší spolupracovník odejde. Musela jsem mu dát svobodu.

"Na moji mámu je moje hudba příliš harmonicky složitá," říká Bára Vaculíková



Jak vznikl pseudonym Diva Baara?

Hledala jsem jméno, které by fungovalo ve dvou jazycích. Všechny písničky jsem totiž původně měla v angličtině, až pak mi došlo, že i v rámci toho, kolik mi je a kde žiju, by byla škoda nepřetextovat je do češtiny. Do toho jsem pořád neměla název projektu. A pak mě napadly varianty Diva Baara - Divá Bára, ten dvojsmysl divokosti a elegance dospělé ženy.

Vystihuje vás?

No právě, myslím, že to na mě docela sedí.

Řekla jste, že k záměru zpívat česky jste dospěla až časem. Proč vlastně dnes zpívat česky?

Všichni samozřejmě víme, že angličtina je mnohem zpěvnější. I máma mi říkala, že už v šedesátých letech, kdy tady nikdo pořádně anglicky neuměl, skládala spousta muzikantů písničky v „czenglish“, protože se jim to líp frázovalo. Až pak se na ten tvar psaly české texty. Já strávila rok v Austrálii a angličtinu mám hrozně ráda, hlavně její barvu. Jako zpěvačka mám v angličtině jiný výraz, což je hodně zajímavé. Angličtina mě inspiruje k hravosti, k větší stylizaci, zatímco v češtině mi můj výraz přijde víc popový, středoproudý. Ale učím se na češtině hledat pozitiva a svou polohu.

Anglické verze se ale i tak hodí, ne?

Ano, můj dlouhodobý plán je nezůstat s projektem Diva Baara jen v české kotlině. Kdyby byla možnost, ráda vyjedu ven a nabídnu ty písně v angličtině. Ale vidím to spíš na příští rok.

"Jako Yellow Sisters jsme schopné smáznout jakéhokoli chlapa. Tu sílu dračic málokdo vydrží," směje se Bára Vaculíková



Hodně jste na sebe upozornila v roli předskokanky na pražském koncertu holandské zpěvačky Caro Emerald. Máte něco společného?

Caro je stejně stará jako já, i se sólovou kariérou začala stejně pozdě. Má v sobě oduševnělost zralé ženy, tím mě nejvíc láká. V tomhle věku mají už ženy výhodu, že vědí, kdo jsou. A na ní je to strašně znát. Má takový sytý projev, nepředvádivý, a i když si myslím, že naturelem jsem asi trochu divočejší, moc se mi líbí ten její klid a důstojnost. Velmi mě inspiruje.

A jak jste se prosadila do té předskokanské role? Přece jste za Carolinou nepřišla a neřekla „odpíchnu ti koncert“?

Poslala jsem pár odkazů na svoje klipy na produkci s neskromným dotazem, jestli už mají vymyšlenou předkapelu. Jenže se nic nedělo a já si jednoho dne řekla, že jsem asi dost jasně nevyjádřila svoji touhu na koncertu vystoupit. Tak jsem se podívala do nebe a ujistila se, že jsem připravená tu výzvu přijmout. A ještě ten samý den mi z produkce zavolali, že teda jo. Mohla to být shoda okolností, mohl to být osud, říkejme tomu jakkoli, ale já myslím, že když občas člověk vysloví svoje přání a stojí si za ním, může se mu splnit.

Jste fatalistka?

Spíš si kolikrát říkám, že první nápad je ten nejlepší, protože je spontánní. Je to takový impulz shora, že máte zkusit, jestli pro vás ty dveře ve vesmíru nejsou otevřené.

S Léňou Yellow, tady Lenkou Jankovskou, jste před lety podobně pokoušely osud v talentové soutěži Hlas Česko Slovenska. Dala vám nějakou zkušenost, bez které byste se neobešla?

Televize je strašně silné médium. V dnešní době je sice hudba otevřená všem, skoro každý může mít kapelu, ale aby se člověk dostal z amatérského ranku mezi profesionály, potřebuje, aby se na něj upnula mediální pozornost. V tom televizi nelze ničím nahradit. Má obrovský efekt. Já byla dlouho přesvědčená, že pěvecká show je mimo můj záběr. Nechtěla jsem do muzikálů, nechtěla jsem do SuperStar. Jenže najednou mi bylo pětatřicet a uvědomila jsem si, že jít do nějaké soutěže ještě neznamená, že se nadobro zaprodám. Byla to prostě profesionální zkušenost.

Zmínila jste vyhledávací soutěže, které tu jsou samozřejmě už desetiletí. Jsou dnes pro nastupující interprety v něčem náročnější?

Každopádně. Už sama zpěvová kultura je úplně jiná než dřív, kdy nebyly zvykem takové ekvilibristiky, jako dnes. Stačilo mít prostě hezký hlas. Dneska holky, kterým je osmnáct, už úplně jinak pracují s hlasem. Začíná být běžné, že na soukromé hodiny zpěvu, třeba i ke mně, chodí sedmileté osmileté děti. Dostávají všechny profesionální informace mnohem dřív, než to bývalo zvykem, a ještě k tomu můžou od rána do večera poslouchat zahraniční zpěvačky. Tím pádem jsou na ně ale nároky výrazně vyšší.

A nevede ta dostupnost všeho k tomu, že už velmi mladé zpěvačky přicházejí o svou osobitost a jen přejímají zahraniční vzorce?

Bohužel i to je pravda. Je to logická konsekvence toho, že si už ve velmi mladém věku osvojují technické prvky zpěvu, tím pádem pak zpívají všechny stejně. Já sama nemám hudební vzdělání, nechodila jsem na konzervatoř, vše jsem si doplňovala později. Poslední tři roky jsem chodila na hodiny zpěvu ke stejně staré zpěvačce, která taky prošla SuperStar a i jinak máme podobnou cestu. Poslouchaly jsme spolu různé zpěvačky a zkoušely analyzovat jejich výraz. Najít vlastní výraz, to je totiž nejtěžší věc v životě zpěváka. A pak je ta druhá -najít vlastní repertoár.

Letos byste měla dokončit nové album i s projektem Mateřská.com, ve kterém s Lenkou Jankovskou vesele zpracováváte historky z mateřství. První desku jste vydaly před pěti lety. Jsou i nové písničky 0 pět let „starší“?

Přesně. Stárne nám publikum, stárnou nám děti, a tak se přirozeně mění náš repertoár. Děti nám trochu povyrostly a my zjistily, že Mateřská.com může po období kojení přejít k dalším absurdním a zábavným tématům. Třeba k rozvážení dětí na kroužky jako v našem novém singlu Automatka. Umíme si představit, že za šest sedm let budeme psát o tom, jaké to je, mít děti v pubertě. Mateřská.com je pro mne velké občerstvení, sdílím humor s mojí nejlepší kamarádkou. Na ženské posluchačky má až afrodiziakální účinek, že někdo naruší to dekorum a netvrdí, že děti jsou jen krásné, my matky šťastné a všecičko je zalité sluncem. Každá žena má přece svoje propady, nemůžeme být pořád v pohodě. I když se nám televize snaží vměstnat do hlavy, že maminka je přece vždycky usměvavá a dítě má hebkou pokožku.

Ženství je vaše výrazné téma. Jaký je váš poměr k tomu, co bývá označováno za feminismus?

Možná tak můžu působit, ale nepřipadám si jako feministka v pravém slova smyslu. Určitě ne aktivní. To, že si někdy postěžuju na chlapy, je jen takové štěkání. Můj muž je velmi silný charakter a abychom spolu vůbec mohli žít, tak musím být taky silná. Rozhodně netoužím být převálcována silou jeho osobnosti. Snaha mít vyrovnaný vztah mi ale nepřijde jako feministický přístup. Spíš přirozenost. Ženské role beru na sebe, vařím, uklízím, nadávám, že muž pořád není doma, ale nic z toho nevnímám jako feminismus. Jeho úlohu vidím v zasazování se o to, aby měly ženy stejné příležitosti, jako muži, a třeba i stejné platy. Proč pořád dostává editor v novinách víc peněz než editorka?

Vaši kariéru pečlivě sleduje vaše maminka, Petra Černocká. Jaké té bylo, vyrůstat s tím, že máma je ta slavná Saxana?

Být dcerou mé matky mělo jednoznačně víc plusů než minusů. Ale asi hlavně díky povaze mé mámy, která je veskrze podporující, a určitě by mě podporovala, i kdybych dělala něco jiného než hudbu. Míra toho, co mi může předat jako zkušenost, v čem všem mě může podpořit, je obrovská. Stačí zmínit, s jakými lidmi jsem se mohla od dětství setkávat a kteří se otiskli do mé hudební duše - ať už je to Zdeněk Merta, se kterým jsem v dětství trávila hodně času, nebo spousta jiných spřátelených muzikantů, ke kterým jsme třeba jezdily na chalupu. Nemusela jsem objevovat, jak celý hudební byznys funguje, to byla úžasná výhoda.

Konzultujete s mámou hudební věci?

Jo, ale máme úplně jiné názory. Máma si celý život myslí, že dělám jazz, kterýkoli jazzový muzikant vám ale řekne, že to je určitě spíš pop. Já myslím, že jsem někde mezi, ale na moji mámu je moje hudba příliš harmonicky složitá, taky melodie bych prý měla mít víc kantilénové a refrény silnější... Na mě by to ale pak byl už moc velký kýč.

Ale na vaše koncerty chodí, ne?

Chodí, podporuje mě. Ale tuším, že se jí ta hudba vlastně moc nelíbí...

Tak to je obětavá!

Ne, to bylo asi silně řečeno. Ne že by se jí moje hudba nelíbila, jen to není úplně její šálek čaje. Zrovna projekt Diva Baara je možná nejblíž jejímu cítění, je to taky asi nejvíc popová hudba, jakou jsem kdy udělala. U téhle desky se máma ve dvou věcech zúčastnila jako textařka, takže jsem to s ní od začátku konzultovala: „Maminko, líbí se ti to? Vlastně jo, viď, řekni, že jo!“

"Všichni víme, že angličtina je mnohem zpěvnější"



Vystudovala jste žurnalistiku. Nikdy jste nepřemýšlela o tom, že byste se jí profesně věnovala?

Ale jo, dokonce jsem jeden čas dělala moderátorku hudebního pořadu, psala jsem články, rozhovory s muzikanty... Ale hudba mě pohltila, zjistila jsem, že psaní o jiných lidech je pro mě až na druhé koleji. Potřebovala jsem psát spoustu svých textů, třeba i PR článků na naše internetové stránky. Takže si to psaní vlastně užiju. Říkám si, že až mě přestane bavit zpívání, což se taky může stát, člověk nikdy neví, tak že bych chtěla psát scénáře. Ne články, ale rovnou větší celky.

A co jako vystudovaná novinářka říkáte na bulvár, který třeba vaší mamince nedá spát?

Máma je taková konsenzuální, s bulvárem komunikuje, takže nám nikdy žádní paparazzi na zahradě nepostávali. Já sama tolik zkušeností s bulvárem nemám. Jednou na křtu desky Mateřská.com vyfotili moje kalhotky a dali je do velkého rámečku - a to bylo paradoxně jediné, co o koncertu noviny napsaly, že jsem neuhlídala svoje spodní prádlo...

Prý jste kdysi s Yellow Sisters soukromě vystoupily pro Bobbyho McFerrina. Co to bylo za akci?

Když měl vystoupení v Kongresovém paláci, chtěly jsme si s ním v hlavní show zajamovat. Management nás nevybral, ale přišly jsme jim natolik zajímavé, že chtěli, abychom Bobbymu zazpívaly na soukromé party po koncertě. Má to takovou ženskou zápletku, jako v případě Yellow Sisters skoro vždycky. Nacvičily jsme si písničku, která byla inspirována melodickou linkou, napsanou právě Bobbym. My ji rozvinuly, otextovaly, ale základem písně zůstala hudební smyčka s jeho nápadem. Jenže jsme v té době měly velmi ambiciózního manažera, který tak moc chtěl, abychom mu zazpívaly právě tohle, tak moc na nás tlačil, až jsme se zasekly a nakonec to do vystoupení nezařadily. To se zase ukázala ta naše ženská síla a vzpurnost. Jako Yellow Sisters jsme prostě schopné smáznout jakéhokoli chlapa. Tu sílu čtyř dračic málokdo vydrží...