Vzkaz těch, kteří přežili holocaust

Arnošt Goldflam podstupuje genetické testy

Vzkaz - portrét Arnošta Goldflama. To je název dokumentu, který v neděli 29. dubna v premiére odvysílá Dvojka Českého rozhlasu. Jeho námět je nevšední: Je trauma holocaustu dědičné a přenáší se na další generace geneticky?

Arnošta Goldflama zná nejširší veřejnost jako herce typického zjevu a často komického výrazu nejspíš z filmů Dědictví aneb Kurvahošigutntág, Lotrando a Zubejda, z televizní Manéže Bolka Polívky a publicistického cyklu Za dveřmi je A. G. Je také autorem povídek (například Tata a jeho syn) a pohádek (například Tatínek není k zahození). Jeho příběhy poslouchají děti před spaním, když je zrovna vysílá Hajaja na Dvojce. 

Zasvěcenější znají jeho práci pro divadlo, nejen to „rodné“, původně prostějovské a pak brněnské HaDivadlo, ale dnes už i pro množství scén po celé republice. Hry píše, režíruje a v některých také hraje. A spolupracuje už léta i s rozhlasem. Jeho rozhlasová hra Budou vyvoláni jménem (námětem velmi blízká jeho divadelní hře Sladký Theresienstadt) získala v roce 1999 cenu Prix Bohemia Radio, režíroval ji J. A. Pitínský.

Arnošt Goldflam je synem židovských rodičů, třináct členů jeho rodiny zahynulo v koncentračních táborech. Válečnými útrapami prošli i jeho otec a matka. Přeneslo se trauma těch, co přežili holocaust, na jejich potomky - a pokud ano, jak přesně? To je předmětem výzkumu nazvaného Holocaust survivors, jehož vedoucím je Ivan Rektor z brněnského výzkumného centra CEITEC. Arnošt Goldflam a autorka těchto řádků a zároveň dokumentu se v roce 2017 stali účastníky tohoto výzkumu - on jako příslušník druhé generace po holocaustu, ona jako součást kontrolní skupiny. Je trauma holocaustu dědičné, přenáší se na další generace geneticky? A mohly by výsledku výzkumu posloužit i dalším traumatizovaným skupinám - například přeživším válku v Sýrii?


Arnošt Goldflam se s Ivanem Rektorem dobře zná, a tak spolu mluví otevřeně. Doktorandka Monika Fňašková klade výzkumné otázky. Odběr krve a vyšetření mozku metodou magnetické rezonance doplní přesná data.


Je tohle ten vzkaz, který předchozí generace zanechaly těm současným? Ze cokoliv činíme, ovlivní -a třeba i „hmatatelně“, poškozením genetické informace - nejen nás, ale i naše děti, vnuky, pravnuky? Nebo se dá najít někde jinde vzkaz srozumitelnější? Například na papírku, tajně zastrčeném mezi prkna nedaleko popraviště v Terezíně? Anebo na místech dětství v Brně-Černých Polích? A co my vzkážeme - a vlastně už teď každodenně předáváme - našim potomkům?


Zjištovala jsem, kde se Arnošt Goldflam narodil, jací byli jeho „tata a maminka“. Odkud se vzaly jeho úzkostné sny a to, že je, jak říká jeho žena, „katastrofista“, nebo jak říká on sám, „masochista, defétista a pesimista“? On? Ten komik? A jak snáší další „rány osudu“ - jak může být pociťována příkrá kritika jeho práce nebo nařčení ze spolupráce s StB? Jak na to všecko reaguje fyzická schránka člověka, jeho zdraví - tím spíše, když už stárne a překročil sedmdesátku... Ale je tu veselá a vitální milující manželka Petra a dorůstající děti. Co je hojivým lékem na dědičný smutek?